21 Cdo 1001/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1001/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 11. 2016 Spisová značka:21 Cdo 1001/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1001.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Diskriminace Žaloba Dotčené předpisy:§ 42 odst. 4 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 79 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 7 odst. 4,5,6 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2005 § 43 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 2. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1001/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Ing. L. B., zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 1 - Josefově, Pařížská č. 68/9, proti žalovanému Dopravnímu podniku města Jihlavy, a. s. se sídlem v Jihlavě, Brtnická č. 1002/23, IČO 25512897, zastoupenému Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Majakovského č. 1517/10, o ochranu před diskriminací, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 1129/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2015 č. j. 49 Co 221/2015-431, takto: I. Dovolání žalobce proti usnesení krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá. II. Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. června 2015 č. j. 4 C 1129/2001-400 opravené usnesením ze dne 14. července 2015 č. j. 4 C 1129/2001-423 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Jihlavě dne 6. 11. 2001 domáhal, aby bylo rozhodnuto, že „jednání žalovaného, Dopravního podniku města Jihlavy, akciové společnosti, vůči Ing. L. B. v letech 2000 a 2001 při vyřizování jeho žádosti o přijetí do pracovního poměru v Dopravním podniku města Jihlavy, akciové společnosti, je diskriminací v pracovněprávních vztazích podle § 1 odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů“, že „žalovaný tím porušil zákaz této diskriminace, neboť s žalobcem nejednal podle principů rovného zacházení“ a „opakovaně tím porušil ustanovení čl. 3 Listiny základních práv a svobod a v roce 2001 i § 1 odst. 4 zákoníku práce“, a že je „proto povinen bezodkladně toto protiprávní jednání ukončit“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že po skončení vysokoškolského studia v Praze se v roce 2000 vrátil do Jihlavy se zájmem pracovat v dopravě, nejlépe městské, že žalovaný trvale i cestou inzerce v regionálním tisku „sháněl i nezaškolené nové zaměstnance“ pro práci řidiče trolejbusu, že žalobce se rozhodl tuto práci „akceptovat“, neboť byl způsobilý ji vykonávat (získal řidičská oprávnění skupin A, B, C, D a E pro řízení silničních vozidel a řidičská oprávnění k řízení drážních vozidel na městských drahách), avšak že do pracovního poměru nebyl přijat ani po opakovaných žádostech, kdy „věc skončila“ vždy na nesouhlasu ředitele podniku Ing. J. V. , a ani za pomoci Úřadu práce v Jihlavě, kdy „reakce podniku byla opět odmítavá“ bez bližšího zdůvodnění. Následně začal pracovat jako řidič autobusu u ICOM TRANSPORT Jihlava, a. s. a ve „vedlejším pracovním poměru“ pracuje jako řidič tramvaje v Dopravním podniku hl. m. Prahy, a. s. a také jako řidič trolejbusu a autobusu v Dopravním podniku města Pardubice, a. s., kdy „ve všech podnicích byl s ním uzavřen pracovní poměr bez problémů“. Protože žalovaný začal v první polovině roku 2001 přijímat větší počet žadatelů o práci řidiče trolejbusu s tím, že u nich postačuje řidičský průkaz skupiny B, žalobce „zopakoval“ řediteli žalovaného Ing. V. svoji nabídku pracovat u žalovaného jako řidič trolejbusu, ale opět nebyl přijat, aniž by mu byl sdělen důvod. Předseda představenstva žalovaného žalobci na jeho žádost o vyjádření sdělil, že „personální záležitosti jsou v působnosti ředitele podniku Ing. J. V.“. Žalobce považuje jednání ředitele žalovaného Ing. J. V. a předsedy představenstva žalovaného Ing. J. K. , jejichž důsledkem je „odmítání výhradně jeho osoby k přijetí do pracovního poměru i přes skutečnost, že na rozdíl od jiných přijímaných lidí splňuje kvalifikační předpoklady“, za diskriminaci v pracovněprávních vztazích, „která je zákonem zakázána, která navíc trvá“ a kterou „smírnou cestou“ již „není možné odstranit“. Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 4. 7. 2002 č. j. 4 C 1129/2001-90 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5 375 Kč k rukám advokátky JUDr. Jiřiny Vítů. Dovodil, že žalobce nesplnil povinnost uvést v žalobě „konkrétní diskriminační důvod“ uvedený v ustanovení § 1 odst. 4 zákoníku práce, pro který nebyl přijat do pracovního poměru, neboť uvedl „pouze obecně, že jednání žalovaného při přijetí žalobce do pracovního poměru bylo diskriminační“, a že je proto žaloba „v tomto směru“ neurčitá. Uzavřel, že žalovaný má „právo, pokud uchazeče o zaměstnání nediskriminuje podle svého uvážení, aby si vytvářel pracovní kolektiv, jaký potřebuje ke své činnosti“ a že skutečnost, že žalobce má kvalifikaci pro výkon práce řidiče trolejbusu, že je dobře hodnocen u jiných zaměstnavatelů a že žalovaný měl nedostatek řidičů, nemůže „žalovanému uložit povinnost přijmout žalobce do pracovního poměru“. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 11. 2004 č. j. 49 Co 277/2002-104 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil názor, že žaloba, kterou se žalobce domáhá ochrany před diskriminací v pracovněprávních vztazích, musí obsahovat skutečnosti, ze kterých „alespoň v základních rysech vyplývá konkrétní diskriminační jednání zaměstnavatele postihující zaměstnance (uchazeče o zaměstnání)“, že proto zpravidla není dostačující uvést skutečnosti obsahující jen údaje o důsledcích diskriminace a že žaloba musí obsahovat i údaje o skutečnostech, z nichž vyplývá uplatněný nárok, který žalobce z diskriminačního jednání žalovaného dovozuje a který je „přesně a jednoznačně vymezen v petitu žaloby“, aby bylo zřejmé, čeho se žalobce domáhá. Dospěl k závěru, že žaloba v posuzovaném případě neobsahuje údaje, ze kterých by vyplývalo konkrétní diskriminační jednání žalovaného, jímž byl žalobce postižen, a že „z žalobního petitu jednoznačně nevyplývá“, zda se žalobce domáhá jen určení, že se žalovaný vůči němu dopustil diskriminačního jednání, nebo zda se současně domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost od diskriminačního jednání (které ani není „řádně nezaměnitelným způsobem“ vymezeno) upustit. Uložil proto soudu prvního stupně, aby v dalším řízení vyzval žalobce k doplnění rozhodujících skutečností a k opravě „žalobního petitu“. Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 26. 9. 2006 č. j. 4 C 1129/2001-220 opraveným usnesením ze dne 24. 1. 2007 č. j. 4 C 1129/2001-236 – poté, co žalobce na jeho výzvu podáním ze dne 19. 10. 2005 doplnil žalobu - určil, že „postup žalovaného, který spočíval v tom, že žalovaný odmítl jednat s žalobcem, který byl v letech 2001, 2004 a 2005 uchazečem o zaměstnání u žalovaného na funkci řidiče trolejbusu a autobusu městské hromadné dopravy v Jihlavě, o možnosti vzniku pracovního poměru u žalovaného, je diskriminací v pracovněprávních vztazích, neboť žalovaný tímto postupem porušil povinnost zaměstnavatele jednat se všemi uchazeči o zaměstnání podle principu rovného zacházení a tak bez právního důvodu zasáhl do oprávněných zájmů žalobce a současně jednal i v rozporu s dobrými mravy“, a uložil žalovanému, aby „upustil od tohoto diskriminačního jednání“ a aby „ve lhůtě 3 kalendářních měsíců ode dne právní moci rozsudku jednal s žalobcem o možnosti vzniku pracovního poměru na funkci řidiče trolejbusu a autobusu městské hromadné dopravy v Jihlavě a to za stejných podmínek, za jakých byli přijati do pracovního poměru u žalovaného jiní uchazeči o zaměstnání na stejnou funkci“; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2 000 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce, přestože měl veškeré kvalifikační předpoklady pro výkon práce řidiče trolejbusu v Jihlavě a přestože žalovaný měl v první polovině roku 2001 (stejně jako v letech 2004 a 2005) nedostatek řidičů trolejbusu, nebyl žalovaným na tuto práci přijat, a to pro „negativní zkušenosti“, které s ním žalovaný měl, neboť v době, kdy u něj pracoval na základě dohod o pracovní činnosti, žalobce porušoval předpisy o bezpečnosti práce, měl v areálu žalovaného zaparkován vlastní trolejbus a „při operacích“ s ním nedodržoval bezpečnostní předpisy, choval se nevhodně „i lidsky“ tím, že před zaměstnanci říkal, že