21 Cdo 1708/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1708/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 10. 2025 Spisová značka:21 Cdo 1708/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.1708.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Příslušnost soudu funkční Zastavení řízení Přípustnost dovolání Vady podání Vady řízení Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 104 odst. 1 o. s. ř. § 243b o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 242 odst. 3 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 11. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.01.2026I.ÚS 146/26 Dita Řepková Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1708/2025-221 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce O. G., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem v Praze 8, Thámova č. 402/4, proti žalované Actum X, s. r. o. se sídlem v Praze 7, Plynární č. 1617/10, IČO 05908841, zastoupené JUDr. Bc. Matějem Řičánkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská č. 299/132, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soud pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 131/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2025, č. j. 30 Co 510/2024-196, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. října 2024, č. j. 10 C 131/2023-143, takto: I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. října 2024, č. j. 10 C 131/2023-143, se zastavuje. II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2025, č. j. 30 Co 510/2024-196, se odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Bc. Matěje Řičánka, advokáta se sídlem v Praze 2, Bělehradská č. 299/132. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Žalobce v podaném dovolání uvádí, že jsou jím „napadány všechny výroku soudu odvolacího a všechny výroky soudu prvého stupně s výjimkou výroku II“. 2. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. § 201 o. s. ř.). Občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 10. 2024, č. j. 10 C 131/2023-143, zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.). 3. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2025, č. j. 30 Co 510/2024-196, v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a které již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. 4. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 7. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). 8. Těmto požadavkům dovolatel nevyhověl a při zdůvodnění přípustnosti dovolání se omezil na citaci ustanovení § 237 o. s. ř. a konstatování, že přípustnost dovolání není vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 o. s. ř. Uvádí-li současně, že „dovolání navíc výslovně připouští i napadené rozhodnutí odvolacího soudu“, toto konstatování neodpovídá skutečnosti, neboť rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje správné poučení, že dovolání proti němu je přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. 9. V navazujícím textu, kde dovolatel blíže rozvádí uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení, lze nalézt argumentaci, která se blíží vymezení jednoho z předpokladů přípustnosti dovolání upraveného v § 237 o. s. ř., jestliže s odkazem na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, namítá, že pokud by se odvolací soud „neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a velice důkladně posoudil všechny okolnosti, za nichž se organizační změna udála, nedospěl by k závěru, ke kterému nakonec dospěl“, resp. že by dospěl k závěru, že v posuzované věci se nejednalo o skutečnou organizační změnu založenou na potřebách žalované. Deklaruje-li ovšem dovolatel, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž soudy založily svůj právní závěr, že v posuzovaném případě byl naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť žalobce se v důsledku přijaté organizační změny stal pro žalovanou nadbytečným. Dovolatel zejména brojí proti hodnocení provedených důkazů a zároveň namítá, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy. 10. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze (ani v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/201