21 Cdo 1706/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1706/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 11. 2023 Spisová značka:21 Cdo 1706/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1706.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Pracovní poměr Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů Obchodní závod (o. z.) Změna návrhu na zahájení řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 216 odst. 2 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 338 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 1. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 269/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1706/2023-131 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. Š., proti žalovanému DIAMO, státní podnik se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČO 00002739, zastoupenému JUDr. Petrem Polednem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova č. 38/15, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 123/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 16 Co 184/2022-110, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Karly Štuklové Holouškové, advokátky se sídlem v Brně, Vídeňská č. 118/119d. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2022, č. j. 16 Co 184/2022-110, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K otázce přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Co 2815/2018, podle kterého je mimo pochybnost, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“) nebo zvláštním právním předpisem (srov. § 338 odst. 1 zák. práce). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází podle ustanovení § 338 odst. 2 a 3 zák. práce vždy, bylo-li učiněno právní jednání (smlouva) nebo nastala-li jiná právní skutečnost, s nimiž je (podle zákona) spojen převod činnosti nebo části činnosti nebo úkolů anebo části úkolů k jinému zaměstnavateli, vše za předpokladu, že přejímající fyzická nebo právnická osoba je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu, aniž by bylo významné, jaký je právní důvod převodu, zda jím dochází také k převodu vlastnických práv a zda dosavadní zaměstnavatel ztratil schopnost být zaměstnavatelem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3712/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2746/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1148/2019). Jsou-li splněny všechny předpoklady vyžadované zákoníkem práce nebo zvláštními právními předpisy, souhlas tím dotčených zaměstnanců dosavadního (stávajícího) zaměstnavatele se nevyžaduje a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele, i kdyby s tím tito zaměstnanci nesouhlasili (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4030/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 753/2013). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů tedy dochází ze zákona, bez souhlasu zaměstnance a bez nutnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnance s dosavadním zaměstnavatelem a uzavření nové pracovní smlouvy s přejímajícím zaměstnavatelem (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3945/2008, uveřejněného pod č. 100/2011 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3712/2015). Je tedy rovněž vyloučeno, aby přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů (z dosavadního na přejímajícího zaměstnavatele) nastal jen na základě smlouvy (dohody) zaměstnavatele s jiným zaměstnavatelem (jinou právnickou nebo fyzickou osobou), aniž by šlo o smlouvu (dohodu), s níž zákoník práce nebo zvláštní právní předpisy spojují přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2659/2003, uveřejněné pod č. 88/2004 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 786/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1443/2019, uveřejněný pod č. 17/2021 v časopise Soudní judikatura). K výkladu pojmu „obchodní závod“ srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 29 ICdo 92/2020, a v něm formulovaný závěr, že obchodní závod je zvláštní případ věci hromadné [srov. též § 1314 odst. 2 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“] a jakožto organizovaný soubor jmění zahrnuje zásadně veškerý majetek a dluhy, které mají souvislost s provozováním podnikání. Představuje přitom funkční celek a považuje se za jeden předmět nesoucí společné označení. Je-li závod rozhodnutím podnikatele z jeho vůle vytvořen, je dána vyvratitelná domněnka, že jej tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu (§ 502 věta druhá o. z.). Závod mohou tvořit hmotné i nehmotné věci (vč. pohledávek), osobní složky podnikání i jiné majetkové hodnoty (např. know-how). Osobní složku závodu potom představují lidské zdroje, jež jsou k dispozici, zejména jejich kvality (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010), tedy i zaměstnanci podnikatele zařazení k výkonu práce v závodu. Má se tedy za to, že obchodní závod (který vytváří pouze podnikatel) tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2023/2016, ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4268/2016, ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3309/2016, ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3366/2016, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4219/2016). Je-li závod organizovaným souborem jmění (§ 502 o. z.), s nímž se disponuje „una actu“ (viz zejm. § 2175 a násl. o. z.), pak částí tohoto organizovaného souboru jmění nelze rozumět jednu z jeho „složek“; i část závodu má povahu organizovaného souboru jmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2645/2018, uveřejněný pod č. 8/2020 Sb. rozh. obč.). V souladu s uvedenými závěry soudní praxe potom odvolací soud správně dovodil, že pro vymezení části závodu je „podstatné, že představuje určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění úkolů (části) obchodního závodu“, že „pro část závodu je tak charakteristické spojení hmotných a osobních složek činnosti“, že „dochází-li k převedení části závodu, pak takovéto opatření se nemůže dotýkat jen jejich hmotných složek, ale také osobního prvku (tj. zaměstnanců v ní působících)“, a že „v zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické funkčnosti závodu (části závodu) právní předpis stanoví, že práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům závodu (jeho části) přecházejí z prodávajícího na kupujícího“. V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalobce na základě pracovní smlouvy od roku 1986 pracoval u OKD, a. s., IČO 05979277 (jeho právního předchůdce OKR – Důl Antonín Zápotocký, koncernový podnik), k výkonu práce byl zařazen na Dole Lazy (dříve Důl Antonín Zápotocký), a to i ke dni 1. 1. 2021, kdy nabyla účinnosti smlouva o koupi části podniku uzavřená mez