20 Cdo 4307/2007 — Nejvyšší soud

20 Cdo 4307/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2010 Spisová značka:20 Cdo 4307/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4307.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výkon rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 717 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 6. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 4307/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města Příbram, Tyršova 108, proti povinnému M. I., zastoupenému Mgr. Pavlem Sniegonem, advkátem se sídlem v Příbrami VI, Mariánská 404, vyklizením, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 23 E 439/2006, o dovolání povinného proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 17. 10. 2006, č. j. 25 Co 345/2006-40, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 26. 5. 2006, č. j. 23 E 439/2006-12, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí přestěhováním povinného a všech, kdo s ním bydlí na základě jeho práva, do náhradního ubytování v P. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že oprávněný potvrzením starosty města Příbram a nabídkou smlouvy o ubytování prokázal zajištění bytové náhrady předepsané exekučním titulem, tedy náhradního ubytování. I když je smlouva ve svém záhlaví označena ustanovením § 754 občanského zákoníku, nejedná se podle názoru odvolacího soudu o ubytování hotelového typu, tedy pouze přechodné nebo na dobu dohodnutou či vyplývající z účelu ubytování, nýbrž o bydlení trvalého charakteru, o čemž svědčí i skutečnost, že osoby, které v ubytovně oprávněného žijí a mají o to zájem, jsou obcí přihlašovány na adrese ubytovny k trvalému pobytu, kterýžto postup by u smlouvy uzavřené podle § 754 občanského zákoníku nebyl možný. Předmětem náhradního ubytování – a o takový případ jde podle odvolacího soudu v souzené věci – může být i obytná místnost v zařízeních určených k trvalému bydlení ve smyslu ustanovení § 717 občanského zákoníku, tedy např. místnost ve svobodárnách, ubytovnách či penzionech, i se společným příslušenstvím. Námitka povinného, že buňka č. 7 neexistuje, není podle odvolacího soudu důvodná, jelikož ta se nachází v prvním poschodí domu č. p. na ulici, ve druhém nadzemním podlaží, což je v souladu s kolaudačním rozhodnutím z 2. 10. 2001. Výše úhrady za ubytování je jednotná a liší se pouze v případě, že je v buňce ubytováno více osob. Zajištěné náhradní ubytování není v rozporu s dobrými mravy ani pro svou nákladnost, jelikož náklady nejsou nepřiměřené a hodnotit jako v rozporu s dobrými mravy nelze ani ustanovení bodu č. 9, podle něhož má oprávněný právo na změnu ceny sjednané ve smlouvě, jelikož občanský zákoník ani jiný předpis vyklizovaným osobám nezaručuje, že sjednané nájemné bude do budoucna neměnné. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř. Za otázku zásadního, „a to nejen právního dopadu“, považuje otázku, zda lze pod pojem „náhradní ubytování ve smyslu ustanovení § 712 odst. 4 občanského zákoníku“ (dále též jen „obč. zák.“) podřadit také případy, kdy jsou na dobu neurčitou uzavírány smlouvy o ubytování podle § 754 obč. zák., případně, kdy jsou uzavírány smlouvy smíšené povahy, jež se ustanovením § 754 obč. zák. řídí částečně. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. povinný spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil právní povahu zajištěné bytové náhrady, a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1250/2002 a 2 Cdon 1401/1997 dovozuje, že ubytování zajištěné v tzv. buňce ubytovacího zařízení je – přes svou časovou neohraničenost (bylo zajištěno výslovně „na dobu neurčitou“) – svou povahou přístřeším. Dále pak odvolacímu soudu vytýká, že „se dostatečně nezabýval jeho námitkou možného rozporu návrhu smlouvy o náhradním ubytování s dobrými mravy, jejž dovolatel spatřuje jednak v tom, že „v úvahu připadá i možnost ukončení předložené smlouvy výpovědí bez jakýchkoli důvodů“, a jednak v ujednání umožňujícím ubytovateli neomezeně zvyšovat cenu ubytování, včetně doložky, že nevyklidí-li ubytovaný buňku do jednoho týdne po zvýšení ceny, má se zato, že se zvýšením ceny souhlasí. Podle povinného by se měl dovolací soud zabývat také otázkou, zda není pojmově vyloučeno, aby smlouvy o ubytování podle § 754 obč. zák. byly uzavírány na dobu neurčitou. Konečně pak odvolacímu soudu (viz poslední odstavec druhé a první a druhý odstavec třetí strany dovolání na č. l. 81, 82) vytýká vady řízení, jež spatřuje především v neprovedení jiných než účastníky navržených důkazů, potřebných ke zjištění skutkového stavu, „ač se ukázalo býti nejen sporným, ba i pochybným, jakého charakteru je nabídnuté náhradní ubytování.“ Oprávněný s poukazem na současnou judikaturu, a to i Ústavního soudu, navrhl odmítnutí dovolání Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, k závěru o splnění této podmínky však ani hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Opakovaná námitka (jíž povinný odůvodňuje i svůj závěr o přípustnosti dovolání), že nabídnutá bytová náhrada nesplňuje podmínku trvalosti vyžadovanou ustanovením § 712 odst. 4 obč. zák. (jež je podle povinného nutno vykládat v souladu s judikaturou, na niž poukázal), jelikož tato náhrada byla nabídnuta návrhem smlouvy „o ubytování ve smyslu § 754 obč. zák.“, pomíjí zásadní závěr odvolacího soudu. Ten totiž po posouzení obsahu návrhu smlouvy (č. l. 29) výslovně uzavřel (a svůj závěr odůvodnil), že v daném případě jde – přes označení v záhlaví – o návrh smlouvy podle § 717 obč. zák., tedy nikoli smlouvy o ubytování, nýbrž o nájmu obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná obecnou zásadu,