20 Cdo 4728/2018 – Nejvyšší soud

20 Cdo 4728/2018 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph. D. v exekuční věci oprávněné J. K., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Evou Zajíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Českém Krumlově, Na Moráni č. 556, proti povinnému M. K., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou č. 327, za účasti vydražitelky ALIVIO, s. r. o. se sídlem v Českých Budějovicích, Mánesova č. 345/13, identifikační číslo osoby 62503898, pro 4 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Stanislava Pazderky, Exekutorský úřad Písek, pod sp. zn. 117 EX 953/17, o dovolání vydražitelky proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2015, sp. zn. 22 Co 36/2015, t a k t o: Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2015, sp. zn. 22 Co 36/2015, a usnesení soudního exekutora JUDr. Marka Franka, Exekutorský úřad Český Krumlov, ze dne 12. prosince 2014, č. j. 125 EX 427/12-469, se ruší a věc se vrací soudnímu exekutorovi JUDr. Stanislavu Pazderkovi, Exekutorský úřad Písek, k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : K návrhu oprávněné Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 24. července 2012, č. j. 19 EXE 799/2012-35, nařídil exekuci na majetek povinného podle „pravomocného a vykonatelného“ usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. listopadu 2011, č. j. 27 C 214/2008-285, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 4 000 000 Kč a nákladů exekuce včetně nákladů oprávněného, provedením exekuce pověřil původního soudního exekutora JUDr. Marka Franka, Exekutorský úřad Český Krumlov (dále jen „soudní exekutor“). Usnesením soudního exekutora ze dne 24. února 2014, č. j. 125 EX 427/12-323, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2014, sp. zn. 22 Co 541/2014, byl vydražitelce ALIVIO, s. r. o. se sídlem v Českých Budějovicích, Mánesova č. 13, IČO 62503898 (dále jen „vydražitelka“), udělen příklep na vydražených nemovitých věcech povinného, a to na pozemku parcelní číslo St. XY, o výměře 1758 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parcelní číslo st. XY, o výměře 48 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parcelní číslo XY, o výměře 931 m2, trvalý travní porost, pozemku parcelní číslo XY, o výměře 716 m2, zahrada, pozemku parcelní číslo XY, o výměře 1098 m2, zahrada, pozemku parcelní číslo XY, o výměře 220 m2, trvalý travní porost, pozemku parcelní číslo XY, o výměře 791 m2, trvalý travní porost, stavbě číslo popisné XY, stojící na pozemku parcelní číslo st. XY a stavbě, stojící na pozemku parcelní číslo St. XY, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY, na listu vlastnictví č. XY (dále jen „vydražené nemovité věci povinného“), za nejvyšší podání 3 866 667 Kč. Soudní exekutor usnesením ze dne 12. prosince 2014, č. j. 125 EX 427/12-469, rozvrhl rozdělovanou podstatu v částce 3 866 667 Kč tak, že se z této uspokojuje pohledávka soudního exekutora na nákladech exekučního řízení ve výši 577 497 Kč k hotovému zaplacení a částečně ve výši 3 289 170 Kč se uspokojuje pohledávka oprávněné ve výši 3 961 850,72 Kč rovněž k hotovému zaplacení, čímž je rozdělovaná podstata vyčerpána. K odvolání povinného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. ledna 2015, sp. zn. 22 Co 36/2015, potvrdil usnesení soudního exekutora ze dne 12. prosince 2014, č. j. 125 EX 427/12-469. Uvedl, že soudní exekutor postupoval při rozvrhu rozdělované podstaty správně pokud v souladu s ustanovením § 66 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ex. řád“), ve spojení s ustanovením § 337c odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“), uspokojil náklady exekutora v první skupině a pohledávku oprávněné ve skupině třetí. Jako nedůvodnou shledal námitku, že do rozdělované podstaty nelze zařadit prostředky týkající se nákladů řízení oprávněné vzniklých v průběhu exekuce. V mezidobí Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. března 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2014, sp. zn. 22 Co 541/2014, změnil tak, že usnesení soudního exekutora ze dne 24. února 2014, č. j. 125 EX 427/12-323, se mění tak, že příklep na vydražených nemovitých věcech povinného se vydražitelce neuděluje. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. ledna 2015, sp. zn. 22 Co 36/2015, napadla vydražitelka v celém rozsahu dovoláním. Předně namítá, že jí dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu nikdy nebylo doručeno (pozn. ze spisu se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolatelce doručeno dne 4. prosince 2018, ostatním účastníkům pak již 4. března 2015). Předně má vydražitelka má za to, že ji soudní exekutor mohl nedoručit shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu proto, že ji po novelizaci exekučního řádu již nepovažoval za účastnici rozvrhu. Podle ustanovení § 337 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012 byl účastníkem rozvrhu i vydražitel, podle ustanovení § 337 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 však došlo k zúžení okruhu účastníků rozvrhu, když mezi těmito již vydražitel nefiguruje. Podle přechodných ustanovení čl. II. odst. 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 396/2012 Sb.“), řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že předmětné exekuční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2013, bylo na místě postupovat podle právní úpravy účinné rovněž do 31. prosince 2012. Vydražitelka tak měla být účastnicí rozvrhového jednání, tj. rozhodnutí odvolacího soudu ji mělo být zasláno. Pokud se tak nestalo, rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo nabýt právní moci. Vydražitelka dále uvádí, že pokud by jí bylo rozhodnutí odvolacího soudu bezodkladně po jeho vydání zasláno a doručeno, podala by proti němu dovolání k Nejvyššímu soudu již v roce 2015, nikoliv až nyní, neboť ve lhůtě pro dovolání, tj. ve lhůtě 2 měsíců od vydání rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. března 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015, rozhodl, že příklep na vydražených nemovitých věcech povinného se vydražitelce neuděluje. K tomuto vydražitelka dodává, že pokud zde nebylo rozhodnutí o příklepu, je rozhodnutí o rozdělení rozvrhované podstaty bezpředmětné, neboť k jeho vydání je zapotřebí pravomocného rozhodnutí o příklepu, které zde v současnosti absentuje. V této souvislosti vydražitelka odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. III. ÚS 1500/18, v němž Ústavní soud dospěl k témuž závěru. Pochybení soudního exekutora dále spatřuje taktéž v tom, že soudní exekutor vydal rozvrhové usnesení, aniž by nařídil jednání o tomto rozvrhu, přestože podle ustanovení § 337 o. s. ř. v rozhodném znění, tj. ve znění účinném do 31. prosince 2012, bylo nařízení rozvrhového jednání obligatorní. S ohledem na vše uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2015, sp. zn. 22 Co 36/2015, jakož i usnesení soudního exekutora ze dne 12. prosince 2014, č. j. 125 EX 427/12-469, a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení (viz níže), za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda mohl soudní exekutor vydat rozvrhové usnesení, aniž by nařídil jednání o rozvrhu, která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Dovolatelka ve svém dovolání vymezuje dvě právní otázky k řešení, a to: 1) zda mohl soudní exekutor vydat rozvrhové usnesení, aniž by nařídil jednání o rozvrhu, 2) zda mohl soudní exekutor vydat usnesení o rozvrhu, jímž rozdělil podstatu, kterou tvořilo vydražitelem zaplacené nejvyšší podání v dražbě za situace, kdy neexistovalo pravomocné usnesení o příklepu. Zejména prvně namítanou otázkou dovolatelka ve své podstatě napadá odvolacím soudem provedenou nesprávnou aplikaci přec