21 Cdo 1632/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1632/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2021 Spisová značka:21 Cdo 1632/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1632.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovněprávní vztahy Překážky v práci Organizační složka státu Náhrada škody zaměstnavatelem Dotčené předpisy:§ 208 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.01.2015 do 31.10.2017 § 265 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.01.2015 do 31.10.2017 § 2 předpisu č. 153/1994Sb. § 5 odst. 3 předpisu č. 153/1994Sb. § 8 odst. 3 předpisu č. 153/1994Sb. § 89 předpisu č. 412/2005Sb. § 136 odst. 1 předpisu č. 412/2005Sb. § 137 písm. a) předpisu č. 412/2005Sb. § 140 odst. 1 písm. a, b) předpisu č. 412/2005Sb. § 133 předpisu č. 412/2005Sb. § 1 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 3 odst. 1 písm. a) předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:25. 4. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1632/2020-188 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. V., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova č. 1568/23, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 60162694, o zaplacení 1.738.880,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 8/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2019, č. j. 30 Co 209/2019-90, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek, se odmítá; v dalším se dovolání žalobce zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 15. 1. 2018 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1.738.880,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl zaměstnancem žalované od roku 2010, původně jako XY Ministerstva obrany. Od 7. 1. 2014 žalobce působil vXY jako XY, u žalované byl za tím účelem na základě dohody o změně sjednaných podmínek ze dne 18. 12. 2013 zařazen do funkce referenta zahraničních služeb a zahraničních vztahů s místem výkonu práce v Bruselu. Jedním z předpokladů výkonu této práce bylo osvědčení Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ) pro stupeň utajení „tajné“, jehož držitelem žalobce byl od roku 2011. Rozhodnutím NBÚ ze dne 27. 1. 2015 byla platnost žalobcova osvědčení pro stupeň utajení „tajné“, zrušena. Žalovaná v návaznosti na to žalobci sdělila, že svou funkci nemůže dále vykonávat a že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. f) zákoníku práce s tím, že jeho pracovní poměr skončí k 30. 4. 2015. Žalobce podal u soudu žalobu na určení, že jeho pracovní poměr trvá, tato žaloba byla nejprve soudem prvního stupně zamítnuta, následně však Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil toto rozhodnutí tak, že pracovní poměr žalobce k žalované trvá. Protože žalovaná nevyplácela žalobci plat, náleží mu za období od 1. 3. 2015 do 31. 10. 2017 dlužný plat ve výši 1.738.880,- Kč s příslušenstvím, neboť vznikla překážka na straně zaměstnavatele. Žalobce mohl být také převeden na jinou práci u žalované, neboť žalovaná disponuje množstvím pracovních pozic, na nichž není třeba mít prověrku pro vyšší stupeň utajení. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalobce pro ní pracoval jako referent zahraničních služeb a zahraničních vztahů obranných poradců vedoucího Stálé delegace ČR při NATO. Předpokladem pro výkon na tomto pracovním místě bylo oprávnění seznamovat se s informacemi stupně utajení „tajné“. Žalobce však toto oprávnění pozbyl na základě rozhodnutí NBÚ, které bylo žalované oznámeno 4. 2. 2015, a v uvedeném období žalobce nesplňoval předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 14 C 8/2018-57, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.738.880,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky (který vyčíslil) a na náhradě nákladů řízení částku 294.410,60 Kč k rukám zástupce žalobce. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnancem u žalované od 1. 9. 2010 do 28. 2. 2018, když pracovní poměr skončil výpovědí žalované podle § 52 písm. f) zákoníku práce, že dne 20. 2. 2015 se žalovaná pokoušela žalobci doručit výpověď z pracovního poměru, podle které měl pracovní poměr skončit 30. 4. 2015, že žalobce se následně obrátil na soud, mimo jiné, s návrhem na určení, že pracovní poměr trvá, o kterém bylo rozhodnuto, že se určuje, že pracovní poměr mezi účastníky založený dekretem ministerstva obrany ze dne 31. 8. 2010, trvá, a že žalobce začal od září 2015 provozovat samostatnou výdělečnou činnost. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy byl neplatně rozvázán pracovní poměr se zaměstnancem a pracovní poměr nadále trvá a zaměstnavatel nepřiděluje zaměstnanci práci, má zaměstnanec právo na náhradu mzdy. V daném případě tedy „žalobci náleží nesnížená náhrada platu za rozhodné období z důvodu překážek na straně zaměstnavatele“. „Žalobce nevykonával svou podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy. Žalobce mohl být také převeden na jinou práci u žalované, neboť žalovaná disponuje množstvím pracovních pozic, u nichž není třeba disponovat prověrkou pro vyšší stupeň utajení.“ K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2019, č. j. 30 Co 209/2019-90, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 1.738.880,- Kč s úrokem z prodlení z této částky, zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 5.100,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 6 na soudním poplatku 86.994,- Kč. Dovodil, že o překážku v práci na straně zaměstnavatele se obecně může jednat i tehdy, pokud se zaměstnavatel mylně domnívá, že pracovní poměr zaměstnance u něj skončil, že ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy ovšem může u zaměstnance dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy a že na náhradu platu podle § 208 zákoníku práce nemá zaměstnanec právo tehdy, pokud nebyl připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Dospěl k závěru, že uvedená podmínka v případě žalobce nebyla splněna, neboť žalobce nebyl schopen konat práci podle pracovní smlouvy s ohledem na skutečnost, že nedisponoval osvědčením pro stupeň utajení „tajné“, a to od 2. 2. 2015, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu, které doručením nabylo vykonatelnosti a které bylo nezbytným předpokladem pro výkon práce na pracovní pozici žalobce. V okamžiku, kdy žalobce osvědčení pozbyl, žalovaná nemohla žalobci nadále přidělovat práci na jeho dosavadní pracovní pozici. Žalovaná nebyla ani povinna nabídnout žalobci jinou pracovní pozici, resp. převést ho na jinou práci, neboť nabídková povinnost se vztahuje pouze na případy odvolání a vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance, a povinnost převést zaměstnance na jinou práci podle § 41 odst. 1 zákoníku práce se nevztahuje na situaci, v níž zaměstnanec pozbude zákonné předpoklady pro výkon sjednané práce. Na dané situaci nic nemění ani skutečnost, že rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 27. 1. 2015, kterým byla zrušena platnost osvědčení žalobce pro stupeň utajení „tajné“, bylo později zrušeno, neboť soudní rozhodnutí, kterým dojde ke zrušení správního aktu, působí pouze do budoucna. Žalobci proto nevzniklo právo na náhradu platu za rozhodné období, neboť v tomto období nebyl schopen vykonávat sjednanou práci s ohledem na absenci osvědčení pro stupeň utajení „tajné“, jakožto předpokladu pro výkon sjednané práce. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým tento rozsudek napadl „v celém jeho rozsahu“. Namítá, že odvolací soud se napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016), když na právní postavení žalobce a žalované aplikoval ujednání pracovní smlouvy, ačkoli mezi stranami probíhal pracovněprávní spor o existenci pracovního poměru, a dovodil tak nesprávně, že žalobci nárok na náhradu platu nepřísluší, neboť nebyl schopen konat práci podle pracovní s