21 Cdo 1831/2022 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1831/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 10. 2022 Spisová značka:21 Cdo 1831/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1831.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolací důvody Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:24. 12. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1831/2022-243 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce I.. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Liškutínem, advokátem se sídlem v Praze, Radlická č. 3301/68, proti žalovanému M. a. s. se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Krejzou, advokátem se sídlem v Praze, Na Jarově č. 2674/9, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 266/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. února 2022, č. j. 23 Co 275/2021-222, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Krejzy, advokáta se sídlem v Praze, Na Jarově č. 2674/9. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 23 Co 275/2021-222, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním jednáním projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 52 zákoníku práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit; ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34/1968 Sb. rozh. obč., nebo – již ve vztahu k současné právní úpravě – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011). Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29/1997 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1234/2014). K zásadám pro výklad právních jednání pak srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, a v něm vyjádřený právní názor, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 občanského zákoníku a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce [které obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, a to nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny] pak Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že ke skutkovému vymezení tohoto důvodu výpovědi v souladu s ustanovením § 50 odst. 4 zákoníku práce (tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem) zpravidla postačí zcela stručné vylíčení skutečností zakládajících zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru, jež je v podstatě shodné s jeho uvedením v zákoníku práce; postačuje, aby bylo z výpovědi (po jejím případném výkladu) zřejmé, že byla zaměstnanci dána pro jeho nadbytečnost v důsledku organizační změny, a o jakou organizační změnu šlo (srov. například již zmíněný rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněný pod č. 34/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4429/2017, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3778/2014). Jestliže v projednávané věci soudy dovodily, že uvedl-li žalovaný ve výpovědi jako výpovědní důvod nadbytečnost žalobce v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele ze dne 30. 11. 2018 o snížení stavu zaměstnanců, na základě kterého mělo dojít ke zrušení pozice vedoucího právního oddělení za účelem zvýšení efektivnosti práce a snížení nákladů, přičemž výpověď současně obsahovala poukaz na ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, je z výpovědi zcela jednoznačný výpovědní důvod pro rozvázání pracovního poměru a není možné jej zaměnit za důvod jiný, postupovaly tak zcela v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu (soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, ostatně v odůvodnění svého rozsudku na tuto ustálenou judikaturu dovolacího soudu sám poukazuje). Ve vztahu k žalovaným vymezenému důvodu výpovědi z pracovního poměru dovolatel namítá, že pomocí výkladu právního jednání nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající zaměstnavatel v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil, přičemž poukazuje na již zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2999/2000, a vytýká odvolacímu soudu, že „při posouzení výpovědi připustil naplnění jiného důvodu, než který žalovaný v napadené výpovědi skutkově vymezil,“ a že tím „připustil dodatečnou změnu důvodu výpovědi“, neboť žalovaný odůvodnil výpověď z pracovního poměru tím, že se žalobce stává nadbytečným v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele ze dne 30. 11. 2018 o snížení stavu zaměstnanců a zrušení pozice vedoucího právního oddělení, avšak v projednávané věci bylo zjištěno, že došlo k jiné skutečnosti, a to „sloučení pracovního místa vedoucího právního oddělení a řadového pracovního místa pověřence pro ochranu osobních údajů, s tím, že věcná náplň sloučeného pracovního místa obsahuje obojí, tj. vedení právního oddělení i záležitosti ochrany osobních údajů“. S uvedeným názorem dovolatele o nesprávnosti posouzení výpovědi z pracovního poměru odvolacím soudem se však dovolací soud neztotožňuje. V projednávané věci odvolací soud správně zdůraznil, že pokud jde o obsah přijaté organizační změny, je třeba sledovat nejen formální jazykové vyjádření, nýbrž i smysl a účel vydaného opatření, a že v této souvislosti je třeba zohlednit rovněž to, že nešlo o pouhé izolované rozhodnutí o zrušení pozice vedoucího právního oddělení. Odvolací soud dospěl (mimo jiné) též k závěru, že rozhodnutí o zrušení pozice vedoucího právního oddělení předcházelo snížení počtu řadových pracovníků právního odděle