21 Cdo 1993/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1993/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 12. 2024 Spisová značka:21 Cdo 1993/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.1993.2024.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Břemeno důkazní Břemeno tvrzení Bezdůvodné obohacení Mzda (a jiné obdobné příjmy) Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 109 předpisu č. 262/2006 Sb. § 331 předpisu č. 262/2006 Sb. § 101 o. s. ř. § 120 o. s. ř. § 96 odst. 1 písm. a) předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:6. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1993/2024-631 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Taraz Real Estate Fund a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Školská č. 689/20, IČO 01527274, proti žalované A. T., zastoupené Mgr. Tomášem Pauchem, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská č. 695/115b, o 1 854 490 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 138/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. srpna 2023, č. j. 15 Co 115/2021-428 takto: I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. února 2021, č. j. 11 C 138/2018-184 (s výjimkou výroku II), se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Společnost AP SERVICES a. s. se sídlem v Praze 5 – Motole, Brdlíkova č. 288/1e, IČO 24774065 (dále jen „původní žalobce“) se žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 28. 5. 2018 (změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby mu žalovaná zaplatila 2 358 953 Kč „spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši jdoucím od 3. 5. 2018 do zaplacení“ s odůvodněním, že s žalovanou uzavřel dne 30. 4. 2014 pracovní smlouvu, na jejímž základě měla pro něho vykonávat práci na pozici sales manager, avšak ve sjednaný den, ani nikdy později, se k výkonu práce na pracoviště nedostavila, práci pro něj nikdy nezačala vykonávat a ani mu nesdělila důvody takového jednání. Přesto administrativním nedopatřením žalované ode dne vzniku pracovního poměru vyplácel mzdu ve výši 100 000 Kč měsíčně a hradil za ni „odvody“ na sociální a zdravotní pojištění, a to až do léta 2017, kdy byla chyba odhalena a pracovní poměr s žalovanou byl pro neomluvenou absenci ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 12. 7. 2017. Požadovaná částka představuje výši bezdůvodného obohacení (za měsíce květen 2015 až červen 2017) žalované – mzdu za práci, kterou nevykonala, a zaplacené „odvody“ na sociální a zdravotní pojištění. 2. Žalovaná uvedla, že pro původního žalobce vykonávala práci v souladu s jeho požadavky a zadáním a že vznik a existenci pracovního poměru původní žalobce po celou dobu jeho trvání ani jednou nezpochybnil, když sám pracovní poměr zrušil na základě její údajné absence od 1. 7. 2017. 3. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 19. 2. 2021, č. j. 11 C 138/2018 -184, uložil žalované povinnost zaplatit původnímu žalobci 1 854 490 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 3. 5. 2018 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 504 463 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 3. 5. 2018 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit původnímu žalobci na náhradě nákladů řízení 196 868 Kč k rukám advokátky Mgr. Lenky Jandíkové (výrok III). Soud prvního stupně uvedl, že „ve věci rozhodoval meritorně“, a to i přes skutečnost, že původní žalobce vzal se souhlasem žalované svůj návrh na zahájení řízení zpět. Zpětvzetí žaloby posoudil jako neúčinné, neboť nebylo učiněno osobou k tomu oprávněnou, „na což následně reagoval tím, že žalobkyni ustanovil pro řízení opatrovníka ve smyslu § 29 odst. 2 o. s. ř.“ Na základě zjištění učiněných ze shodných tvrzení účastníků o tom, že žalovaná pracovala u původního žalobce na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 30. 4. 2014 v pozici sales manager, že pracovní poměr žalované u původního žalobce byl rozvázán jeho okamžitým zrušením ze dne 12. 7. 2017, které žalovaná odmítla převzít 21. 8. 2017, že její mzda byla stanovena mzdovým výměrem ze dne 30. 4. 2014 ve výši 100 000 Kč měsíčně a že jí byla vyplacena čistá mzda v úhrnné výši 1 854 490 Kč, dospěl k závěru o důvodnosti žaloby, „pokud jde o objem mzdových prostředků vyplacených žalobkyní žalované, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení“, neboť se žalované nepodařilo prokázat, že by pro původního žalobce za celou dobu trvání jejího pracovního poměru vykonala relevantní pracovní činnost v souladu s uzavřenou pracovní smlouvou, a nelze uzavřít, že by žalovaná byla v „dobré víře“ ve smyslu § 331 zákoníku práce. Neztotožnil se s názorem žalované, že byly dány překážky v práci na straně zaměstnavatele, „a to především s ohledem na specifikum pracovní pozice, v níž měla žalovaná působit“, když „je nutno akcentovat především skutečnost, že pracovník v pozici sales manager by měl svoji pracovní činnost vykonávat z vlastní iniciativy, na základě poznatků a zkušeností, v přímé součinnosti se svým zaměstnavatelem“. Naopak zamítl žalobu v rozsahu představujícím platby původního žalobce na zdravotní a sociální pojištění žalované, neboť v tomto rozsahu se žalovaná na úkor původního žalobce bezdůvodně neobohatila a nárok na náhradu škody nebyl původním žalobcem přes poučení soudu prokázán. 4. Usnesením ze dne 6. 8. 2021, č. j. 11 C 138/2018-213 – poté, co žalovaná podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání a co Krajský soud v Plzni vrátil jemu předložený spis soudu prvního stupně „bez věcného vyřízení k vydání doplňujícího rozsudku“ – soud prvního stupně rozhodl, že se řízení „na základě zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, učiněného stranou žalující podáním ze dne 16. 10. 2019, nezastavuje“. Dovodil, že ke zpětvzetí žaloby ze dne 16. 10. 2019 nelze přihlížet, jelikož je nepochybné, že při „realizaci zpětvzetí“ došlo ke zneužití datové schránky žalobkyně, a „nelze uzavřít, že tento úkon byl učiněn osobou k tomu oprávněnou“. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 1. 2022, č. j. 15 Co 115/2021-283, 15 Co 229/2021, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně a jeho usnesení soudu ze dne 6. 8. 2021, č. j. 11 C 138/2018-213, „se mění tak, že se rozsudek zrušuje a řízení se zastavuje“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Cdo 1755/2022-363, bylo k dovolání původního žalobce toto usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 2. 8. 2023, č. j. 15 Co 115/2021-428, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit původnímu žalobci na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení 65 048,43 Kč k rukám advokáta Mgr. Radka Trojana. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně vedl řízení „z procesního hlediska naprosto správně“, na základě důkazních návrhů stran provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, „zaujal správný náhled i na rozložení důkazního břemene v této věci“, nepochybil při vytváření skutkových závěrů a zjištěný skutkový stav také správně posoudil po právní stránce. Ve vztahu k důkaznímu břemenu ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení uvedl, že „k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot“ tíží důkazní břemeno původního žalobce jako ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (tedy právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat) zatěžuje obohaceného, tedy v konkrétním případě žalovanou. V tomto řízení bylo také – podle názoru odvolacího soudu – na původním žalobci, aby prokázal splnění předpokladů upravených v § 331 zákoníku práce. Odvolací soud shledal, že žalované se nepodařilo v řízení před soudem prvního stupně prokázat, že by plnila svoje pracovní povinnosti a vykonávala práci podle uzavřené pracovní smlouvy, a že neunesla svoje důkazní břemeno a neprokázala důvod, který by ji opravňoval ponechat si plnění poskytnuté jí původním žalobcem. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že pracovní poměr mezi účastníky platně vznikl dnem sjednaným v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce, že zanikl jeho okamžitým zrušením a že „žalovaná nikdy svoji činnost nezačala v