21 Cdo 1053/2022 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1053/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 1. 2024 Spisová značka:21 Cdo 1053/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.1053.2022.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dovolená na zotavenou Výpověď z pracovního poměru Náhrada mzdy Dotčené předpisy:§ 213 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 218 odst. 3 předpisu č. 262/2006 Sb. § 222 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 69 odst. 1 a 2 předpisu č. 262/2006 Sb. čl. 7 odst. 1 směrnice 88/2003/ Kategorie rozhodnutí:C EU Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1053/2022-230 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská č. 1686/13, proti žalované Ředitelství silnic a dálnic ČR, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci č. 546/56, IČO 65993390, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 231/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2021, č. j. 15 Co 121/2021-188, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. června 2021, č. j. 115 C 231/2017-164, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Dopisem ze dne 9. 8. 2017, který žalobkyně převzala dne 11. 8. 2017, žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce, neboť se žalobkyně „v období od 18. 7. 2017 – 31. 7. 2017 bez řádné omluvy, vědomě a zaviněně nedostavila na své pracoviště a nevykonávala v těchto dnech práci, aniž by byla její nepřítomnost na pracovišti jakýmkoliv způsobem omluvena“. 2. Žalobou došlou soudu prvního stupně dne 16. 11. 2017 se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 9. 8. 2017 je neplatná. Uvedla, že k tvrzené neomluvené absenci nedošlo, žalovaná byla řádně a včas informována o době a důvodech nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti. Žalobkyně čerpala oprávněně dovolenou za rok 2016, jejíž čerpání oznámila řádně žalované. Právo na dovolenou jí vzniklo i za dobu vedení sporu s žalovanou o neplatnost výpovědi (dle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/88 ES ze dne 4. 11. 2003, článku 7). 3. Žalovaná zejména namítla, že nárok na dovolenou žalobkyni za období vedení sporu o neplatnost výpovědi nevznikl, žalobkyni byla za toto období vyplacena náhrada platu zahrnující i náhradu za dovolenou. Osobní právo zaměstnance na dovolenou obsahuje dvě složky, a to především právo na odpočinek a zařízení osobních záležitostí a teprve není-li možné dovolenou za tímto účelem čerpat, přísluší zaměstnanci náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou. 4. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 115 C 231/2017-66, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 10 164 Kč k rukám zástupce žalované (výrok II.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 15 Co 214/2018, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám zástupce žalované (výrok II.). Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 5. 2019, č. j. 21 Cdo 1423/2019-109, odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. 5. Nálezem ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 2522/2019, Ústavní soud všechna výše uvedená rozhodnutí zrušil. Dospěl zejména k závěru, že „napadená rozhodnutí vycházela z toho, že nárok na dovolenou stěžovatelce v rozhodném období vůbec nemohl vzniknout, a jelikož toto východisko se jeví judikaturou SDEU přinejmenším za zpochybněné a obecné soudy na tuto judikaturu ústavně konformním způsobem nereagovaly přesto, že se toho stěžovatelka domáhala, musel Ústavní soud napadená rozhodnutí již proto zrušit. Nyní bude na obecných soudech, aby se směrnicí o pracovní době a relevantní judikaturou SDEU k jejímu čl. 7 náležitě zabývaly a v souladu se svými povinnostmi aplikovat unijní právo je správně promítly do nynějšího případu při posuzování nynějšího případu.“ 6. Následně Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, č. j. 115 C 231/2017-164, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 9. 8. 2017 je neplatná (výrok I.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 38 754 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku „k rukám zástupce žalobkyně“; k odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 15 Co 121/2021-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. PhDr. Stanislavem Balíka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 3, Kolínská č. 1686/13 (výrok II.). 7. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vnitrostátní právo je třeba aplikovat tak, že pokud bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem, je třeba období od neplatného skončení pracovního poměru do pravomocného skončení řízení o neplatnosti skončení pracovního poměru, kdy má zaměstnavatel povinnost vyzvat zaměstnance k nástupu do zaměstnání, pro účely vzniku nároku na dovolenou za kalendářní rok považovat za dobu překážky v práci na straně zaměstnavatele, která vznikla v důsledku jeho protiprávního jednání, tudíž za dobu odpracovanou. Rozhodnutím o neplatnosti skončení pracovního poměru totiž došlo k obnovení pracovního poměru se všemi právy a povinnostmi z něho vyplývajícími. V důsledku postupu zaměstnavatele, který neplatně rozvázal pracovní poměr a nepřiděloval zaměstnanci práci, tak došlo k situaci, kdy zaměstnanec nemohl po dobu trvání sporu realizovat své právo na dovolenou za kalendářní rok. Příslušné závěry rozhodnutí SDEU výslovně nelimitují práva a povinnosti zaměstnanců v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru způsobem, že by se nárok zaměstnance na dovolenou za kalendářní rok vyčerpal poskytnutou peněžitou náhradou mzdy nebo platu za období trvání sporu. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že žalobkyni vznikl nárok na dovolenou i za období od protiprávního ukončení pracovního poměru do právní moci rozsudku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, a že tento nárok je převoditelný i do dalšího období. Žalovaná proto předkládá dovolacímu soudu následující otázky: 1. „zda má zaměstnanec nárok na dovolenou za kalendářní rok za období od data neplatného skončení pracovního poměru až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru, i když tento zaměstnanec během této doby pro zaměstnavatele skutečně nepracoval“, 2. „zda lze převádět nároky na placenou dovolenou na další období nebo má zaměstnanec toliko nárok na náhradu mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou“, 3. „zda má zaměstnanec právo určit si sám čerpání dovolené poté, kdy opět nastoupí do zaměstnání po právní moci rozsudku o neplatnosti výpovědi, přestože mu byla vyplacena za celé období náhrada mzdy“. Žalobkyně se současně domáhá po žalované v samostatném řízení náhrady platu za dovolenou. Nejvyšší soud v dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 21 Cdo 2124/2021 rozhodl tak, že řízení o dovolání se přerušuje na dobu rozhodnutí Soudního dvora EU o odpovědi na předběžnou otázku (zda zaměstnanec má nebo nemá nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok za období od data protiprávního propuštění ze zaměstnání do dne, kdy byl do téhož zaměstnání znovu přijat). Žalovaná se domnívá, že směrnice nemá přímou působnost ve vnitrostátním právu, neboť byla do českého právního řádu transponována. Vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem pro období ode dne neplatného rozvázání pracovního poměru do dne následného nástupu je podřízen speciální právní úpravě podle § 69 až § 72 zákoníku práce. Vnitrostátní úprava je zcela v souladu s čl. 7 odst. 2 Směrnice, jestliže je zaměstnanci vyplácena ve sporném období speciální náhrada mzdy či platu, zahrnující i náhradu za dovolenou a nárok na čerpání dovolené za toto období zaměstnanci nevzniká, nemůže později, po svém nástupu do práce, čerpat dovolenou, když za ni již obdržel náhradu mzdy nebo platu v roce předchozím. Oznámení žalobkyně o tom, že bude čerpat dovolenou za předchozí roky a pozdější nástup, je svévolné a úmys