21 Cdo 1938/2003 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1938/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců A) S. A., B) M. B., C) V. B., D) V. B., E) M. B., F) A. C., G) J. D., H) J. F., CH) M. G., I) A. H., J) J. Ch., K) V. K., L) V. K., M) J. K., N) B. L., O) D. M., P) K. N., Q) V. P., R) J. S., S) E. S., T) O. T., U) K. V. a V) A. W., zastoupených advokátem, proti žalované Č. d., a.s., o náhradu stravného s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 114 až 135 a 137/2000, o dovolání žalobců A), B), C), F), J), K), M), O), Q), R) a S), proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2003, č.j. 15 Co 255/2003 –326, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobami (změněnými se souhlasem soudu prvního stupně) se žalobci domáhali, aby jim žalovaná (její právní předchůdkyně Č. d., státní organizace) zaplatila náhradu stravného ve výši žalobci A) S. A. 2.671,97 EUR, žalobkyni B) M. B. 2.001,- EUR, žalobkyni C) V. B. 2.526,63 EUR, žalobci E) M. B. 1.178,34 EUR, žalobci Ch) M. G. 1.098,82 EUR, žalobkyni I) A. H. 2.457,44 EUR, žalobkyni J) J. Ch. 2.095,67 EUR, žalobci K) V. K. 2.393,77 EUR, žalobkyni M) J. K. 1.211,44 EUR, žalobkyni N) B. L. 2.405,87 EUR, žalobkyni O) D. M. 2.403,63 EUR, žalobkyni Q) V. P. 2.515,51 EUR, žalobci R) J. S. 2.503,12 EUR, žalobkyni S) E. S. 2.574,75 EUR, žalobkyni V) A. W. 2.273,51 EUR, žalobci T) O. T. 539,57 EUR, žalobci D) V. B. 2.236,74 DEM, žalobci G) J. D. 2.098,89 DEM, žalobci H) J. F. 2.179,80 DEM, žalobci L) V. K. 2.510 DEM a žalobci P) K. N. 2.118,03 DEM, všem s 10% úrokem z prodlení ročně z částek a za dobu, jež vyčíslili. Žalobu odůvodňovali zejména tím, že jako zaměstnanci žalované (její právní předchůdkyně Č. d., státní organizace) byli vysíláni na pracovní cesty do pohraniční přechodové stanice ve F. a že jim proto za tyto pracovní cesty přísluší podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, stravné, jak je v žalobách vyčíslili; žalovaná jim vyčíslené stravné odmítá vyplatit. Okresní soud v Domažlicích (poté, co usnesením ze dne 26. 10. 2000 spojil věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp.zn. 4 C 114/2000, 4 C 115/2000, 4 C 116/2000, 4 C 117/2000, 4 C 118/2000, 4 C 119/2000, 4 C 120/2000, 4 C 121/2000, 4 C 122/2000, 4 C 123/2000, 4 C 124/2000, 4 C 125/2000, 4 C 126/2000, 4 C 127/2000, 4 C 128/2000, 4 C 129/2000, 4 C 130/2000, 4 C 131/2000, 4 C 132/2000, 4 C 133/2000, 4 C 134/2000, 4 C 135/2000 a 4 C 137/2000 ke společnému projednání) rozsudkem ze dne 21. 12. 2000, č.j. 4C 114/2000-99, žalobám vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit na nákladech řízení žalobci A) S. A. 15.584,- Kč, žalobkyni B) M. B. 12.556,- Kč, žalobkyni C) V. B. 14.905,- Kč, žalobci D) V. B. 8.630,- Kč, žalobci E) M. .: 9.224,- Kč, žalobkyni F) A. C. 12.186,- Kč, žalobci G) J. D. 8.780,- Kč, žalobci H) J. F. 9.040,- Kč, žalobci CH) M. G. 8.991,- Kč, žalobkyni I) A. H. 14.638,- Kč, žalobkyni J) J. Ch. 13.363,- Kč, žalobci K) V. K. 14.296,- Kč, žalobci L) V. K. 9.722,- Kč, žalobkyni M) J. K. 9.572,- Kč, žalobkyni N) B. L. 14.516,- Kč, žalobkyni O) D. M. 14.487,- Kč, žalobci P) K. N. 8.892,- Kč, žalobkyni Q) V. P. 14.943,- Kč, žalobci R) J. S. 14.973,- Kč, žalobkyni S) E. S. 15.248,- Kč, žalobci T) O. T. 6.019,- Kč žalobci U) K. V. 9.340,- Kč a žalobkyni V) A. W. 13.982,- Kč, všem k rukám advokáta. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobci jsou v pracovním poměru u žalované a že všichni pracovali na pohraniční přechodové stanici ve F. ve Spolkové republice Německo. Vycházeje dále z obsahu kolektivních smluv Č. d., státní organizace, na rok 1999 a na rok 2000, v nichž jsou jednoznačně upraveny nároky všech žalobců, dospěl k závěru, že není podstatné, zda bylo sjednáno pravidelné pracoviště či místo výkonu práce, neboť v kolektivní smlouvě upravila žalovaná nároky skupiny zaměstnanců, kteří pracují na přechodové pohraniční stanici F., a tento jejich nárok nelze omezit ani vnitřním předpisem, tj. rozkazem přednostky železniční stanice. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 6. 2001, č.j. 15 Co 197/2001-127, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že kolektivní smlouvy pro rok 1999 a 2000 nerespektují ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., jestliže „upravují náhradu stravného tak, že všichni zaměstnanci na předsunutých stanicích mají nárok na stravné, ač zákon hovoří o zaměstnancích, kteří na takových pracovištích určených podle mezinárodní smlouvy mají pracoviště pravidelné a ti pak nárok na stravné nemají“; v takových částech jsou kolektivní smlouvy neplatné. Uložil soudu prvního stupně, aby se u každého ze žalobců zabýval tím, kde má pravidelné pracoviště, a podle výsledku skutkových zjištění rozhodl, zda mají nárok na stravné, případně za jakou dobu a v jaké výši. Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 1. 10. 2001, č.j. 4 C 114/2000-172, vyhověl žalobě žalobců A) S. A., B) M. B., C) V. B., E) M. B., F) A. C., Ch) M. G., I) A. H., K) V. K., M) J. K., N) B. L., O) D. M., Q) V. P., R) J. S., S) E. S., T) O. T. a V) A. W., žaloby žalobců D) V. B., G) J. D., H) J. F., L) V. K., P) K. N. a U) K. V. zamítl, a uložil zaplatit na nákladech řízení na účet žalované V. B. 1.590,- Kč, J. D. 1.490,- Kč, J. F. 1.550,- Kč, V. K. 1.780,- Kč, K. N. 1.500,- Kč a K. V. 1.650,- Kč; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit na nákladech řízení žalobcům A) S. A. 30.309,- Kč, B) M. B. 23.822,- Kč, C) V. B. 28.802,- Kč, E) M. B. 16.402,- Kč, F) A. C. 23.004,- Kč, Ch) M. G. 15.759,- Kč, I) A. H. 28.204,- Kč, J) J. Ch. 25.129,- Kč, K) V. K. 27.555,- Kč, M) J. K. 16.904,- Kč, N) B. L. 27.826,- Kč, O) D. M. 27.784,- Kč, Q) V. P. 28.803,- Kč, R) J. S. 28.794,- Kč, S) E. S. 29.404,- Kč, T) O. T. 10.003,- Kč a V) A. W. 26.628,- Kč, všem k rukám advokáta. Vyšel z toho, že pravidelné pracoviště vymezuje místo dohodnuté mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem pro účely poskytování cestovních náhrad v těch případech, kdy místo výkonu práce je širší. Jsou-li místa výkonu práce vymezena v pracovní smlouvě široce a nedošlo-li k výslovné dohodě o pravidelném pracovišti pro účely zákona o cestovních náhradách, má se za to, že k dohodě došlo konkludentně, a pravidelným pracovištěm je místo, kde zaměstnanec obvykle fakticky vykonává práci. Vykonává-li zaměstnanec práce pravidelně na dvou či více pracovištích, kdy se ovšem tato pracoviště vyznačují určitou trvalostí, pravidelností, nebudou náležet těmto zaměstnancům cestovní náhrady do obou míst z domova a zpět. Tato pravidelná pracovitě musí být sjednána v pracovní smlouvě. Dovodil dále, že místo výkonu práce „obvod železniční stanice D.“, jak je uváděno v pracovních smlouvách žalobců, je nutné vykládat jako samotnou železniční stanici v D., neboť jinak by místo výkonu práce nebylo určeno určitě a srozumitelně a nedošlo by k platnému uzavření pracovních smluv. Protože u S. A., M. B., V. B., J. K., J. S. a A. W. bylo sjednáno místo výkonu práce D., a nebylo prokázáno, že by byla uzavřena dohoda o pravidelném pracovišti, pravidelným pracovištěm těchto žalobců jsou D.; náleží jim tedy cestovní náhrada, neboť vykonávali práci ve F., kde jejich pravidelné pracoviště není. Stejně tak žalobci A. C., A. H. a V. K., kteří měli sjednán druh práce operátor výpočetní techniky PBS s místem výkonu práce „obvod železniční stanice D.“, při neprokázání dohody o pravidelném pracovišti, měli pravidelným pracovištěm místo výkonu práce a vykonávali-li práci mimo své pravidelné pracoviště ve F., měli nárok na úhradu nároků podle zákona o cestovních náhradách. Žalobkyně J. Ch., B. L., D. M. a E. S. měly rovněž pravidelné pracoviště v D. a nebylo prokázáno sjednání pravidelného pracoviště na jiném místě. Protože u těchto žalobkyň nevyplývá „trvalá pravidelnost“ na pracovišti v D. i ve F., když práce v D. byla vykonávána jen podle potřeb žalované, nemůže ani dohoda o pravidelném pracovišti jak v D., tak ve F. [která je podle § 242 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce neplatná, neboť je svým obsahem v rozporu se zákonem o cestovních náhradách], nic změnit na tom, že měly pravidelné pracoviště v D. Proto mají nárok na výplatu náhrad podle zákona o cestovních náhradách za dobu, kdy práci vykonávaly na pracovišti ve F. Žalobkyně P. měla pravidelné pracoviště v P., takže výkon práce ve F. i u ní představoval zároveň nárok na náhradu podle zákona o cestovních náhradách. Nároky žalobců V. B., J. D., J. F., V. K., K. N. a K. V. zamítl proto, že podle uzavřené dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 27. 1. 1997 bylo sjednáno místo výkonu práce „obvod ŽST D., traťový úsek F. – P.“, a, i když dohoda o pravidelném pracovišti výslovně uzavřena nebyla, vycházel z toho, že byla uzavřena konkludentně s pravidelným pracovištěm tam, kde zaměstnanec obvykle vykonává