21 Cdo 1398/2025 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1398/2025-451 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce D. P., zastoupeného Mgr. Patrikem Šorfem, advokátem se sídlem v Praze, V Lipách č. 30/10, proti žalované L. S., zastoupené JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, o určení pracovněprávního vztahu, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 102/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2024, č. j. 61 Co 177/2024-360, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zbyňka Holého, advokáta se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2024, č. j. 61 Co 177/2024-360, směřuje-li do výroku o věci samé, zčásti neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat, a zčásti není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z tam uvedených předpokladů přípustnosti dovolání. 2. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 4. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). 5. Uvedeným požadavkům dovolání v části označené III., odstavec první, a v části označené IV. (namítá-li žalobce, že odvolací soud „neurčil, zda tu právní vztah je či není“, neboť „pouhým zamítnutím žaloby nebylo dosaženo účelu tohoto řízení, jímž je odstranění překážky ležící ve správním řízení“, že „stále není určeno, zda mezi žalobcem a žalovanou byl či nebyl pracovně právní vztah“ a že „správní orgán nemůže bez tohoto určení rozhodnout, zda tu je či není právní důvod k vložení údajů o žalobci jako zaměstnanci žalované do evidence žalobcova zdravotního pojištění“) nevyhovuje. Ačkoliv žalobce úvodem obecně uvedl, že se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, nespecifikuje v této části dovolání žádné právní otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí a při jejichž řešení by se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a ani nijak neformuluje, v čem se řešení přijaté odvolacím soudem odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak sám namítá, a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se měl odvolací soud – ve vztahu k těmto námitkám – odchýlit. 6. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry však k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Ostatně odvolací soud žalobě podané žalobcem u soudu prvního stupně dne 17. 5. 2019 a (naposledy) změněné se souhlasem soudu prvního stupně dne 9. 1. 2024, kterou se domáhal určení, že mezi žalobcem a žalovanou byl právní vztah, a to pracovní poměr, ve kterém byl žalobce zaměstnancem žalované a žalovaná byla zaměstnavatelkou žalobce a který trval od 1. 5. 2005 do 28. 2. 2014, nevyhověl (žalobu zamítl) z toho důvodu, že „existence (pracovně)právního vztahu, a to pracovního poměru žalobce u žalované, který by trval od 1. 5. 2005 do 28. 2. 2014, nebyla zjištěna“. Správní orgán (Okresní správa sociálního zabezpečení Plzeň-sever) proto bude moci pokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. NP/PP/1/2018 ve věci pojistného poměru nemocenského pojištění, které bylo přerušeno usnesením ze dne 2. 8. 2018 do doby, než bude vydáno pravomocné rozhodnutí soudu ve věci určení pracovněprávního vztahu žalobce u žalované. 7. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (namítá-li, že odvolací soud se „dopustil omylu tím, že k měnícímu rozhodnutí přistoupil bez odpovídajícího skutkového základu, protože z provedených důkazů navržených žalobcem nejsou vyvozeny odpovídající závěry a neprovedení ostatních žalobcem navržených důkazů není právně odůvodněno“, že odvolací soud se nevypořádal „s odvolacími důvody“ a „provedl i nesprávné právní posouzení důkazů“, že další důkazy, jimiž se odvolací soud „bez adekvátního odůvodnění vůbec nezabýval“, zakládají nepřezkoumatelnost jím vydaného rozhodnutí a že „měl-li předseda senátu odvolacího soudu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle žalobcova právního názoru, žalobce o tom nepoučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř.“). Podstatou těchto námitek jsou dovolatelem tvrzené vady řízení. 8. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud – jestliže k nim skutečně došlo – podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné; tento předpoklad ovšem v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). 9. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) kromě toho nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8