21 Cdo 1170/2008 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1170/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 6. 2009 Spisová značka:21 Cdo 1170/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1170.2008.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1170/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců : a) Z. K., b) J. J., c) F. R., všichni zastoupeni advokátkou, d) J. K., e) V. Z., f) L. H., g) R. H., h) R. B., ch) T. H., i) Z. B., j) Z. K., k) J. V., l) V. F., m) F. R., n) F. R., o) V. F., p) F. K., q) R. F., r) O. K., s) P. K., t) J. T., u) J. L., v) J. K., w) R. P., x) J. M., y) J. H., z) J. M., za) P. Š., zb) D. H., zc) M. B., zd) J. J., ze) J. S., zf) F. V., zg) A. Ch., zh) J. Č., zch) J. D., zi) I. S., zj) P. N., zk) J. Z., zl) L. A., zm) R. G., zn) T. H., zo) V. M., zp) M. P., zq) V. K., zr) J. P., zs) R. H., zt) V. L., zu) K. Ch., zv) J. R., zw) R. K., zx) F. B., zy) M. Š., zz) R. K., zza) J. L., zzb) Š. H., zzc) J. S., zzd) V. S., zze) I. L., zzf) D. V., zzg) J. N., zzh) L. H., zzch) R. V., zzi) J. O., zzj) M. N., zzk) J. J., zzl) M. S., zzm) J. Š., zzn) J. V., zzo) E. P., zzp) J. M., zzq) P. P., zzr) M. Š., zzs) J. K., zzt) T. Z., zzu) V. Š., proti žalované České republice – Vězeňské službě České republiky, o doplatek služebního příjmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 87/2004, o dovolání žalobců a), b), c) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2005, č.j. 23 Co 411/2005-51, takto: I. Dovolání žalobců a), b), c) se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.                                          O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jim doplatek služebního příjmu s úroky z prodlení ve výši, kterou v žalobě specifikovali, jako „neproplacené částky služebního příjmu u jednotlivých žalobců“. Žalobu odůvodnili zejména tím, že všichni jsou nebo byli příslušníky Vězeňské služby České republiky, a že  nesouhlasí s tím, jakým způsobem jim byly „přestávky na jídlo a odpočinek započítány do základní doby služby v týdnu“. Tím, že se žalovaná řídila „Nařízením GŘ VS ČR č. 3/2002“ (který v jeho § 10 odst. 4 považují žalobci za „protiprávní“) a „Metodickým listem ředitelky ekonomického odboru č. 2/2002“ (který žalobci považují za „právně nezávazný“) „při plánování a vykazování směn, došlo u žalobců ke krácení jejich finančních příjmů odsloužením většího počtu směn, než by při správném plánování bylo nutno odsloužit, a byli rovněž kráceni na všech příplatcích a proplacení přesčasových hodin“. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24.11.2004, č.j. 15 C 87/2004-19 řízení zastavil, rozhodl, že „po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Ministru spravedlnosti ČR“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „v daném případě se nejedná o spor vyplývající z pracovně-právních vztahů, nýbrž ze vztahu vyplývajícího ze služebního poměru žalobců“. Dovodil, že „služební poměr příslušníků Vězeňské služby České republiky upravuje zvláštní zákon, jímž je zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky“, a že „jde o jinou věc z hlediska ustanovení § 7 o.s.ř, a proto by zákon musel obsahovat speciální zákonné ustanovení, které by založilo soudní pravomoc“. Protože však pravomoc soudu zde dána není, náleží věc ve smyslu § 159 a § 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. ministru spravedlnosti České republiky. K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.9.2005, č.j. 23 Co 411/2005-51 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „správně aplikoval na daný případ příslušná ustanovení služebního zákona č. 186/1992 Sb., v platném znění“, a také, že správně posoudil otázku pravomoci soudů. K námitkám žalobců uvedl, že „služební poměr příslušníků policie, příp. služební poměr příslušníků Vězeňské služby je sice svým způsobem poměrem pracovněprávním, avšak založeným na jiných principech než je postaven zákoník práce, proto se zákoníkem práce tyto poměry až na výjimky neřídí“. Zároveň zdůraznil, že „základní lidské právo každého z žalobců není tímto postupem dotčeno, neboť nejprve o jejich nárocích rozhodne k tomu pravomocný orgán, což je ministr spravedlnosti a posléze (žalobci) mohou – „pokud nebudou spokojení s rozhodnutím ministra spravedlnosti ČR“ - požádat nezávislý soud o přezkum tohoto rozhodnutí v rámci tzv. správního soudnictví“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalobci a), b) a c) dovolání, v němž zejména namítají, že „žalobou nenapadají rozhodnutí služebního funkcionáře a nežádají jeho přezkum, nýbrž žádají soud, aby rozhodl o tom, že jim protiprávním postupem žalované vznikla finanční újma a aby jim tato újma byla žalovanou uhrazena“, a že žalobou podle částí páté o.s.ř. ani žalobou podle soudního řádu správního „předmětnou záležitost řešit nelze“, neboť žalobci nenapadají žádné rozhodnutí správního orgánu, ale „naopak usilují o to, aby žalovaný vydané rozhodnutí ministra spravedlnosti jako nadřízeného orgánu respektoval“. „Podstata sporu tkví v tom, že žalovaná nepostupuje podle rozkazu ministra spravedlnosti č. 12 z r. 1992, jenž byl vydán na základě zmocnění a v souladu se zákonem č. 186/1992 Sb.“, čímž  – jak žalobci dále namítají – „žalobcům vzniká majetková újma“, a „zcela logicky se proto domáhají nápravy formou žaloby na plnění“. Dovolatelé jsou toho názoru, že předmětný spor patří do pravomoci obecných soudů, které by se jím měly zabývat podle občanského soudního řádu, a  navrhli proto, aby dovolací soud usnesení soudu odvolacího „v plném rozsahu zrušil“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)  a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V posuzované věci žalobci uplatnili žalobou podanou dne 7.6.2004 u Obvodního soudu pro Prahu 4 nárok na „výplatu nevyplacených peněžitých nároků ze služebního poměru“, neboť „byli kráceni na všech příplatcích a proplacení přesčasových hodin“, a to z důvodu, že nebyl dodržen „Rozkaz ministra spravedlnosti č. 12 ze dne 14.8.1992 č.j. ŘSNV-654/206-92“, podle něhož se přestávka na jídlo a odpočinek započítává do základní doby služby v týdnu, a v rozporu s tímto předpisem bylo postupováno zejména podle „Metodického listu č. 2 ředitelky ekonomického odboru ze dne 1. února 2002“, který žalobci považovali za „právně nezávazný“. I když žalobci a), b), c) v dovolání namítají, že „se logicky domáhají nápravy formou žaloby na plnění“, neboť jim postupem žalované vznikla „majetková újma“, z obsahu žaloby (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) i z obsahu spisu je zřejmé, že žalobci učinili předmětem tohoto řízení nárok, který nepochybně má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby, tedy – jak k tomu správně dospěly i soudy obou stupňů – nárok, jehož základ (podstata) i výše spočívá ve služebním poměru žalobců jako příslušníků Vězeňské služby České republiky. Protože ze žaloby i z obsahu spisu současně vyplývá, jak to ostatně zdůrazňují i dovolatelé,  že „žalobou nenapadají rozhodnutí služebního funkcionáře a nežádají jeho přezkum“, tedy nenapadají žádné rozhodnutí správního orgánu, je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Služebně právní vztahy, z nichž žalobci dovozují svůj nárok, vznikají od rozhodnutí služebního funkcionáře o přijetí občana České r