20 Cdo 3609/2018 — Nejvyšší soud

20 Cdo 3609/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 10. 2018 Spisová značka:20 Cdo 3609/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3609.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Uznání dluhu Zastavení exekuce Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 558 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 1. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.1.2019I.ÚS 176/19JUDr. Vladimír Sládečekodmítnuto26.2.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 3609/2018-321 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného P. N., zastoupeného JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 191/2, proti povinnému T. M., zastoupenému Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská č. 291/24, pro 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 57 EXE 378/2010, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016, č. j. 1 Co 133/2016-245, takto: I. Dovolání oprávněného se odmítá. II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce povinného. Odůvodnění: Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání oprávněného potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 1. 2016, č. j. 57 EXE 378/2010-218, ve výrocích, kterými soud prvního stupně rozhodl, že exekuce se zastavuje a že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši stanovené samostatným usnesením, změnil výrok rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se povinnému nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznává, a rozhodl, že povinnému se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na základě jednostranného prohlášení oprávněného v notářském zápisu JUDr. Heleny Divišové ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. NZ 3061/2014, N 3041/2015, dospěl k závěru, že oprávněný prokázal splnění odkládací podmínky ze smlouvy o půjčce, že povinný převzal předmět půjčky 2 000 000 Kč, který se mu oprávněný zavázal poskytnout podle smlouvy o půjčce. Současně však odvolací soud dovodil, že je dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu z důvodu promlčení pohledávky oprávněného, neboť podle smlouvy o půjčce ze dne 23. 10. 2006 měla být půjčka povinným vrácena do 31. 3. 2007 a návrh na nařízení exekuce byl doručen exekutorskému úřadu dne 27. 4. 2010. K promlčení pohledávky oprávněného došlo v obecné tříleté promlčecí lhůtě, neboť notářským zápisem ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. NZ 746/2006 a N 796/2006 (který je exekučním titulem), nedošlo k uznání dluhu, protože nelze uznat dluh, který v budoucnu teprve vznikne. Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil délku promlčecí lhůty, neboť v projednávané věci povinný uznal dluh co do důvodu a výše notářským zápisem s podmínkou sepsaným JUDr. Helenou Divišovou, notářkou v Hradci Králové, sp. zn. 3061/2015, N 3041/2015. Vzhledem k tomu, že povinný svůj dluh uznal, běží v projednávané věci desetiletá promlčecí lhůta a je přitom nerozhodné, že uznal dluh, který v době jeho uznání dosud nevznikl. Oprávněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Povinný se ve svém vyjádření ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu a namítl, že dle ustálené judikatury dovolacího soudu lze dluh uznat pouze poté, co vznikl. Povinný navrhl, aby dovolací soud dovolání oprávněného odmítl. K dovolání oprávněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 6. 2017, č. j. 20 Cdo 2646/2017-295, dovolání oprávněného jako nepřípustné odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem přesně dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání vymezil tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena odchylně od právního názoru odvolacího Městského soudu v Praze“, avšak samotný nesouhlas odvolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem (s tím, že dovolací soud má uskutečnit jiný právní závěr) nevyjadřuje, který se tří možných předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu má být podle dovolatele naplněn. Ústavní soud nálezem ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 3029/17, rozhodl, že bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a usnesení dovolacího soudu zrušil. Vázán právním názorem Ústavního soudu, že dovolání dovolatele nemá vady a dovolatel dostatečně zřejmě vymezil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda lze platně uznat dluh, který v budoucnu teprve vznikne, Nejvyšší soud České republiky dovolání oprávněného projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť právní názor odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvod, aby předmětná právní otázka byla posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, dospěl k závěru, že uznání dluhu podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákona, je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který lze učinit až poté, co dluh vznikl (dále srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1814/2011). Dovolací soud rovněž dovodil, že je vyloučeno, aby před předáním peněz (před vznikem závazkového právního vztahu) žalovaný dluh z půjčky uznával (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 475/2012). V projednávané věci se v notářském zápisu JUDr. Heleny Divišové ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. NZ 746/2006, N 796/2006, povinný jako dlužník zavázal zaplatit částku 2 000 000 Kč za podmínky, bude-li oprávněným povinnému poskytnuta půjčka této částky. Z uvedeného se podává, že dluh povinného v době sepisu notářského zápisu JUDr. Heleny Divišové ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. NZ 746/2006, N 796/2006, nejenže nebyl splatný, ale ani dosud neexistoval. Z tohoto důvodu, jak již dovolací soud ve shora uvedené judikatuře dovodil, je vyloučeno, aby povinný v notářském zápisu JUDr. Heleny Divišové ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. NZ 746/2006, N 796/2006, svůj dluh uznal, když uznat lze jen právní skutečnost, která již nastala a nikoliv skutečnost, která může, ale nemusí nastat teprve v budoucnosti. Uvedenému neodporuje závěr, že lze uznat i dluh, který dosud není splatný, neboť je třeba rozlišovat dluh, který dosud nevznikl a dluh, který sice již vznikl, avšak doposud není splatný. V prvém případě nelze dluh uznat, neboť tento doposud neexistuje a není jisté, zda vůbec vznikne, popřípadě v jaké výši, v případě druhém (jak uvedl rovněž i dovolatel) je možné dluh uznat, neboť již vznikl, pouze však dosud nenabyl splatnosti. Nad rámec shora uvedeného dovolací soud dodává, že shora uvedená dovolatelem nastolená právní otázka je v posuzované věci otázkou nadbytečnou a nemůže tak založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na ní objektivně nezávisí. Jak již dovolací soud ve svém usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2646/2017, uvedl, odvolací soud i dovolatel přehlédli, že Nejvyšší soud v předchozím usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, uveřejněném pod číslem 55/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které bylo vydáno právě v této věci a jímž byla zrušena předchozí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, č. j. 21 Co 590/2012-140, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2012, č. j. 57 EXE 378/2010-122, na jejichž základě již dříve došlo k zastavení exekuce), uzavřel, že obsahuje-li dohoda osoby oprávněné a osoby povinné obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti [§ 71a až § 71c zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „no