21 Cdo 1472/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1472/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2017 Spisová značka:21 Cdo 1472/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1472.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Dotčené předpisy:§ 132 o. s. ř. § 213 o. s. ř. § 157 odst. 2 o. s. ř. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. § 219a odst. 2 o. s. ř. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 9. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1472/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. L., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Dlážděná č. 12c, proti žalovanému JUDr. P. K., jako insolvenčnímu správci dlužníka S.KR.AGRO s.r.o. „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě – Svinově, Nad Porubkou č. 280, IČO 27783219, zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní č. 2, o 265.868,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 3/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2016 č.j. 16 Co 158/2016-211, takto: Dovolání žalovaného se zamítá. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný (jako insolvenční správce dlužníka S.KR.AGRO s.r.o. „v likvidaci“) zaplatil 265.868,- Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 20.206,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že je bývalým zaměstnancem dlužníka a že pracovní poměr mezi žalobcem a dlužníkem vznikl na základě pracovní smlouvy dne 1. 3. 2007. Za celý rok 2010 a za leden až duben a červenec 2011 mu však nebyla vyplacena mzda a žalobci tak vznikla uplatněná pohledávka. Při jejím výpočtu žalobce vycházel ze mzdového výměru ze dne 1. 3. 2007, který činil 20.000,- Kč měsíčně. Na výzvu žalobce k úhradě této pohledávky mu však žalovaný oznámil, že pohledávku neuspokojí. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 7. 2015 č.j. 26 C 3/2013-91 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 265.868,- Kč, žalobu „ve vztahu k požadovanému úrokovému příslušenství ve výši 20.206,- Kč“ zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 79.162,40 Kč k rukám zástupce žalobce. Z výsledků provedeného dokazování (zejména účastnické výpovědi žalobce, svědeckých výpovědí V. Š. a B. B. a protokolu o svědeckých výpovědích S. O. a P. B., provedených v rámci jiného soudního řízení) dovodil, že „bylo prokázáno“, že žalobce byl zaměstnán u dlužníka od 1. 3. 2007 do 31 .8. 2011, „přičemž se nejednalo o žádný fiktivní (simulovaný) pracovní poměr, ale fakticky pracoval jako technik a v rámci svého pracovního poměru měl na starosti provozní záležitosti“, kdy finanční prostředky měla pod kontrolou jednatelka P. B., případně S. O. Jestliže v daném případě žalovaný tvrdí, že nemá k dispozici mzdové listy, které by prokazovaly, že žalobci byla v žalovaném období vyplacena mzda, pak podle názoru soudu prvního stupně s ohledem na právní princip ochrany zaměstnance „nemůže být tato skutečnost na újmu zaměstnanci“ a žalovaný tedy neunesl důkazní břemeno ohledně řádného vyplacení mzdy žalobci. Žaloba je proto důvodná s výjimkou požadovaného příslušenství, které bylo žalobcem „nesprávně konstruováno“, jestliže splatnost jednotlivých mzdových nároků odvíjí od výplatního termínu a nikoliv od splatnosti mzdy podle ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 1. 2016 č. j. 16 Co 210/2015-138 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se opomenul vypořádat se skutečnostmi, z nichž žalovaný dovozoval, že P. B. (jednatelka dlužníka) byla ve skutečnosti „bílým koněm“ rodiny L. (rodiny žalobce) a že pracovní poměr mezi žalobcem a dlužníkem tudíž vůbec nevznikl, neboť uzavření pracovní smlouvy bylo simulovaným právním úkonem. Soud prvního stupně rovněž vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu, jestliže k prokázání rozhodných skutečností neprovedl žalobcem navržený výslech P. B., S. O. a L. U. a spokojil se toliko s tím, že přečetl protokol o výslechu prvních dvou jmenovaných, který byl proveden v jiném řízení vedeném u téhož soudu. Podle mínění odvolacího soudu „je ovšem v daném případě nezbytné, aby tyto osoby opětovně vyslechl, protože právě ony měly potvrdit, jaké bylo skutečné postavení žalobce ve společnosti dlužníka, že mzdové nároky žalobce byly upokojeny, případě že žalobce si vyplácel prostřednictvím nastrčené jednatelky svévolně sám finanční prostředky, které v plné rozsahu pokryly jeho údajné mzdové nároky“. K prokázání výplaty mzdy zaměstnanci totiž mohou sloužit jako důkaz jakékoli prostředky, jimiž lze tuto skutečnost zjistit, tedy nikoli pouze podepsané výplatní lístky (mzdové listy). P. B. a S. O. se sice opakovaně k výslechu nedostavovaly a neúspěšné bylo v jednom případě i jejich předvedení, přesto však soud prvního stupně „neměl na výslech těchto osob rezignovat“. Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 29. 4. 2016 č.j. 26 C 3/2013-168 žalobu o zaplacení 265.868,- Kč zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 128.753,68 Kč k rukám zástupce žalovaného. Po doplnění řízení výslechem svědkyně S. O., z něhož bylo zjištěno, že žalobce „nebyl u dlužníka nikým úkolován, naopak žalobce sám uděloval pokyny jiným, a to nejen svědkyni, ale i jednatelce P. B.“, že si „chodil pro peníze podle potřeby“, že mu „nikdo nekontroloval docházku do zaměstnání“ a „nikdo mu neschvaloval dovolenou“, že „nemusel podepisovat převzetí mzdy“ (což „koresponduje“ s výpovědí žalobce, v níž uvedl, že „si sám určoval“, co bylo zapotřebí, a že mu jednatelka P. B. žádné pracovní pokyny nedávala), dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žalobce ve vztahu k dlužníkovi nevykonával závislou činnost v pracovním poměru, neboť nepracoval osobně na základě pokynů zaměstnavatele, nýbrž si sám obsah své pracovní činnosti určoval a navíc sám úkoloval ostatní, a to včetně jednatelky, které měl být formálně podřízen“. Pracovnímu poměru také „neodpovídá situace, kdy si zaměstnanec sám určuje čerpání dovolené, vybírá finanční prostředky zaměstnavatele podle potřeby a pracuje jen na tom, co sám uzná za vhodné“. Jestliže za této situace byla mezi dlužníkem a žalobcem uzavřena pracovní smlouva, jednalo se podle názoru soudu prvního stupně o simulovaný právní úkon a žalobci tudíž za vykonávanou činnost nenáleží mzda ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 zák. práce. Za daného stavu pak již soud „považoval za nadbytečné“ provádět další dokazování, včetně výslechu P. B. a L. U., neboť s ohledem na skutečnosti zjištěné zejména z výslechu S. O. „by výslechy těchto osob nemohly nic změnit na tom, že žalobce fakticky v pracovním poměru ve vztahu k dlužníkovi nebyl“. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 11. 2016 č. j. 16 Co 158/2016-211 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že „základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami“, kdy „zaměstnavatel je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat“. Druhým odlišujícím znakem je skutečnost, že „pracovněprávní vztahy vytvářejí zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se zvláštními právy a povinnostmi“ (zejména osobní výkon práce, závazek loajality vůči zaměstnavateli, výkon práce za úplatu, v pracovní době, na dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost). Definiční prvek závislosti je podle názoru odvolacího soudu „dán také tím, že k uzavření pracovněprávního vztahu by mělo dojít v zájmu osoby tuto činnost vykonávající, jejíž právní sféru neuzavření tohoto vztahu v konečném důsledku poškozuje“, a podstatná je též „smluvní vůle stran, tj. zda chtěli vzájemný vztah upravovat jako závislou práci nebo naopak chtěli vůči sobě zůstat ve vztahu nezávislém“. Pokud by smluvní strany chtěly občanskoprávní či obchodněprávní smlouvu zastřít pracovní smlouvou, pak posouzení toho, zda skutečně jde o zastřený právní úkon, závisí vždy na okolnostech, za nichž je činnost v konkrétním případě vykonávána, a soud přitom „musí zkoumat všechny znaky a indicie svědčící pro to, zda jde o závislou práci či nikoli“. Soud prvního stupně však podle názoru odvolacího soudu tuto otázku posuzova