21 Cdo 1920/2004 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1920/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 3. 2005 Spisová značka:21 Cdo 1920/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1920.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 197 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb. § 199 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb. § 195 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb. § 202 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb. § 85 odst. 1 písm. c) předpisu č. 94/1963Sb. § 91 odst. 1 písm. c) předpisu č. 94/1963Sb. § 96 odst. 1 písm. c) předpisu č. 94/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1920/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Ing. R. N., zastoupené advokátem, a b) nezletilého R. N., zastoupeného opatrovníkem Městem O. - Úřadem městského obvodu O. – P., zastoupeným advokátkou, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o náhradu nákladů na výživu pozůstalých, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 164/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2004 č.j. 16 Co 323/2003-162, takto: I. Dovolání žalobců se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jim žalovaný zaplatil na náhradě nákladů na výživu pozůstalých za období od 1.5.1995 do 30.11.1999 žalobkyni a) částku 155.612,- Kč a žalobci b) 68.223,- Kč. Žalobu odůvodnili tím, že manžel žalobkyně a otec nezletilého žalobce při dopravní nehodě dne 11.5.1992 zemřel v důsledku smrtelného úrazu, který byl kvalifikován jako úraz pracovní. Č. p., a.s. žalobcům přiznala od 12.5.1992 náhradu nákladů na výživu pozůstalých vycházejíc z tzv. dílové metody, kdy k průměrnému čistému výdělku zemřelého ve výši 11.953,- Kč byl připočítán výdělek manželky, a „dva díly jsou započítávány na zemřelého, dva díly na manželku, jeden díl na syna a jeden díl na domácnost“, přičemž „od jednotlivých dílů žalobců jsou odečítány důchody přiznané z téhož důvodu“. I když proti použití této metody „v zásadě“ nic nenamítali, nesouhlasili s tím, že do výdělku zemřelého je započítáván i výdělek manželky, neboť „podle ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce se při výpočtu této náhrady vychází pouze z průměrného výdělku zemřelého“, a že „při výpočtu náhrady není brána v úvahu ani skutečnost, že výdělek zemřelého by se zvyšoval“. Protože žalovaný k uvedeným okolnostem odmítá při výpočtu náhrady za ztrátu na výživu pozůstalých přihlížet, domáhají se žalobci (s přihlédnutím k dosud poskytnutým náhradám) zaplacení doplatku této náhrady. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.9.2000 č.j. 26 C 164/97-43 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z názoru, že „i v případě, že zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu zemřel, měl by se při výpočtu náhrady na výživu pozůstalých použít rozhodný průměrný výdělek, stejný jako při náhradě poškozených dle § 195 zák. práce“, „který je průběžně dle valorizačních vyhlášek valorizován“. Protože „soudní judikatura již odmítla způsob výpočtu tzv. dílovou metodou“ a „je zaujímán jednoznačný názor, že rozsah nákladů na výživu pozůstalých je zásadně určen rozsahem výživného, které by náleželo oprávněné osobě podle ustanovení zákona o rodině“, soud prvního stupně pro nezletilého žalobce „tedy stanovil výživné … ve smyslu § 85 zák. o rodině“ s přihlédnutím k jeho oprávněným potřebám a k pobíranému sirotčímu důchodu, vycházeje z „průměrného měsíčního čistého výdělku“ žalobkyně a postupně narůstajícího průměrného výdělku zemřelého. Nárok žalobkyně pak vyčíslil vycházeje „z příjmu manžela v daném období, od kterého odečetl částku, kterou určil jako výživné na dítě, do takto získané částky započetl příjem manželky a výsledný rozdíl rozdělil na polovinu pro každého“. Protože však Č. p., a.s. žalobcům zaplatila z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla za pojištěného, který způsobil dopravní nehodu, částky vyšší, plnění žalovaného tímto zaniklo a žalobě proto nelze vyhovět. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.7.2002 č.j. 16 Co 20/2002-105 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení. K námitce, že při použití valorizačních předpisů neměla být aplikována i „omezující ustanovení těchto předpisů“, odvolací soud uvedl, že „pokud dochází i ke zvýšení částky vymezující náhradu nákladů na výživu pozůstalých, musí se tak dít v souladu s tzv. valorizačními vyhláškami“, které je třeba aplikovat v úplnosti a nikoli tak, „že se na daný případ aplikuje pouze část výhodná pro žalobce a k části, která je nevýhodná, se nepřihlíží“. Odvolací soud přisvědčil též názoru soudu prvního stupně, že rozsah nákladů na výživu pozůstalých je určen rozsahem výživného, které by náleželo oprávněné osobě podle zákona o rodině. Protože podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině se přihlíží k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i schopnostem i možnostem povinného, je třeba - jak zdůraznil - přihlížet zejména k výdělkovým možnostem rodičů. Jestliže tedy žalobkyně nastoupila do zaměstnání a „v tomto zaměstnání dosáhla určitého příjmu, je nutno tento příjem zohlednit, pokud soud zjišťuje výši výživného na manželku, kterou by teoreticky byl zemřelý povinen platit“, přičemž „nelze zohledňovat tu skutečnost, že žalobkyně vyvinula maximální snahu o zajištění vyššího příjmu“, neboť zákon o rodině to neumožňuje. Jako neopodstatněnou odvolací soud odmítl rovněž námitku, že soud prvního stupně provedl nepřípustné započtení pohledávek, neboť „přijetím plnění od kteréhokoliv ze zodpovědných subjektů dochází k uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, a tedy k zániku jeho nároku, a to bez ohledu na to, zda mezi účastníky, v daném případě mezi žalobci a Č. p., a.s. byla uzavřena dohoda o plnění, či zda vůči tomuto subjektu uplatnili nárok na náhradu škody“. K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 9.10.2003 č.j. 21 Cdo 890/2003-133 dovolání žalobkyně odmítl, řízení o dovolání podaném žalobkyní za nezletilého žalobce zastavil a rozhodl, že rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné a že dovolání podané žalobkyní (jí zvoleným zástupcem) za nezletilého žalobce nelze věcně projednat. Vycházel přitom z názoru, že uplatňují-li nárok na výživu pozůstalých (§ 199 zák. práce) manžel zemřelého zaměstnance a nezletilé děti, které se manželům narodily, může mezi nimi dojít ke střetu zájmů ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona o rodině také proto, že přiznání vyšší náhrady jednomu z nich musí mít za následek poskytnutí nižší náhrady ostatním, neboť celková náhrada poskytnutá všem pozůstalým nesmí převýšit částku, do které by příslušela zemřelému zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce; v řízení o přiznání nároku na výživu pozůstalých proto pozůstalý manžel nemůže nezletilé děti zastupovat a nezletilým dětem soud ustanoví pro řízení opatrovníka (§ 37 odst. 2 zákona o rodině). Nebezpečí střetu zájmů mezi rodiči a nezletilými dětmi nebo mezi nezletilými dětmi týchž rodičů přitom nelze podle názoru dovolacího soudu řešit ani pomocí rozhodnutí soudu o schválení právního úkonu učiněného za nezletilého (§ 179 o.s.ř.), neboť soud může schválit jen takový právní úkon, který za nezletilého učinil jeho rodič, jehož zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte. Přípustným a zároveň důvodným dovolací soud shledal dovolání nezletilého žalobce, neboť z obsahu spisu bylo zjištěno, že k odvolacímu jednání nebyl řádně předvolán jeho zákonný zástupce (soudem ustanovený kolizní opatrovník); protože nezletilý žalobce nedal (nemohl dát) souhlas k jednání za nepřítomnosti opatrovníka, nebyly splněny zákonné podmínky pro projednání věci a řízení tak bylo postiženo vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2000). Jelikož z ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [§ 242 odst. 2 písm. d) o.s.ř.] dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu. Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 8.3.2004 č.j. 16 Co 323/2003-162 rozsudek soudu prvního stupně opět potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení, a vyslovil, že proti tomuto rozsudku je přípustn