21 Cdo 1062/2023 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1062/2023-171 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Kadeřnické studio LORMA spol. s r.o. v likvidaci se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Korunní č. 1311/58, IČO 26729695, zastoupené Mgr. Karolínou Steinerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, proti žalované M. N., zastoupené JUDr. Lenkou Čížkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Hálkova č. 1406/2, o 24 463 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 168/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2022, č. j. 23 Co 276, 277/2022-147, takto: I. Dovolání žalované proti měnící části výroku I a proti výroku II rozsudku městského soudu se odmítá. II. Rozsudek městského soudu, s výjimkou měnící části výroku I, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. března 2022, č. j. 26 C 168/2019-111, v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o částce 23 239,90 Kč s 8,05% úrokem z prodlení p. a. od 1. 6. 2018 do zaplacení, a ve výroku III a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. května 2022, č. j. 26 C 168/2019-128, ve výroku I se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 22. 1. 2019 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 24 463 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 1. 6. 2018 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná u ní na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2014 pracovala jako kadeřnice ve skupině stylista. Dne 4. 9. 2015 uzavřely účastnice „Dohodu o prohloubení kvalifikace“, ve které se žalobkyně zavázala umožnit žalované prohloubení její kvalifikace absolvováním „odborného kadeřnického školení pořádaného společností Franck Provost Coiffure“ v Paříži ve dnech 7. 9. 2015 – 11. 9. 2015 a uhradit náklady s kadeřnickým školením spojené. Žalovaná se zavázala školení „aktivně účastnit“ a po absolvování školení setrvat nejméně tři roky u žalované v pracovním poměru, tj. do 12. 9. 2018. Pro případ, že tento svůj závazek žalovaná nesplní, se zavázala žalobkyni nahradit náklady vynaložené na prohloubení její kvalifikace v maximální výši 88 067 Kč; pokud by žalovaná nesplnila svůj závazek setrvat u žalobkyně jako zaměstnavatele po sjednanou dobu jen z části, její povinnost k náhradě nákladů vynaložených na prohloubení kvalifikace se poměrně sníží. Žalovaná svůj závazek setrvat u žalobkyně v pracovním poměru po dobu tří let nedodržela, její pracovní poměr u žalobkyně skončil ke dni 30. 11. 2017, tj. 10 měsíců před ukončením lhůty, k níž se žalovaná zavázala v kvalifikační dohodě. Žalobkyně opakovaně upomínala žalovanou, aby jí uhradila poměrnou část vynaložených nákladů, k úhradě dlužné částky však dosud nedošlo. 2. Žalovaná zejména namítala, že k uzavření kvalifikační dohody byla donucena, neboť jinak by s ní byl v opačném případě ukončen pracovní poměr. Současně vznesla námitku neprůkaznosti některých položek nákladů, zejména pak nákladů označených jako „režijní náklady“. Vyjádřila přesvědčení, že celkové výdaje spojené s prohloubením její kvalifikace nepřesáhly částku 75 000 Kč. 3. Obvodní soud pro Prahu 10 (poté, co Obvodní soud pro Prahu 4 vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci tomuto soudu) rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. 26 C 168/2019-111, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 24 121,10 Kč s 8,05% úrokem z prodlení p. a. od 1. 6. 2018 do zaplacení (výrok I), v částce 341,90 Kč s 8,05% úrokem z prodlení p. a. od 1. 6. 2018 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše bude určena samostatným usnesením (výrok III); usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 5. 2022, č. j. 26 C 168/2019-128, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni k rukám její „právní“ zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši 21 323,50 Kč (výrok I) a bylo rozhodnuto o vrácení složené zálohy 1 000 Kč žalobkyni (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná pracovala u žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2014 jako kadeřnice a že tento pracovní poměr „trval od 1. 6. 2014 do 30. 11. 2017“. Dne 4. 9. 2015 účastnice uzavřely dohodu o prohloubení kvalifikace, v níž se žalobkyně zavázala žalované umožnit prohloubení její kvalifikace formou „účasti na kadeřnickém školení pořádaném společností Franck Provost Coiffure se sídlem v Paříži ve dnech 7. 9. 2015 až 11. 9. 2015 s tím, že žalovaná se zavázala setrvat v pracovním poměru u žalobkyně minimálně 3 roky po ukončení školení, tj. do 12. 9. 2018“. Pro případ, že pracovní poměr žalované u žalobkyně skončí dříve, se žalovaná zavázala, že „zaplatí žalobkyni náklady, které vynaložila na prohloubení její kvalifikace“, a to „nejvýše částku 88 067 Kč“. Žalovaná se uvedeného kadeřnického školení účastnila společně s další zaměstnankyní žalobkyně M. M.. Protože dohoda stanovila jednotlivé druhy nákladů s uvedením předpokládaných částek, jejichž součet ke dni podpisu dohody činil 84 839,44 Kč, „svým obsahem vyhověla požadavkům § 234 odst. 2, 3, 4 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném do 30. 9. 2015“. Po porovnání vynaložených nákladů s obsahem dohody dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žalobkyně mohla požadovat po žalované částky 4 858 Kč (mzda), 5 920 Kč (letenka), 754,10 Kč (cestovné taxi), 824,49 Kč (cestovné taxi), 7 298,10 Kč (diety), 6 757,50 Kč (tlumočné), 11 608,40 Kč (ubytování), 25 000 Kč (režijní náklady), 28 381,50 Kč (cena školení), tj. 91 406,09 Kč celkem“; částku 8 769,90 Kč „za franšízu“ nemohla žalobkyně po žalované požadovat, neboť franšíza v dohodě o prohloubení kvalifikace není uvedena. Skončením pracovního poměru k 30. 11. 2017 žalovaná ze závazku setrvat v pracovním poměru „nedodržela 9,5 měsíce“. Poměrná část z vynaložených nákladů 91 406,09 Kč, kterou je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit, proto činí 24 121,10 Kč. Soud prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalované, že „dohodu o prohloubení kvalifikace uzavřela pod nátlakem“, když z výpovědí svědků nevyplynulo, že „pokud pracovník odmítl dohodu o prohloubení kvalifikace podepsat, že by to pro něho mělo nějaký negativní důsledek“, a „že by žalobkyně žalovanou k podpisu dohody o prohloubení kvalifikace z 4. 9. 2015 nutila“. 4. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j. 23 Co 276, 277/2022-147, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé změnil „jen“ tak, že se žaloba co do částky 881,20 Kč s 8,05% úrokem z prodlení p. a. od 1. 6. 2018 do zaplacení zamítá, „jinak“ rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 24 857,10 Kč k rukám advokátky Mgr. Karolíny Steinerové (výrok II). Podle odvolacího soudu, jenž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, účastníky uzavřená dohoda o prohloubení kvalifikace „obsahuje všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 234 odst. 3 zákoníku práce)“ , žalovaná „předem věděla, jakou částku nákladů bude povinna uhradit žalobkyni, pokud nesplní svůj závazek z dohody, věděla, o jaké druhy nákladů se jedná, včetně toho, že jedním z dílčích nákladů jsou režijní náklady“, a „žalované nelze přisvědčit, že v době uzavření kvalifikační dohody nebylo zřejmé, co má být zahrnuto pod pojem režijní náklady“. Dokazováním bylo prokázáno, že „režijní náklady jsou náklady vynaložené na přípravu materiálu pro odborné školení a organizaci školení (zajištění tlumočnice na místě, hotelu a transferů), které pro žalobkyni zajistila právě svědkyně V.“. Stejně tak bylo v řízení prokázáno, že „účast na školení byla dobrovolná“, že „žalobkyně nenutila své zaměstnance k účasti na školení v Paříži, které bylo nákladnější, zaměstnanec mohl odmítnout uzavření kvalifikační dohody a nebyl za to postihován“. Za situace, kdy se strany v dohodě o prohloubení kvalifikace dohodly na tom, že „nejvyšší částka, kterou je zaměstnavatel oprávněn po zaměstnanci požadovat na úhradu nákladů na prohloubení kvalifikace, činí 88 067 Kč“, odvolací soud uzavřel, že žalovaná „je povinna v souvislosti s nesplněním povinnosti vyplývající z kvalifikační dohody uhradit žalobkyni částku 23 239,90 Kč“. Změnil tedy rozsudek soudu prvního stupně co do částky 881,20 Kč s příslušenstvím. 5. Proti „oběma výrokům“ rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka nastoluje dosud neřešenou otázku hmotného práva „nakolik určitě musí být v kvalifikační dohodě vymezen druh nákladů, které bude zaměstnanec povinen uhradit, pokud nesplní svůj závazek setrvat v zaměstnání“, a rovněž dosud neřešenou otázka procesního práva, „zda je zaměstnavatel v řízení před soudem povinen prokázat výši nákladů, které za zaměstnance na prohloubení jeho kvalifikace skutečně vynaložil“. Sjednaný druh nákladu „reži