21 Cdo 1031/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1031/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 9. 2005 Spisová značka:21 Cdo 1031/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1031.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 8b předpisu č. 65/1965Sb. § 60a odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 60b odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 251b odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 251d odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 3 odst. 1 předpisu č. 219/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1031/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, IČ 00025429, proti žalovanému JUDr. P. S., zastoupenému advokátkou, o 128.160,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 181/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2004 č.j. 12 Co 336/2004-76, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 128.160,- Kč s 4% úrokem z prodlení od 3.9.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 12.8.1988 byl žalovaný zaměstnán u Institutu pro další vzdělávání soudců, státních notářů, vedoucích a odborných pracovníků soudů a státních notářů (od 22.6.2001 Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti – dále jen „Institut“) jako ředitel. Dnem 1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se Institut stal organizační složkou státu a žalovaný zaměstnancem České republiky, což podle názoru žalobkyně vyplývá nejen ze zmíněného zákona, ale i z ustanovení § 8b zák. práce. Vzhledem k rozhodnutí ministra spravedlnosti č. 3/2002 ze dne 6.3.2002 o zrušení Institutu ke dni 30.6.2002 (jeho práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů poté podle ustanovení § 251d zák. práce přešla na zřizovatele - Ministerstvo spravedlnosti) byl pracovní poměr účastníků rozvázán výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce ke dni 30.6.2002 a v souladu s vnitřním předpisem Institutu čj. 359/2001-Inst. ze dne 1.11.2001 bylo žalovanému vyplaceno odstupné ve výši šestinásobku průměrného výdělku, tedy 192.240,- Kč. Jelikož na základě nové pracovní smlouvy ze dne 29.8.2002 se žalovaný stal opět zaměstnancem České republiky, a tudíž od 2.9.2002 nastoupil u téhož zaměstnavatele, vznikla mu ve smyslu ustanovení § 60b zák. práce povinnost vrátit poměrnou část odstupného ve výši 128.160,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19.2.2004 č.j. 24 C 181/2003-52 žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 128.160,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 12.4.2003 do zaplacení, žalobu o zaplacení úroku z prodlení z částky 128.160,- Kč ve výši 4% od 3.9.2002 do 11.4.2003 a ve výši 1% od 12.4.2003 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8 soudní poplatek ve výši 5.130,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný byl do 30.6.2002, kdy jeho pracovní poměr skončil na základě výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce (a bylo mu z tohoto důvodu vyplaceno odstupné), „zaměstnancem státu - Ministerstva spravedlnosti, jako právnické osoby, když pracoval ve funkci ředitele Institutu pro vzdělávání (statutární orgán), kterého jmenuje ministr spravedlnosti“. Vycházel přitom z názoru, že zákoník práce v ustanoveních § 8 odst. 1 a § 8b odst. 1 a 2 „nekonstituuje výjimku ze zákona č. 219/2000 Sb. a totožně chápe stát jako právnickou osobou, který pak vystupuje jako zaměstnavatel“, přičemž „organizační složka státu pak za stát pouze jedná“, a tudíž „jí nevzniká právo vystupovat v právních vztazích svým jménem a pod vlastní odpovědností“. Jestliže tedy žalovaný následně od 2.9.2002 začal pracovat u Ministerstva spravedlnosti - organizační složky státu, pak podle názoru soudu prvního stupně „jeho pracovní poměr vznikl od 2.9.2002 u téže právnické osoby - státu, u které byl zaměstnán v předcházejícím pracovním poměru, a je tedy povinen v souladu s ustanovením § 60b zák. práce vrátit poměrnou část odstupného, neboť nastoupil u dosavadního zaměstnavatele“. Okolnost, zda žalovaný částku převzal v dobré víře či nikoliv, „není právně významná, neboť odstupné nebylo žalovanému vyplaceno bez právního důvodu (nejde tedy o bezdůvodné obohacení), nýbrž se jedná o nárok založený § 60b zák. práce“. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.12.2004 č.j. 12 Co 336/2004-76 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil „jen tak, že se žaloba o zaplacení 3% úroku z prodlení od 12.4.2003 do 25.4.2003 zamítá“, „jinak“ jej v tomto výroku a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a o soudním poplatku potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že „za situace, kdy je možnost vymáhání odstupného upravena zvláštním ustanovením zák. práce, nepřipadá aplikace ust. § 243 zák. práce o bezdůvodném obohacení v úvahu“, neboť „ustanovení § 60b zák. práce upravující vrácení odstupného je ve vztahu k ust. § 243 zák. práce v poměru speciality k obecnému a má před tímto obecným ustanovením přednost“. Při aplikaci ustanovení § 60b zák. práce pak „soud prvního stupně ve svých právních závěrech zcela správně vystihl“, že podstatné pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku bylo postavení účastníků v pracovněprávním vztahu ke dni zániku pracovního poměru žalovaného a srovnání s jejich postavením v době navázání nového pracovního poměru žalovaným. Podle názoru odvolacího soudu „nelze obhájit jiný výklad, než provedl soud prvního stupně, tedy že žalovaný ke dni ukončení pracovního poměru, tj. k 30.6.2002, byl s ohledem na důsledky zák. č. 219/2000 Sb. a zrušení Institutu pro vzdělávání zaměstnancem státu zastupovaného organizační složkou - Ministerstvem spravedlnosti a k tomuto subjektu navázal znovu pracovní poměr ke dni 2.9.2002. Jakékoliv úvahy v případě zaměstnanců státu „o kvazi subjektech v pracovněprávních vztazích a zaměstnavatelích sui generis jdou mimo rámec zák. práce a nelze je považovat za použitelné“ a „stejně tak nelze akceptovat úvahy o diskriminaci zaměstnanců státu“. I z hlediska finanční náročnosti na mzdové výdaje státních zaměstnanců, lze podle odvolacího soudu „zajisté považovat za správné, že v případech, opustí-li zaměstnanec trvale státní službu, má nárok na odstupné, bude-li přecházet jako zaměstnanec státu do jeho různých organizačních složek, nárok na odstupné mu nenáleží“. Odlišně odvolací soud posoudil toliko počátek prodlení žalovaného s vrácením odstupného. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť považuje napadené rozhodnutí, ze kterého vyplývá závěr, že nelze přiznat odstupné zaměstnanci, který přechází z organizačních důvodů z jedné organizační složky státu do druhé (byť nové pracovní místo „je zcela odlehlé jeho dosavadnímu postavení i společenskému významu jeho dosavadní práce“), „za diskriminační a v rozporu se zásadami pracovněprávních vztahů“. Namítal, že „gramatickým vyjádřením povinnosti zaměstnance vrátit odstupné podle ustanovení § 60b zák. práce a dále úpravou postavení státu jako právnické osoby v zákoně č. 219/2000 Sb. ustanovením § 3 odst. 1 se vytvořila právně zcela neudržitelná situace, která ve svých důsledcích vytváří nerovnost v pracovněprávních vztazích a následnou diskriminaci u všech zaměstnanců státu“. Podle jeho názoru je organizační složka státu „zaměstnavatelem sui generis“, neboť - jak vyplývá z ustanovení § 9a odst. 1 zák. práce - veškeré právní úkony v pracovněprávních vztazích vykonává organizační složka prostřednictvím svého vedoucího, který vystupuje jako zaměstnavatel (uzavírá pracovní smlouvy, rozhoduje o jejich změnách či o skončení pracovního poměru). Dále dovozoval, že při posuzování žaloby je rovněž zapotřebí vycházet z účelu institutu odstupného. Ten zákoník práce sice blíže nerozvádí, avšak podle názoru dovolatele z ustanovení § 60a věty první zák. práce „lze usoudit, že se jedná o odměnu za roky odpracované u téhož zaměstnavatele a že jde o určitý druh zadostiučinění za to, že zaměstnanec ztrácí možnost uplatnit pracovní zkušenosti, které u do