20 Cdo 402/2025 — Nejvyšší soud

20 Cdo 402/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 7. 2025 Spisová značka:20 Cdo 402/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:20.CDO.402.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení exekuce Insolvenční řízení Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 173 odst. 3 IZ. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 402/2025-146 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného R. P., zastoupeného Mgr. Janou Malou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Resselovo náměstí 5, proti povinnému A. H., zastoupenému Mgr. Milanem Schagererem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 276/298, pro 338 566,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 22 EXE 56/2023, o dovolání povinného proti usnesení Krajskéhosoudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. srpna 2023, č. j. 18 Co 144/2023-91, t a k t o : Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1/ Ve shora označené věci Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“ či „insolvenční soud“) usnesením ze dne 29. 8. 2023, č. j. 18 Co 144/2023-91, k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) ze dne 27. 4. 2023, č. j. 22 EXE 56/2023-70, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené pod sp. zn. 194 EX 101/23 pověřeným soudním exekutorem Mgr. Bohumilem Brychtou, Exekutorský úřad Rychnov nad Kněžnou (dále „soudní exekutor“) pro vymožení pohledávky oprávněného ve výši 338 566,50 Kč podle vykonatelných rozsudků okresního soudu ze dne 17. 5. 2017, č. j. 110 C 50/2013-380, a odvolacího soudu ze dne 21. 12. 2017, č. j. 27 Co 317/2017-457 (dále „exekuční tituly“). 2/ Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že podle exekučních titulů byla povinnému uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch oprávněného v celkové výši 338 566,50 Kč. Insolvenční soud usnesením ze dne 16. 5. 2017, č. j. KSPA 53 INS 9025/2017-A-6, zjistil úpadek povinného a povolil řešení úpadku oddlužením. Usnesením ze dne 23. 9. 2022, č. j. KSPA 53 INS 9025/2017-B-33, vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení povinného a zároveň rozhodl o jeho osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Dne 13. 6. 2017 byla insolvenčnímu soudu doručena přihláška (nezajištěné a nevykonatelné) pohledávky oprávněného - posléze vedené pod č. P 3 - znějící na částku 331 056 Kč a označená jako náklady právního zastoupení, které „byly uplatněny u okresního soudu dne 17. 5. 2017“. Na přezkumném jednání dne 17. 7. 2017 popřel insolvenční správce povinného pohledávku P 3 co do pravosti zcela, a to z důvodu, že tato pohledávka nevznikla (nebyla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu). 3/ Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že oprávněný nemohl přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení, neboť úpadek povinného byl zjištěn dne 16. 5. 2017 a exekuční tituly v dané věci nabyly právní moci až dne 17. 1. 2018. Jde tak o zcela novou pohledávku, o níž nelze hovořit ani jako o pohledávce vázané na podmínku (§ 173 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů, dále „insolvenční zákon“). Jelikož nárok na náhradu nákladů řízení vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, není dán žádný důvod pro zastavení exekuce (tj. insolvenční osvobození od placení pohledávek se na pohledávku oprávněného vymáhanou v této exekuci nevztahuje). 4/ Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) vymezil tak, že se odvolací soud při řešení otázky A) „zda druhostupňový soud správně a ústavně konformním způsobem vyložil a aplikoval ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. týkající se nepřípustnosti výkonu rozhodnutí z důvodu existence jiného důvodu, pro který rozhodnutí nelze vykonat, když ze zjištěného skutkového a právního stavu (nesprávně) zcela formalisticky, bez zohlednění judikatury a bez přihlédnutí k základním zásadám insolvenčního řízení dospěl k (nesprávnému) závěru, že v případě povinného není dán žádný důvod k zastavení exekuce, a to s odůvodněním, že osvobození od placení pohledávek dle § 414 insolvenčního zákona se na pohledávky oprávněného plynoucí z pravomocně přiznaných nákladů řízení a vymáhaných v exekuci nevztahuje, a to navzdory tomu, že oprávněný o své pohledávce věděl a že jeho exekučně vymáhaná pohledávka existovala již v průběhu probíhajícího oddlužení povinného“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Současně odvolací soud řešil otázku B), tj. „zda druhostupňovým soudem zvolený výklad (ke kterému se rovněž přiklání relevantní rozhodovací praxe vyšších soudů) ustanovení § 173 odst. 3 insolvenčního zákona týkající sepřihlašování pohledávek vázaných na podmínku, a jeho závěr o tom, že přísudkové pohledávky (zejména ty, které byly přiznány alespoň nepravomocně) nelze přihlašovat jako podmíněně, není příliš formalistický, nenaráží na ústavní meze výkladu právních norem, a není v rozporu se zásadami insolvenčního řízení a v konečném důsledku i diskriminační jak pro dlužníky, tak pro věřitele“, která již byla dovolacím soudem vyřešená, ale má být nyní posouzena jinak. 5/ V podrobnostech dovolatel k otázce ad A) uvedl, že odvolací soud svým hodnocením věci, zamítl-li návrh na zastavení exekuce (z případného důvodu existence jiné rušivé okolnosti, pro kterou rozhodnutí nelze vykonat dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), postupoval zcela formalisticky, bez zohlednění doktrinální literatury i relevantní judikatury soudů, jelikož nevzal do úvahy zásadu spravedlnosti, jakož i účel a smysl oddlužení. Na základě důsledné citace nálezu Ústavního soudu ze dne 28. května 2019, sp. zn. II. ÚS 3303/18, dovolatel zdůraznil, že o nároku plynoucím z náhrady nákladů řízení oprávněný věděl již během oddlužení a v rámci něho měl tento svůj nárok řádně uplatnit, následně i obhájit, a to navzdory popření pravosti této pohledávky ze strany insolvenčního správce povinného. Oprávněnému totiž nic nebránilo v tom, aby svou pohledávku posléze uplatnil v řízení na určení její pravosti. Uvedeným způsobem byl porušen jeden ze základních principů insolvenčního řízení podle § 5 písm. d) insolvenčního zákona, podle kterého platí, že insolvenční řízení je založeno mimo jiné na zásadě, že věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon. 6/ Ohledně otázky ad B) dovolatel demonstroval názor, že zvolený výklad ustanovení § 173 odst. 3 insolvenčního zákona, jakož i závěr odvolacího soudu o tom, že přísudkové pohledávky (zejména ty, které byly alespoň nepravomocně přisouzené) nelze přihlašovat jako podmíněné (neboť jejich vznik je vázán na právní moc rozhodnutí/exekučního titulu), je příliš formalistický, naráží na ústavní meze výkladu právních norem, je v rozporu se zásadami insolvenčního řízení a v konečném důsledku i diskriminační jak pro dlužníky, tak pro věřitele. Jestliže dlouhodobá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 ICdo 62/2014, či usnesení ze dne 31. července 2023, sp. zn. 29 ICdo 107/2023) vychází z předpokladu, že před právní mocí rozhodnutí, kterým soud přizná účastníku občanského soudního řízení nárok na náhradu nákladů řízení (před okamžikem vzniku nároku na náhradu nákladů řízení), nelze takový nárok přihlásit do insolvenčního řízení ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky, naráží takový výklad (zejména jde-li o nepravomocně přiznané náklady řízení, v němž byl povinný žalobce a oprávněný žalovaným) na ústavní meze interpretace právních norem. V důsledku rozhodovací praxe soudů (ohledně nemožnosti přihlásit do insolvenčního řízení alespoň nepravomocně přiznanou přísudkovou pohledávku) jsou tak de facto sankcionování jak věřitelé, kteří mají za dlužníkem existující pohledávku a z důvodu snížené platební morálky dlužníka řádně iniciovali nalézací řízení a dokonce jim soud již - byť nepravomocně - vyhověl, tak i samotní dlužníci, kteří oprávněnému nepravomocně přisouzenou pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení nemohli uspokojit poměrně spolu s ostatními pohledávkami zbylých věřitelů podle zásad insolvenčního práva v probíhajícím insolvenčn