21 Cdo 1527/2003 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1527/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. J. S., proti žalované K. P. C. s.r.o., zastoupené advokátkou, o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 8 C 95/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2002 č.j. 16 Co 24/2002-45, takto : I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době ke dni 13.4.2000 provedené dopisem žalované ze dne 12.4.2000 je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že ke dni 20.1.2000 nastoupila do pracovního poměru k žalované jako personální manažerka a že, ačkoli se jednalo o vedoucí funkci v přímé řídící působnosti statutárního orgánu, žalovaná s ní sjednala dne 18.1.2000 pracovní smlouvu s tříměsíční zkušební dobou. Podle názoru žalobkyně je však tato smlouva neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 242 zák. práce, neboť „se příčí obsahu i účelu kogentních ustanovení § 27 odst. 4 a odst. 5 písm. a) zákoníku práce“, a neplatné je rovněž na jejím základě provedené zrušení pracovního poměru ve zkušební době, které „se příčí obsahu i účelu § 65 zákoníku práce“, a žalobkyně jej považuje „za odvolání z funkce, kterým pracovní poměr nekončí“. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 20.11.2001 č.j. 8 C 95/2000-31 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 3.225,- Kč na účet advokátky. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že funkce personální manažerky, do níž žalobkyně dne 20.1.2000 nastoupila, nebyla v přímé řídící působnosti statutárního orgánu, nýbrž ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 písm. b) zák. práce v přímé řídící působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízeného statutárnímu orgánu, zdůraznil, že „předpokladem, aby postavení žalobkyně u žalované bylo vedoucí funkcí, do které měla být jmenována, bylo, aby jí byl podřízen další vedoucí zaměstnanec“. Jelikož však z provedených důkazů vyplynulo, že žádný z podřízených zaměstnanců žalobkyně nevykazuje znaky vedoucího zaměstnance uvedené v ustanovení § 9 odst. 3 zák. práce (není jím ani žalobkyní tvrzená „technička BP a PO/vedoucí HS“, neboť jí nebyl podřízen žádný další zaměstnanec), dospěl k závěru, že pracovní poměr mezi účastníky byl správně založen pracovní smlouvou, v níž byla platně sjednána i zkušební doba, která běžela od 20.1.2000 do 20.4.2000. Úkon žalované ze dne 13.4.2000 byl tedy učiněn ve zkušební době a „v souladu s ustanovením § 58 odst. 1, odst. 2 zák. práce“, a proto byl pracovní poměr mezi účastníky rozvázán platně. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18.2.2002 č.j. 16 Co 24/2002-45 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že za situace, když žalobkyně z titulu funkce personálního manažera byla v přímé řídící působnosti vedoucího zaměstnance žalované přímo podřízeného statutárnímu orgánu, bylo by možné učinit závěr o tom, že žalobkyně zastávala vedoucí funkci uvedenou v ustanovení  § 27 odst. 5 zák. práce, do níž měla být jmenována, a neměla s ní být uzavřena pracovní smlouva s ujednáním o zkušební době, pouze za předpokladu, že jí byl podřízen další vedoucí zaměstnanec. Vedoucími zaměstnanci ve smyslu zákoníku práce – jak odvolací soud zdůraznil - jsou všichni zaměstnanci, kteří jsou oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům (musí mít alespoň jednoho podřízeného zaměstnance) pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomuto účelu závazné pokyny. Tuto charakteristiku - přes odvolací námitky - nesplňuje podle jeho názoru ani žalobkyni podřízený technik (technička) bezpečnosti práce a požární ochrany/vedoucí hospodářského střediska, neboť neměl žádného podřízeného zaměstnance (šlo o běžnou referentskou funkci s oprávněním jednat s ostatními firmami zajišťujícími různé služby u žalované) a „za tohoto stavu se tedy nemohlo jednat o vedoucího zaměstnance ve smyslu ust. § 9 odst. 3 zák. práce“. Odvolací soud proto dovodil, že mezi účastníky, jejichž pracovní poměr byl správně založen pracovní smlouvou, došlo k platnému sjednání zkušební doby, v jejímž rámci „žalovaná využila možnosti rychlého a snadného rozvázání pracovního poměru s žalobkyní a zrušila platně pracovní poměr v souladu s ustanovením § 58 zák. práce“. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 9 zák. práce „zúžil pojem vedoucích zaměstnanců pouze na vedoucí organizačních útvarů s jejich vertikálně podřízenými zaměstnanci“. Zdůraznila, že kogentní ustanovení § 9 odst. 3 zák. práce stanoví, že „vedoucími zaměstnanci se rozumějí jeho orgány (odstavec 1)“, aniž by některé orgány (jimiž jsou podle ustanovení § 9 odst. 1 věty druhá zák. práce i další zaměstnanci, kteří jsou oprávněni jako orgány činit právní úkony vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy) byly vyloučeny či omezeny pouze na vedoucí organizačních útvarů, kteří mají svého alespoň jednoho vertikálně podřízeného zaměstnance. Žalobkyni podřízená technička BP a PO měla v popisu práce například „povinnost zajišťovat plnění úkolů vyplývajících z legislativních předpisů“, „povinnost projednávat problematiku BP a PO se všemi úseky společnosti“ či „oprávnění vydat pokyn k zastavení činnosti v případě ohrožení osob nebo bezpečnosti zařízení“, což podle názoru dovolatelky znamená, že byla oprávněna jako orgán žalované činit jejím jménem právní úkony v oblasti BP a PO; zaměstnanci, vůči nimž technička BP a PO činila právní úkony (což byli všichni zaměstnanci žalované ze všech jednotlivých stupňů řízení), „byli jí vedeni – řízeni neboli byli jejími podřízenými zaměstnanci a ona byla jejich vedoucím zaměstnancem v oblasti BP a PO“. Zmíněné povinnosti a oprávnění vůči ostatním zaměstnancům mohla vykonávat právě na základě zákonných oprávnění stanovených vedoucím zaměstnancům v ustanovení § 9 odst. 3 zák. práce, „nikoli pouze na základě svého dvoustranného smluvního vztahu se žalovanou, protože ten ostatní zaměstnance nezavazuje“. Jestliže by technička BP a PO oprávnění vedoucího zaměstnance neměla, „znamenalo by to v papírenském provozu žalované značná rizika s celospolečenským dopadem“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podle ustanovení § 31 odst. 1 zák. práce (ve znění účinném do 30.6.2000) v pracovní smlouvě může být sj