20 Cdo 3578/2022 – Nejvyšší soud

20 Cdo 3578/2022-221 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., ve věci žalobce  R. V., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Karlem Mazzolini, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 831/21, proti žalovanému J. L., soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu XY, se sídlem XY, zastoupenému Mgr. Miroslavem Synkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova č. 223/5, pro 2 666 220 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2022, č. j. 58 Co 152/2022-202, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. května 2021, č. j. 23 C 118/2017-158, zamítl žalobu o zaplacení 2 666 220 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení náhrady hotových výdajů, které vynaložil jako soudní exekutor předtím, než mu zanikl výkon exekutorského úřadu. Žalobce byl z funkce soudního exekutora odvolán rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti v návaznosti na jeho pravomocné odsouzení pro trestné činy zneužití pravomoci veřejného činitele a přijímání úplatků. Žalovaný byl poté jmenován soudním exekutorem na místo uvolněné žalobcem. Mezi žalobcem a žalovaným nedošlo k dohodě o podílu na odměně, a proto podle ustanovení § 15 odst. 6 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „e. ř.“), podíl na odměně stanovila usnesením Exekutorská komora ČR. Žalobce na výzvu soudu uvedl, že v nyní řešené věci nepožaduje podíl na odměně, ale náhradu hotových výdajů soudního exekutora. Soud si na návrh žalovaného k případu vyžádal odborné stanovisko Exekutorské komory ČR, podle kterého odvolaný exekutor má nárok pouze na podíl na odměně nově jmenovaného exekutora dle dohody mezi nimi, či dle rozhodnutí Exekutorské komory ČR. Co se týká náhrady hotových výdajů [či ostatních náhrad podle vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif)], platí, že náhrady, o nichž odvolaný exekutor rozhodl, vymohl je a řádně si je vyplatil, náleží jemu. Ostatní náhrady (tj. ty, které vymůže nový exekutor) náleží nově jmenovanému exekutorovi. Proto Exekutorská komora ČR v případě, že rozhoduje o podílu na odměně podle § 15 odst. 6 e. ř., přihlíží při určení podílu na odměně i k případným dosud nevypořádaným nárokům na náhrady. Jinými slovy, podíl na odměně zohledňuje tvrzené a doložené náhrady hotových výdajů, o nichž předchozí exekutor pravomocně ke dni jmenování nového exekutora rozhodl, vymohl je, ale nevyplatil. Ostatní nikoliv, neboť nárok na tyto náhrady již přísluší novému exekutorovi. Soud vzal proto za prokázané, že hotové výdaje byly vypořádány spolu s podílem na odměně soudního exekutora (resp. že vynaložené hotové výdaje byly v přiznané částce zahrnuty) již v rozhodnutí Exekutorské komory ČR, které bylo poté i přezkoumáno a potvrzeno soudem. Po hmotněprávní stránce soud věc posoudil podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z."), jako žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž žalobce vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného neprokázal a soud dospěl k závěru, že žalobní návrh není důvodný. Městský soud v Praze, k odvolání žalobce, rozsudkem ze dne 12. května 2022, č. j. 58 Co 152/2022-202, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci vůči žalovanému nárok na náhradu hotových výdajů vynaložených v souvislosti s výkonem jeho exekuční činnosti do doby jeho odvolání nepřísluší. Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, že náhrada hotových výdajů byla vyřešena rozhodnutím Exekutorské komory ČR o určení podílu žalobce na odměně, neboť se podle odvolacího soudu jedná o dva odlišné nároky. Odvolací soud nicméně dospěl k závěru, že exekuční řád odvolanému soudnímu exekutorovi přiznává pouze nárok na odměnu, resp. podíl na odměně nově jmenovaného exekutora (§ 15 odst. 6 e. ř.), podle odvolacího soudu je tak zřejmé, že žádný jiný nárok odvolanému soudnímu exekutorovi nevzniká. Pokud totiž nárok na náhradu hotových výdajů nebyl exekučním řádem stanoven, nelze jej vzhledem ke speciální úpravě provedené § 15 odst. 6 e. ř. dovozovat na základě občanského zákoníku (§ 2991 o. z.). Pokud se jedná o hotové výdaje, lze pouze dovodit, že si bývalý exekutor může ponechat ty hotové výdaje, které byly určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce a následně vymoženy (do doby jeho odvolání z funkce), na další hotové výdaje již nárok nemá. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, ve kterém vymezil celkem 5 právních otázek, na jejichž řešení podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí. Tyto otázky formuloval dovolatel následovně: 1) Lze bez dalšího uzavřít, že pokud nebyl ustanovením § 15 odst. 6 e. ř. stanoven nárok odvolaného exekutora na náhradu hotových výdajů, pak takovýto exekutor nemůže mít vůči namísto něj jmenovanému exekutorovi v souvislosti s vedením exekucí nárok z jiného právního důvodu? 2) Může v obecné rovině existovat nárok odvolaného exekutora na vydání bezdůvodného obohacení exekutorem jmenovaným na jeho místo, a to v případě, kdy nově jmenovaný exekutor zahrnul hotové výdaje původního exekutora do všech hotových výdajů vedené exekuce, takto to předal exekučnímu soudu k rozhodnutí o nákladech s tím, že exekuční soud ve svém rozhodnutí o náhradě hotových výdajů nerozlišoval, zda jde o výdaje odvolaného exekutora, nebo nově jmenované exekutora a uložil povinnému, aby je všechny uhradil k rukám exekutora, který v dané chvíli vedl exekuční řízení? 3) Může v obecné rovině existovat nárok odvolaného exekutora na náhradu škody způsobené na jeho místo jmenovaným exekutorem z důvodu, že nově jmenovaný exekutor (i) nezahrne hotové výdaje původního exekutora do podkladů pro rozhodnutí exekučního soudu o nákladech řízení, v důsledku čehož není odvolanému exekutorovi exekučním soudem náhrada hotových výdajů přiznána, nebo (ii) nepostupuje v souladu s ustanovením § 44b odst. 4 exekučního řádu, tedy při převzetí věci sám nerozhodne příkazem k úhradě nákladů exekuce o hotových výdajích, k jejichž náhradě by měl být povinen některý z účastníků řízení? 4) Do jaké míry je soud vázán právním názorem prezentovaným žalobcem v rámci podané žaloby a jejích doplněních? 5) Provedly obecné soudy důkazy nezbytné ke zjištění skutkového stavu? K prvním třem otázkám dovolatel uvádí, že žádná z nich nebyla v rámci rozhodovací praxe dovolacího soudu doposud řešena. Odvolací soud podle dovolatele nesprávně vyřešil první dovolací otázku, když na ni odpověděl pozitivně, čím implicitně zodpověděl i druhou a třetí otázku – negativně. Dovolatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, z jehož závěrů dovozuje, že vystupuje-li soudní exekutor stran úhrady vlastních nákladů jako kterýkoliv jiný podnikatel, potom jsou bývalý i současný exekutor v rovnocenném postavení jako dva podnikatelé, a na jejich vztah je třeba aplikovat právní úpravu občanského zákoníku, včetně institutu bezdůvodného obohacení. Odvolanému exekutorovi náklady exekuce prokazatelně vznikly, nemůže se však již domáhat jejich úhrady po účastnících řízení. Podle dovolatele absence nároku odvolaného exekutora vůči namísto něj jmenovanému exekutorovi na náhradu hotových výdajů nevylučuje existenci nároku odvolaného exekutora z jiného právního důvodu (bezdůvodné obohacení nebo náhrada škody). Ke čtvrté dovolací otázce dovolatel uvádí, že se odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) při jejím řešení odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, tím, že nepřekročil právní kvalifikaci skutku učiněnou v žalobě. Odvolací soud se nesprávně zaobíral toliko otázkou, zda dovolatel má vůči žalovanému nárok na náhradu hotových výdajů, přičemž zcela odhlédl od možnosti, že dovolatelem skutkově popsané okolnosti mohou mít právní základ i v jiném ustanovení hmotného práva než v ustanovení § 15 odst. 6 e. ř. Právní kvalifikace nároku (zda jde o vydání bezdůvodné obohacení, nebo o náhradu škody či kombinaci obojího) vyplyne teprve z provedeného dokazování, jež však odvolací soud (i soud prvního stupně) neprovedl. K páté dovolací otázce dovolatel uvádí, že se odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) odchýlil od judikatury Ústavního soudu, neboť z uvedených chybných právních závěrů nabyl dojmu, že skutkový stav netřeba zjišťovat. Dovolatel z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil ro