21 Cdo 1793/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1793/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 9. 2021 Spisová značka:21 Cdo 1793/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1793.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní doba Pracovní cesta Dotčené předpisy:§ 42 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.06.2017 § 153 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.06.2017 § 3 písm. e) předpisu č. 589/2006 Sb. ve znění do 31.12.2017 § 13 odst. 2 předpisu č. 589/2006 Sb. ve znění do 31.12.2017 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 12. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1793/2020-410 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce S. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Gustavem Valenzem, advokátem se sídlem v Plzni, Božkovská č. 397/15, proti žalované LokoTrain s. r. o. se sídlem v České Třebové, Školní č. 353, IČO 28903811, zastoupené Mgr. Markem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Klimkovicích č. 44, o 782 573 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 106/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 23 Co 291/2019 -378, opravenému usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. března 2020 č. j. 23 Co 291/2019-403, takto: Dovolání žalované se zamítá. Odůvodnění: Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 24. 8. 2017 (v průběhu řízení doplněnou a se souhlasem soudu změněnou) se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 782 573 Kč s vymezeným úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 2012 pracoval u žalované od 1. 2. 2012 do 31. 5. 2017 jako strojvedoucí s místem výkonu práce ve Slaném. Během trvání pracovního poměru nebyla žalobci vyplácena mzda za dobu strávenou cestou ze sjednaného místa výkonu práce na jiné místo výkonu práce, které žalovaná určila jako začátek skutečného výkonu práce, ani cestou zpět do sjednaného místa výkonu práce po ukončení směny, případně za dobu strávenou přemístěním z jednoho místa na jiné během výkonu práce, tj. za dobu strávenou režijní jízdou podle nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě. Začátek skutečného místa výkonu práce (místo, kde bylo zahájeno řízení drážního vozidla) byl žalovanou určován na různých místech, kam se žalobce musel dostavit. Během výkonu práce docházelo k situacím, kdy se žalobce po skončení jedné jízdy musel přepravit z místa skutečného výkonu práce do místa zahájení dalšího výkonu práce. Po skončení skutečného výkonu práce se pak žalobce musel dostavit do sjednaného místa výkonu práce ve Slaném. Vzhledem k plynutí promlčení doby se žalobce domáhá doplacení mzdy za období od srpna 2014 do května 2017. Žalobce požadoval rovněž zaplacení mzdy za režijní jízdu na školení, neboť účast na školení je povinná a je výkonem práce. Žalovaná se uplatněnému nároku bránila tím, že veškeré mzdové nároky žalobce uspokojila. Tvrzená doba dopravy na místo výkonu práce není podle žalované režijní jízdou, nýbrž jízdou „do místa začátku pracovní cesty“. Výkon práce u žalované probíhá tak, že strojvedoucí jsou posíláni na pracovní cestu podle § 42 zákoníku práce s tím, že pracovní cesta začíná až v místě prvního výkonu práce, v případě strojvedoucích se jedná o místo nástupu na lokomotivu. Na každý měsíc zaměstnanci dostávají prázdný provozní záznam, do kterého doplňují jednotlivé položky, a po skončení měsíce dispečer kontroluje, zda odpovídá doba přímého výkonu práce – řízení lokomotivy, neboť to je následně fakturováno zákazníkovi. Tzv. režijní jízdy dispečeři nekontrolují, neboť žalovaná je za režijní jízdy nepovažuje. Během cesty na školení režijní jízda proběhnout ani nemohla, neboť školení není výkonem práce. Na rozdíl od celostátních dopravců žalovaná nemá žádné železniční depo nebo stanici, nedisponuje takovým množstvím přepravních výkonů v jakémkoli místě a nemá personálně strojvedoucími pokryto území ČR v takovém míře, aby byla schopna organizovat začátek a konec pracovní cesty z jednoho konkrétního místa. Popsaný postup organizace pracovních cest však žalovaná svým zaměstnancům kompenzuje výší jejich mezd, hradí jim náklady na dopravu do místa určeného jako místo nástupu na pracovní cestu a také ostatní cestovní výdaje podle ustanovení § 152 písm. b) zákoníku práce, tedy výdaje vzniklé zaměstnanci nikoli na pracovní cestě, ale na cestě mimo jeho pravidelné pracoviště. Zaměstnanci si jsou tohoto specifického způsobu organizace práce při sjednávání pracovních smluv a nastavování mzdových podmínek vědomi. Žalovaná nesouhlasí ani s žalobcem tvrzeným rozsahem režijních jízd. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (poté, co připustil změnu žaloby usnesením ze dne 12. 11. 2018 č. j. 14 C 106/2018-180) mezitímním rozsudkem ze dne 20. 6. 2019 č. j. 14 C 106/2018-349 rozhodl, že „právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku“. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 2012 vykonával pro žalovanou práci strojvedoucího s místem výkonu práce ve Slaném, že součástí ujednání pracovní smlouvy byl souhlas žalobce s vysláním na pracovní cestu, že žalobce podle pokynů dispečera nebo programu nastoupil vždy na jízdu v určeném místě a vykonal jako strojvedoucí jízdu s drážním vozidlem zákazníka žalované do určeného místa, že žalobce se účastnil také povinných školení v České Třebové, že žalobce vykazoval pracovní dobu elektronicky v provozních záznamech, které sám vyplňoval tak, že uvedl, kdy a kde začal s přesunem do místa, kde měla jízda – výkon práce začít, evidoval dobu výkonu práce a poté přesun zpět do místa bydliště (sjednaného místa výkonu práce) a stejným způsobem evidoval i cesty na školení do České Třebové, a že za cesty do místa výkonu práce a zpět do bydliště (sjednaného místa výkonu práce) nebyla žalobci proplácena mzda ani náhrada mzdy. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že výkon práce začínající a končící jinde než ve sjednaném místě výkonu práce (ve Slaném) „zakládá právo žalobce na započítání doby přemístění do pracovní doby, jakožto režijní jízdy“. Ustanovení § 3 písm. e) a § 13 odst. 2 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, jsou podle soudu jednoznačná a nelze je „vyloučit výkladem nebo zavedenou praxí, popř. konkludentním souhlasem zaměstnanců“. Ačkoliv zaměstnavatel určuje podmínky pracovní cesty, „nemůže zaměstnanci v dopravě určit, že pracovní cesta započne v jiném místě, nežli je místo sjednaného výkonu práce“, neboť „pak by úprava institutu režijních jízd ve speciálním právním předpise zcela postrádala smysl“. „Jakákoliv pracovní cesta a tedy i režijní jízda začínala a končila ve Slaném a tak měla být také započítána do pracovní doby a zaplacena“. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani okolnost, že žalovaná „jiným způsobem jako malý dopravce nemůže podnikat“, žalovaná nemůže vyšší mzdu svých zaměstnanců „kompenzovat nedodržováním nařízení vlády, které subjektivně vnímá jako nespravedlivé“. Rovněž školení v České Třebové byla výkonem práce a „cesta do místa výkonu práce ze sjednaného místa výkonu práce proto byla režijní jízdou“, za kterou žalobci náleží mzda, neboť je součástí pracovní doby. Základ nároku žalobce je proto opodstatněný. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 28. 11. 2019 č. j. 23 Co 291/2019-378, opraveným usnesením téhož soudu ze dne 16. 3. 2020 č. j. 23 Co 291/2019-403, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v projednávané věci bylo pracovní smlouvou sjednáno místo výkonu práce podle § 34 odst. 1 písm. b) zákoníku práce v obci Slaný, která byla současně místem pravidelného pracoviště pro účely cestovních náhrad. Pokud byl žalobce vyslán za účelem výkonu práce na jiné místo, jednalo se o pracovní cestu podle § 42 odst. 1 zákoníku práce. Odvolací soud nesouhlasil s námitkami žalované, že nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, překračuje zmocňovací ustanovení § 100 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, jestliže stanoví, že režijní jízda se započítává do