21 Cdo 2057/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2057/2023 citace  Název judikátu:Vliv výsledků veřejnoprávních kontrol na zavinění škůdce při jeho právním omylu Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2024 Spisová značka:21 Cdo 2057/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2057.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nedbalost Omyl Dotčené předpisy:§ 250 odst. 1,3 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:29. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2057/2023-628 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci žalobce Národního divadla se sídlem v Praze 1, Ostrovní č. 225/1, IČO 00023337, zastoupeného Mgr. Ing. Miladou Kürtösiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24, proti žalovaným 1) A. V., a 2) O. Č., oběma zastoupeným Mgr. Janem Matesem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 6, Velvarská č. 1701/25, o 249 531 Kč s příslušenstvím a 88 352 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 315/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2023, č. j. 23 Co 391/2022-583, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu ve výrocích II, III a IV se odmítá. II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 15. 8. 2016 se žalobce domáhal po první žalované zaplacení částky 249 531 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 28. 5. 2015 do zaplacení a po druhém žalovaném zaplacení částky 88 352 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30. 6. 2015 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody s tvrzením, že v době působení žalovaných u žalobce – první žalované na pozici administrativně právní ředitelky a druhého žalovaného jako ředitele žalobce – byla v kolektivní smlouvě žalobce, uzavřené dne 31. 8. 2009, ujednána povinnost žalobce sjednávat s uměleckými zaměstnanci pro případ jejich výkonů nad stanovený rámec smlouvy podle autorského zákona, resp. zvláštní smlouvy. Tento způsob odměňování představoval obcházení základního principu zákoníku práce, tj. že závislá práce má být vykonávána v základním pracovněprávním vztahu, obcházení podmínek a limitů stanovených zákoníkem práce pro přesčasovou práci i porušování zákona o zaměstnanosti. Odměny vyplácené na základě autorských smluv nebyly zdaňovány a nebylo odváděno pojistné na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Žalobce proto v roce 2013 musel přistoupit k nápravným opatřením, tj. dodatečně provést příslušné platby, včetně úroků a penále, čímž mu vznikla škoda, a to v souvislosti se zaviněným jednáním žalovaných, kteří z nedbalosti porušili své povinnosti při sjednávání a uzavírání kolektivní smlouvy. 1. 2. Žalovaní vznesli námitku promlčení a dále argumentovali zejména tím, že systém uzavírání smluv s uměleckými zaměstnanci nebyl v rozporu s legislativou a ani úprava této problematiky kolektivní smlouvou není nezákonná. Tento systém odměňování uměleckých zaměstnanců byl u žalobce zaveden již příkazem č. 012/99, který po písemné konzultaci s Ministerstvem práce a sociálních věcí vydal tehdejší ředitel Národního divadla J. S., a oporu pro jeho zavedení lze nalézt v ustanovení § 300 zákoníku práce. 3. Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 6. 2022, č. j. 9 C 315/2016-522, v pořadí třetím v této věci, ve výroku pod bodem I uložil první žalované zaplatit žalobci částku 249 531 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 28. 5. 2015 do zaplacení, ve výroku pod bodem II uložil první žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 428 537 Kč, ve výroku pod bodem III uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci částku 88 352 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 30. 5. 2015 do zaplacení, ve výroku pod bodem IV uložil druhému žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 226 418,60 Kč a ve výrocích pod body V a VI uložil žalovaným zaplatit náklady řízení České republice. Vyšel ze zjištění, že od roku 1999 byli u žalobce umělci zaměstnáni na základě pracovní smlouvy, v souladu s níž byli za své umělecké výkony odměňováni, a bylo-li nezbytné, aby umělci provedli další umělecký výkon, uzavřel žalobce s umělci autorskou smlouvu, podle níž vyplatil umělcům odměnu. Na základě autorské smlouvy prováděli umělci stejnou činnost jako na základě smlouvy pracovní. Tento systém odměňování umělců trval až do 12. 8. 2013. V roce 2000 byl tento systém odměňování přímo podroben kontrole Ministerstva kultury, v pozdějších letech systém odměňování jako takový kontrolován nebyl. V roce 2009 byl tento systém odměňování včleněn do kolektivní smlouvy. Druhý žalovaný byl v té době ředitelem žalobce, kolektivní smlouvu podepisoval za žalobce společně s odborovými organizacemi. Na znění kolektivní smlouvy se podílela první žalovaná jako ředitelka administrativně právní sekce žalobce. Do náplně činnosti administrativně právní sekce, resp. oddělení, mj. patřilo zajištění právní služby a dodržování zákonnosti v činnosti žalobce, sledování aktuálního stavu a vývoje legislativy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzované věci byly splněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce. Podle právní úpravy platné v letech 2011 a 2012 nebylo možné, a to ani s odkazem na ustanovení § 300 zákoníku práce, aby výkonní umělci vykonávali pro žalobce identickou práci po část měsíce na základě pracovní smlouvy a po část měsíce (po odehrání předem daného počtu představení) na základě smlouvy podle autorského zákona, neboť je-li vykonávána závislá práce, může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce (§ 3 zákoníku práce). Ustanovení kolektivní smlouvy, upravující postup žalobce v případě práce výkonných umělců konané nad rámec sjednaného úvazku a odměňování za takovou práci, jsou v rozporu se soukromým právem (zákoníkem práce) i v rozporu s předpisy veřejného práva (daňovými a o sociálním a zdravotním pojištění). Umělci by mohli vykonávat na základě autorských smluv pouze práci odlišnou od té, kterou vykonávali na základě pracovní smlouvy. V důsledku tohoto protiprávního způsobu odměňování žalobci vznikla škoda, neboť žalobce musel správci daně uhradit nedoplatek na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, dále musel uhradit úrok z prodlení z úhrady daňových povinností a penále za neuhrazené zdravotní pojištění, škoda tak vznikla v celkové výši 3 708 225 Kč (penále na dani 743 758 Kč + 1 397 213 Kč, úrok z prodlení z úhrady daňových povinností 342 797 Kč + 428 331 Kč, nevrácený přeplatek na dani 566 279 Kč + 198 474 Kč + 6 373 Kč, a penále za neuhrazené pojistné na zdravotní pojištění 25 000 Kč). Porušení pracovních povinností zaměstnancem shledal u druhého žalovaného v tom, že podle čl. 4.1.2 organizačního řádu ředitel Národního divadla odpovídal za činnost a hospodaření Národního divadla, zastupoval Národní divadlo navenek, jmenoval a odvolával vedoucí zaměstnance Národního divadla, rozhodoval ve všech záležitostech Národního divadla, to vše v souladu s platnými zákonnými předpisy a se statutem Národního divadla, měl tedy ze své pozice odpovědnost za dodržování zákonnosti a legálnosti procesů uvnitř žalobce. U první žalované, která v rozhodném období pracovala u žalobce na pozici ředitelky administrativně právní sekce, dovodil, že vzhledem k náplni činnosti oddělení, které řídila, bylo její povinností zajistit, aby vnitřní procesy u žalobce – včetně postupu odměňování umělců - byly v souladu s platnou legislativou, neboť měla sledovat aktuální vývoj legislativy a judikatury, přičemž sama první žalovaná vypověděla, že systém odměňování byl do kolektivní smlouvy včleněn z důvodu změny zákoníku práce; jako zkušený právník si musela být vědoma legální definice závislé práce i možných důsledků, dochází-li k výkonu závislé práce na základě jiného právního titulu, než na základě pracovních smluv ve smyslu zákoníku práce. V konečném důsledku však toto nelze přičítat pouze první žalované, když to byl právě druhý žalovaný, kdo ze své pozice měl vrcholnou odpovědnost za veškeré procesy žalobce, přičemž provedeným dokazováním bylo zjištěno, že kolektivního vyjednávání se účastnili oba žalovaní. Tím, že první žalovaná na protiprávnost tohoto způsobu odměňování umělců neupozornila, byť jako zkušená právnička musela vědět, jaká je zákonná úprava týkající se závislé práce, stejně tak jaký dopad