21 Cdo 1386/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1386/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2023 Spisová značka:21 Cdo 1386/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1386.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Pracovní úraz Břemeno tvrzení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 269 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 118a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1386/2023-130 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Z. T., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Pplk. Sochora č. 740/34, proti žalovanému AUTODOPRAVA SIEGL s. r. o. se sídlem v Praze 9, Průmyslová č. 1497, IČO 24279358, zastoupenému Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky č. 250/3, o 4 404 546,10 Kč, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 61/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2022, č. j. 30 Co 387/2022-106, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Dlaboly, advokáta se sídlem v Praze 7, U Studánky č. 250/3. III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, č. j. 30 Co 387/2022-106, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné v projednávané věci. Žalobce je již ve své žalobě povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a povinnost tvrzení má rovněž v průběhu řízení. Zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uvedená v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem; jaké skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 82/2018). Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch; tvrzené skutečnosti pak předurčují povinnost důkazní, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, popř. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst. 3 o. s. ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod č. 115/2012 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 967/2022, nebo již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014). Žalobce v žalobě podané u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 26. 2. 2021 a v jejích následných doplněních uvedl, že na základě pracovní smlouvy ze dne 13. 11. 2017 je u žalovaného zaměstnán jako řidič, že v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů v noci ze dne 16. na 17. 4. 2018 utrpěl pracovní úraz, kdy při čerpání denní doby odpočinku na odpočívadle Buchenhein u dálnice A44 v Německu byl zasažen požárem, vzniklým v kabině tahače MAN, RZ 3AJ 6521, který mu byl svěřen pro výkon práce řidiče, že k úrazu došlo poté, co při ulehání ke spánku zaslechl v kabině vozidla nezvyklý zvuk, proto vystoupil do prostoru odpočívadla, kde chvíli vyčkával, že zvenčí nebylo patrné, že v kabině mezitím vzniknul požár, a že následně otevřel dveře kabiny a byl zasažen plameny, v důsledku čehož mu vznikly popáleniny na 70 % povrchu těla. Soud prvního stupně u jednání dne 9. 3. 2022 shrnul dosavadní skutková tvrzení, jež vyplynula z žaloby, a „za účelem předvídatelnosti rozhodování“ sdělil svůj „předběžný právní názor“, že „nebude-li prokázáno, že k úrazu žalobce došlo při plnění pracovních povinností či v souvislosti, je na místě očekávat závěr soudu, že k pracovnímu úrazu nedošlo“. Poté byli žalobce, žalovaný a vedlejší účastník vyzváni k doplnění skutkových tvrzení v určeném rozsahu ve lhůtě dvou měsíců „ode dne doručení protokolu o jednání“. Žalobce na výzvu soudu v uvedené lhůtě nijak nereagoval, až po jejím uplynutí žádal o její prodloužení s tím, že se mu z důvodu nedostatku finančních prostředků nepodařilo zajistit překlady dokumentace o jeho léčení v Německu. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 269 odst. 1 zákoníku práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody (jeho základu) je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má tedy žalobce (poškozený) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik nároku (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě v ustanovení § 366 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3653/2019, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4199/2017, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5492/2017, uveřejněného pod č. 60/2020 v časopise Soudní judikatura). Plněním pracovních úkolů je – jak vyplývá z ustanovení § 273 zákoníku práce ve znění účinném do 29. 7. 2020 – výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměst