21 Cdo 1033/2019 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1033/2019 citace  Název judikátu:Odměna za práci přesčas Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2021 Spisová značka:21 Cdo 1033/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1033.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Práce přesčas Pracovní doba Mzda (a jiné obdobné příjmy) Odměna Smlouva kolektivní Dotčené předpisy:§ 78 odst. 1 písm. i) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2016 § 81 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2016 § 93 odst. 4 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2016 § 114 odst. 1 a 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2016 § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:23. 5. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1033/2019-209 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Alenou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, náměstí Svobody č. 450/2A, proti žalované BM ČESKO s.r.o. se sídlem v Praze 4 – Chodově, Türkova č. 1272/7, IČO 04335813, zastoupené Mgr. Veronikou Kasanovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 – Hradčanech, Badeniho č. 291/3, o zaplacení 90 510 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 85/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2018 č. j. 30 Co 266/2018-174, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 10. 8. 2016 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 90 510 Kč s úrokem z prodlení z částky 90 510 Kč ve výši 8,05 % ročně od 11. 5. 2016 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 2. 2002, kterou uzavřel s právní předchůdkyní žalované BAUMAX ČR s. r. o., změněnou dne 1. 1. 2007, vykonával práci vedoucího prodejny s místem výkonu práce v Hradci Králové; pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Smlouvou o koupi části obchodního závodu ze dne 15. 12. 2015 přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na žalovanou. V době od 1. 7. 2015 do 15. 12. 2015 odpracoval (pro právního předchůdce žalované) 94 přesčasových hodin a v době od 16. 12. 2015 do 14. 2. 2016 dalších 102 přesčasových hodin. Za tuto práci přesčas nebyla žalobci zaplacena „mzda spolu s příplatkem“ ani mu nebylo poskytnuto (až do skončení pracovního poměru dne 30. 4. 2016) náhradní volno. Za vykonanou práci přesčas v rozsahu 196 hodin žalobci náleží mzda 69 872 Kč a příplatek ve výši 25% průměrného výdělku 20 638 Kč, tedy celkem 90 510 Kč. Žalovaná se uplatněnému nároku bránila tvrzením, že mzda žalobce byla sjednána s přihlédnutím k případné práci přesčas (rozsah takto nařízené práce přesčas, za kterou žalobci nenáležela mzda a příplatek, byl dohodnut na 150 hodin ročně), a to s ohledem na znění čl. 3.1. kolektivní smlouvy pro rok 2015, podle které je „mzda vedoucích zaměstnanců (vedoucí jednotlivých oddělení) vždy sjednána, popř. stanovena i s přihlédnutím k případné práci přesčas, a to v rozsahu 150 hodin za kalendářní rok u jednotlivých zaměstnanců a v rozsahu 416 hodin za kalendářní rok u vedoucích zaměstnanců (vedoucí prodejen, vedoucí úseků). Za tuto práci přesčas nenáleží zaměstnancům ani mzda a příplatek ani náhradní volno dle příslušných ustanovení zákoníku práce“. Žalovaná rovněž nesouhlasila s počtem přesčasových hodin uváděných žalobcem. Podle evidence pracovní doby má za to, že žalobce odpracoval za kalendářní rok 2015 celkem 10,35 hodin přesčas a v lednu 2016 celkem 67,75 přesčasových hodin. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. 3. 2018 č. j. 10 C 85/2016-143 žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 79 704,59 Kč k rukám jeho advokátky. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce od 4. 2. 2002 pracoval u právní předchůdkyně žalované BAUMAX ČR s. r. o. a následně u žalované na pozici vedoucího prodejny, že mzdovým výměrem ze dne 30. 12. 2011 byla stanovena mzda žalobce od 1. 1. 2012 ve výši 62 000 Kč a že žalobce odpracoval za kalendářní rok 2015 celkem 184,75 přesčasových hodin a za leden a únor 2016 celkem 108,25 přesčasových hodin. Byla-li mzda žalobce stanovena jednostranně mzdovým výměrem, dovodil, že „nemohla být splněna podmínka, že mzda byla sjednána již k případné práci přesčas, neboť nebyla sjednána, nýbrž jednostranně určena zaměstnavatelem“; existence takového „ujednání“ neodpovídá ani obsahu pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2007, mzdového výměru a kolektivní smlouvy pro rok 2011. Kolektivní smlouva ze dne 1. 5. 2015 potom „nemohla zpětně změnit podmínky stanovení mzdy v roce 2011 (nemohla tedy zpětně způsobit, že by se tehdy určená mzda považovala od účinnosti kolektivní smlouvy za mzdu stanovenou s přihlédnutím k práci přesčas)“. Žaloba proto byla shledána opodstatněnou. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2018 č. j. 30 Co 266/2018-174 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 90 510 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% z této částky od 11. 5. 2016 do zaplacení zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 59 966 Kč k rukám její advokátky. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že mzdový výměr ze dne 30. 12. 2011 nebyl dohodou o mzdě, ale jednostranným právním úkonem. Současně však zohlednil, že od 1. 5. 2015 nabyla účinnosti kolektivní smlouva, podle které je mzda vedoucích zaměstnanců vždy sjednána s přihlédnutím k případné práci přesčas; toto ustanovení kolektivní smlouvy se vztahuje též na vedoucí prodejen. I když na jedné straně odvolací soud souhlasil s argumentací žalobce, podle které se kolektivní smlouva přijatá 1. 5. 2015 nemůže vztahovat na mzdové podmínky (odměnu za přesčasovou práci) v období, které jejímu přijetí předcházelo, vzal na druhé straně především v úvahu, že „předmětem žaloby bylo období po 1. 7. 2015“. Vyšel z úvahy, že zaměstnanec i zaměstnavatel mohou v rámci smluvní autonomie kdykoli v průběhu pracovního poměru změnit již sjednané nebo zaměstnavatelem jednostranně určené mzdové podmínky a dohodnout se na tom, že mzda se nadále beze změny výše mzdy sjednává jako mzda sjednaná s přihlédnutím k práci přesčas. Tuto dohodu lze ujednat jak v rámci smluvní autonomie, tak v rámci kolektivní smlouvy. Článek 3.1. kolektivní smlouvy (z roku 2015) je pak třeba vykládat jako „ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o tom, že dosud sjednaná či stanovená mzda je nadále (do budoucna) sjednána jako mzda s přihlédnutím k práci přesčas“ a zaměstnancům pracujícím na pozici vedoucí prodejny pak „čerpání náhradního volna či mzda a příplatek za práci přesčas nenáleží“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti výroku o změně rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že jeho mzda byla na základě kolektivní smlouvy sjednána s přihlédnutím k případné práci přesčas. Zdůraznil, že „předmětnou kolektivní smlouvou“ žádná mzda sjednána nebyla. Ačkoli v čl. 3.1. obsahuje ujednání, podle kterého „mzda vedoucích zaměstnanců je vždy sjednána, popř. stanovena i s přihlédnutím k případné práci přesčas“, na druhé straně podle čl. 4.1. „zaměstnavatel stanovuje mzdu zaměstnancům mzdovým výměrem“. Nebyla-li tedy mzda sjednána (nýbrž určována mzdovým výměrem), nemohlo ani dojít k jejímu sjednání s přihlédnutím k případné práci přesčas v souladu s ustanovením § 114 odst. 3 zákoníku práce. Uvedené ustanovení je nutno vyložit tak, že má-li dojít ke sjednání mzdy s přihlédnutím k případné práci přesčas, musí k „ujednání o přihlédnutí k práci přesčas“ dojít nejpozději v okamžiku sjednání mzdy, nikoli zpětně, a sjednaná mzda musí navíc práci přesčas „nějakým způsobem reflektovat“. Pokud by měla být mzda kolektivní smlouvou sjednána již s přihlédnutím k případné práci přesčas, musela by současně obsahovat i samotné ujednání o výši nebo způsobu určení výše mzdy. Zaměstnanci nelze „odejmout“ právo na náhradu za případnou práci přesčas „pouhým konstatováním, že v již dříve dohodnuté nebo určené a kolektivní smlouvou nesjednané mzdě již přihlédnuto k případné práci přesčas vlastně je“; rovněž žalobce argumentoval, že jím individuálně sjednané mzdové podmínky nemohou být na jeho úkor zhoršeny následnou (o několik let později uzavřenou) kolektivní smlouvou. V dané věci by též mělo být bráno v úvahu jak legitimní očekávání zaměstnance, že mu budou jeho nároky z v