21 Cdo 1250/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1250/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2024 Spisová značka:21 Cdo 1250/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.1250.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Školství Přípustnost dovolání Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 201 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 7. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 20.09.2024I.ÚS 2626/24 Tomáš Langášek odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost4. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1250/2024-707 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. H., zastoupené JUDr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo náměstí č. 3125/11, proti žalovaným 1) obci Sudkov se sídlem obecního úřadu v Sudkově č. 96, IČO 00303411, a 2) Z. š. a M. š. S., příspěvkové organizaci, oběma zastoupeným Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní č. 19, o neplatnost odvolání z pracovního místa a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 160/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2023, č. j. 16 Co 260/2021-675, takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. června 2021, č. j. 8 C 160/2016-477, se zastavuje. II. Dovolání žalovaných se odmítá. III. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Žáka, advokáta se sídlem v Šumperku, Masarykovo náměstí č. 3125/11. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. § 201 o. s. ř.). Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 6. 2021, č. j. 8 C 160/2016-477, zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní judikatura). Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2023, č. j. 16 Co 260/2021-675, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že porušení povinností žalobkyně vytýkaná jí v bodech 4), 6), 7), 8), 10) a 12) odvolání žalobkyně z pracovního místa ředitelky žalované 2) ze dne 18. 7. 2016 „nebyla takové intenzity, aby bylo možné hovořit o závažném porušení nebo neplnění právních povinností ze strany žalobkyně“] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že má-li být porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z činností, úkolů a pravomocí ředitele školské právnické osoby zřizované ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, ředitele příspěvkové organizace nebo vedoucího organizační složky státu nebo její součásti (dále jen „ředitele“) na jeho vedoucím pracovním místě důvodem k jeho odvolání z vedoucího pracovního místa, musí být ze strany ředitele zaviněno a musí – vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona není důvodem k odvolání z vedoucího pracovního místa „každé“, ale jen „závažné“ porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z činností, úkolů a pravomocí ředitele – dosahovat určité intenzity. Vzhledem k tomu, že školský zákon, zákoník práce a ani jiné právní předpisy neuvádějí, jaké porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z činností, úkolů a pravomocí ředitele je třeba považovat za „závažné“, patří ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vyplývá z toho mimo jiné, že soud při zkoumání, zda došlo k porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z činností, úkolů a pravomocí ředitele „závažným způsobem“, může přihlédnout k osobě ředitele, k jeho dosavadnímu postoji k plnění právních povinností, k době a situaci, v níž došlo k porušení nebo nesplnění právních povinností, k míře zavinění, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností, k důsledkům porušení právních povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním ředitel způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o odvolání z vedoucího pracovního místa odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby ředitel u něho nadále vykonával činnost na svém pracovním místě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3863/2007, uveřejněný pod č. 38/2009 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 908/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1636/2015). Závisí-li vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet. Navíc, patří-li ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu vztahující se k posouzení intenzity porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z činností, úkolů a pravomocí ředitele přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.; dále srov. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 833/2022, uveřejněného pod č. 32/2023 Sb. rozh. obč.). O takový případ se ale v dané věci nejedná; naopak, odvolací soud v projednávané věci vymezil hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona vzhledem ke všem okolnostem případu v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu. V případě porušení povinností žalobkyně vytýkaného jí v bodě 1) odvolání z pracovního místa ředitelky žalované 2) a spočívajícího v tom, že neprovedla opravu osvětlovacích těles na stropě tělocvičny, přestože již od února 2015 věděla o nutnosti jejich opravy a přestože podle závěrů prověrky bezpečnosti práce a požární ochrany ze dne 29. 4. 2016 hrozil jejich pád, vzhledem k čemuž měla „okamžitě uzavřít tělocvičnu do odstranění závad“, odvolací soud vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl v této věci vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, č. j. 21 Cdo 2871/2022-618, a podle něhož toto porušení právní povinnosti nelze považovat z její strany za zaviněné, neboť žalobkyně o skutečném „havarijním“ stavu osvětlovacích těles, který vyšel najevo až při provádění jejich opravy, nevěděla a vycházela z vyjádření bezpečnostního technika M. H., že pád osvětlovacích těles na stropě tělocvičny „bezprostředně nehrozí“. Namítají-li dovolatelé v této souvislosti, že v části předchozího rozsudku, v níž Nejvyšší soud uvedl, že za těchto okol