21 Cdo 1961/2019 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1961/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2019 Spisová značka:21 Cdo 1961/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1961.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zástavní právo (o. z.) Neplatnost právního jednání Dotčené předpisy:§ 1359 odst. 1 o. z. § 1315 odst. 2 písm. b) o. z. § 580 o. z. § 586 o. z. § 588 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:15. 1. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1961/2019-456 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně I. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Tomášem Petrů, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova č. 909/41, proti žalované I. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Václavem Rovenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 19 C 308/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 2019 č. j. 8 Co 382/2018-364, takto: I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou dne 20. 11. 2014 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku se žalobkyně domáhala určení, že je neplatná „kupní smlouva o prodeji pozemků parc. č. XY (orná půda) o výměře 1309 m2, parc. č. XY (orná půda) o výměře 1313 m2, parc. č. XY (orná půda) o výměře 1218 m2, parc. č. XY (orná půda) o výměře 278 m2 a parc. č. XY (orná půda) o výměře 983 m2, vše v katastrálním území XY, obec XY“ (dále též „předmětné nemovitosti“), uzavřená mezi původně žalovaným 1) D. B. jako prodávajícím a původně žalovanou 2) D. (nyní I.) jako kupující, a určení, že žalobkyně je vlastníkem těchto pozemků. Po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 27. 5. 2015 soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 11. 2015 č. j. 19 C 308/2014-102 zastavil řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobkyně, ve sporu mezi žalobkyní a původním žalovaným 1) D. B. Žalobkyně svou žalobu o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve vztahu mezi ní a žalovanou I. zdůvodnila tím, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, které nabyla kupní smlouvou ze dne 29. 10. 2009 s právními účinky vkladu ke dni 30. 10. 2009. Dne 3. 11. 2014 jí bylo katastrálním úřadem oznámeno zahájení řízení o změně vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené dne 19. 9. 2014 mezi D. B. jako prodávajícím a žalovanou jako kupující. D. B., který je zástavním věřitelem žalobkyně na základě zástavní smlouvy ze dne 27. 5. 2014, „se na základě existence zástavního práva k předmětným nemovitostem a tvrzené splatnosti zajištěného dluhu rozhodl pro výkon svého zástavního práva způsobem přímého prodeje“. Žalobkyně s tímto postupem nesouhlasí, jelikož považuje ujednání v zástavní smlouvě týkající se způsobu výkonu zástavního práva přímým prodejem za neplatné, neboť se jedná o zakázané ujednání ve smyslu § 1315 občanského zákoníku. V zástavní smlouvě si sjednali, že zástavní věřitel D. B. je oprávněn dosáhnout uspokojení pohledávek z výtěžku zpeněžení, „a to některým z postupů stanovených příslušnými obecně závaznými právními předpisy vybraným na základě vlastního uvážení, a to včetně přímého prodeje postupem v souladu s § 1365 občanského zákoníku“. Žalobkyně má za to, že toto je ujednáním, „které měl zákonodárce na mysli“, když v § 1315 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku „jako zakázané uvedl ujednání, že věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem“. Žalobkyně tvrdí, že v zástavní smlouvě není obsažena žádná bližší specifikace postupu při provádění přímého prodeje zástavy, když je pouze uvedeno, že postup si zástavní věřitel vybere na základě vlastního uvážení. Ujednání o možnosti přímého prodeje je tak podle žalobkyně neplatné pro rozpor se zákonem. Zástavnímu věřiteli pak nezbývá než na základě § 1359 občanského zákoníku realizovat, v případě neexistence dohody s dlužníkem o jiném způsobu, výkon jeho zástavního práva pouze zpeněžením zástavy ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy podle zákona o zvláštních řízeních soudních. „Pokud má být zástavní věřitel oprávněn provést sám přímý prodej zástavy a tím být osobou, která provede právní jednání směřující k převodu vlastnického práva, je třeba tento postup podrobněji upravit tak, aby v jeho rámci nedocházelo k jednáním, která by jej zneužila v neprospěch zástavního dlužníka. Tato úprava je obsažena v § 1365 odst. 1 občanského zákoníku.“ Limitace možnosti provést přímý prodej zástavy je uvedena i v § 1315 odst. 2 občanského zákoníku v rámci zakázaných ujednání. „Tím je bezesporu myšlena situace, kdy zástavní smlouva neobsahuje podrobnější úpravu postupu při realizaci zástavního práva přímým prodejem.“ D. B. podle přesvědčení žalobkyně postupoval v rozporu s § 1365 občanského zákoníku, když předmětné nemovitosti prodával společnosti, ve které je jediným jednatelem i společníkem, za cenu výrazně nižší (164 050 Kč), než kolik činí jejich tržní hodnota. Zástavu tak neprodal za cenu, za kterou lze obvykle prodat srovnatelnou věc za daných okolností a v daném čase. S ohledem na uvedený blízký vztah účastníků kupní smlouvy nelze předpokládat dobrou víru žalované jako nabyvatele nemovitostí. Ujednání o realizaci zástavního práva přímým prodejem zástavy v zástavní smlouvě je podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné pro rozpor se zákonem, neboť se jedná o zakázané ujednání podle § 1315 odst. 2 občanského zákoníku. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 31. 8. 2018 č. j. 19 C 308/2014-330 zamítl žalobu o určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobkyně, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 249 773 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Rovenského, Ph. D. a České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku 2 468 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že zástavní věřitel D. B. měl za žalobkyní pohledávku ve výši 1 000 000 Kč na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 26. 5. 2014 a že k zajištění této zápůjčky sloužila zástava uvedená v zástavní smlouvě uzavřené mezi D. B. jako zástavním věřitelem a žalobkyní jako zástavním dlužníkem dne 27. 5. 2014, na jejímž základě bylo do katastru nemovitostí vloženo zástavní právo k předmětným nemovitostem ve prospěch zástavního věřitele D. B. s právními účinky vkladu ke dni 18. 6. 2014. Poté, co dovodil, že zástavní právo k nemovitostem na základě této zástavní smlouvy platně vzniklo, dospěl k závěru, že v zástavní smlouvě nebyl sjednán libovolný, blíže nespecifikovaný způsob výkonu zástavního práva, neboť „přestože je v zástavní smlouvě uvedeno, že zástavní věřitel může dosáhnout uspokojení zajištěných pohledávek z výtěžku zpeněžení předmětu zástavy některým z postupů stanovených příslušnými obecně závaznými právními předpisy vybraným na základě vlastního uvážení, což by se mohlo zdát jako zakázané libovolné ujednání, je ale v čl. 6 zástavní smlouvy výslovně uveden jako způsob zpeněžení právě přímý prodej zástavy podle § 1365 občanského zákoníku“. Uzavřel, že žalovaná byla při nabytí vlastnických práv – stejně jako D. B., který „zřejmě tehdy neměl přesné informace o skutečné výši obvyklé ceny zástavy“ – v dobré víře. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 1. 2019 č. j. 8 Co 382/2018-364 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobkyně, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 169 656,23 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 36 556,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Petrů a České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na náhradě nákladů řízení 2 468 Kč. Na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně dovodil, že z ustanovení § 1315 odst. 2 písm. a) občanského zákoníku „zcela jasně“ vyplývá, že před splatností zajištěného dluhu nelze sjednat, že věřitel může zástavu zpeněžit libovolným, tedy v ujednání s dlužníkem či zástavcem blíže nespecifikovaným způsobem, a že vzhledem k tomu, že možnost přímého prodeje sjednala žalobkyně s D. B. před splatností dluhu a že nebyl specifikován a určen způsob, jakým může zástavní věřitel zástavu zpeněžit, je ujednání v článku 6 zástavní smlouvy ze dne 27. 5. 2014 absolutně neplatné podle ustanovení § 580 občanského zákoníku. „Na okraj“ odvolací soud poznamenal, že „i kd