21 Cdo 2091/2007 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2091/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 4. 2008 Spisová značka:21 Cdo 2091/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2091.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1609/08 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2091/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Doc. Ing. J. H., CSc., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Úřadu vlády, zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 5/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2007 č.j. 20 Co 447/2006-119, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.588,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 6.10.2004 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru („založeného dekretem o jmenování ze dne 1. července 1997“) podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Naplnění „důvodu nadbytečnosti“ spatřovala  v tom, že „rozhodnutím vedoucího Úřadu vlády České republiky o organizační změně ze dne 23. září 2004 bylo s účinností od 1. října 2004 zrušeno žalobcovo pracovní místo – referent státní správy a samosprávy v oblasti rozvoje lidských zdrojů ve 14. platové třídě“ a že Úřad vlády České republiky „nemá pro žalobce, bohužel, jinou odpovídající práci odpovídající jeho kvalifikaci, ani jinou pro něj vhodnou práci v místě sjednaném jako místo výkonu práce nebo v místě jeho bydliště“. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě organizační změny, o niž žalovaná opírá výpověď, došlo u zaměstnavatele pouze „k přejmenování některých útvarů a k přesunu jejich agendy do jiných útvarů“, kdy úkoly stanovené usneseními vlády, které žalobce zajišťoval, nebyly zrušeny a nikdo jiný (kromě zaměstnanců, kteří z Úřadu vlády odešli nebo byli pověření zcela jinou činností) se ke dni výpovědi těmito úkoly nezabýval. Podle názoru žalobce v době účinnosti organizační změny (tj. k 1.10.2004) nadále existovala „objektivní potřeba“ odborníků v oblasti lidských zdrojů a na činnosti v těchto oblastech byli přijati noví zaměstnanci. Zaměstnavatel rovněž nesplnil vůči žalobci nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, neboť se „vůbec nezabýval možností zaměstnání žalobce v jiných odborech“, kam po přijetí organizační změny byla též přijata „řada nových zaměstnanců“, takže „je nepravděpodobné, že by byla dána absolutní nemožnost žalobce dále zaměstnávat“. Kromě toho se žalobce domnívá, že zaměstnavatel při provádění organizačních změn „porušil zákaz diskriminace z důvodu věku uvedený v § 1 odst. 4 zák. práce“, neboť „z veřejně dostupných zdrojů vyplývá“, že v rámci organizační změny došlo k přijímání „většího počtu nových zaměstnanců ve věku pod 30 let věku“ a proti tomu „obětí tzv. organizační změny byli zaměstnanci nad 50 let“. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9.6.2006 č.j. 27 C 5/2005-83 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.842,50 Kč „k rukám právní zástupkyně žalované“. Z výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že dne 23.9.2004 přijal vedoucí Úřadu vlády České republiky rozhodnutí o organizační změně, spočívající v nahrazení dosavadního odboru rozvoje lidských zdrojů s celkem 6 systemizovanými místy oddělením politiky rozvoje lidských zdrojů s redukovaným rozsahem úkolů a polovičním počtem systemizovaných míst, a že „právě“ v důsledku tohoto rozhodnutí (jímž bylo zrušeno žalobcem zastávané systemizované místo referenta státní správy a samosprávy v oblasti rozvoje lidských zdrojů) se žalobce stal pro žalovanou nadbytečným, když – jak zdůraznil – výběr konkrétního nadbytečného zaměstnance „je čistě v pravomoci zaměstnavatele a soud není oprávněn toto přezkoumávat“. Námitku žalobce, že fakticky k žádné organizační změně nedošlo, neboť úkoly, na nichž se žalobce podílel byly i poté nadále plněny, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že „organizační změna činěná s cílem zefektivnit práci již ze své podstaty nemá v úmyslu nadále se pracovními úkoly nezabývat, nýbrž naopak se jimi zabývat i nadále, avšak způsobem, který umožní dosáhnout stejného výsledku snazším a úspornějším způsobem“. Protože v řízení bylo rovněž „náležitě prokázáno“, že „v době výpovědi žalovaná neměla k dispozici žádnou pro žalobce vhodnou práci“ (předpoklady a požadavky pro její výkon žalobce nesplňoval), byla splněna i hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi uvedená v ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Podle názoru soudu prvního stupně přijatá organizační změna „neporušovala ani zákonný zákaz diskriminace z důvodu věku“, neboť s přihlédnutím k tomu, že z celkového počtu zaměstnanců Úřadu vlády České republiky je 60% starších 40 let, že nejvíce mladých zaměstnanců (do 35 let) pracuje v útvaru, jehož se předmětná organizační změna nedotkla, a že z 31% případů zaměstnanců, kterým se v důsledku organizační změny nepodařilo nalézt u žalované jinou práci, se ve 22% jednalo o zaměstnance ve věku do 30 let, ve 20% ve věku 31-40 let, ve 37% ve věku 41-50 let a ve 35% ve věku nad 50 let, „je třeba dospět k závěru“, že „při reálné nemožnosti dosáhnout vždy absolutní vyváženosti následků organizační změny vůči všem různým skupinám zaměstnanců, se v podstatě jedná o rovnoměrný účinek rozhodnutí zaměstnavatele vůči všem věkovým skupinám jeho zaměstnanců“; v posuzovaném případě „se tedy o diskriminaci nejedná“ a předmětná výpověď je platným právním úkonem. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.1.2007 č.j. 20 Co 447/2006-119 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.639,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalovaná dne 23.9.2004 řádně přijala rozhodnutí o organizační změně spočívající ve snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivity práce, „v jejímž důsledku se stal žalobce nadbytečným“, přičemž okolnost, zda i nadále existovala Rada vlády pro rozvoj lidských zdrojů a „úkol B 4“, na kterém žalobce předtím pracoval, „je z hlediska smyslu a účelu této organizační změny nevýznamná“. Ve shodě se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že žalovaná ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. a) zák. práce „neměla v době výpovědi (6.10.2004) žádné jiné vhodné místo pro žalobce“, neboť pro volná pracovní místa vedoucího oddělení rozvoje lidských zdrojů, vedoucího oddělení externí komunikace a dvě referentská místa v tomto oddělení žalobce (který je absolventem ČVUT obor sdělovací technika) nesplňoval žalovanou stanovené kvalifikační požadavky (vysokoškolské vzdělání ekonomického, případně právnického směru či ekonomické žurnalistiky), které „nelze získat předchozí průpravou ani je nelze nahradit případnou praxí v uvedeném oboru“; okolnost, že žalovaná přijala nové zaměstnance před 6.10.2004, případně později další zaměstnance na nově vytvořená pracovní místa s odlišnou náplní práce odpovídající příslušným organizačním změnám, podle názoru odvolacího soudu „nijak nezpochybňuje skutečnost, že žalovaná neměla ke dni dání výpovědi pro žalobce jiné vhodné místo, které mu mohla nabídnout“. Za správný odvolací soud považoval konečně i závěr soudu prvního stupně o tom, že se žalovaná v souvislosti s ukončením pracovního poměru žalobce z důvodu přijaté organizační změny nedopustila diskriminace z důvodu věku, a to – jak podrobně a pečlivě vysvětlil soud prvního stupně - „s ohledem na poměr propuštěných zaměstnanců ve věku nad 50 let ve vztahu k celkovému počtu případů propuštěných zaměstnanců a s přihlédnutím k poměru zaměstnanců žalované ve věku nad 40 let“. Kromě toho podle názoru odvolacího soudu je „nutno vzít v úvahu“, že žalovaná ukončila se žalobcem pracovní poměr pro nadbytečnost [§ 46 odst. 1 písm. c) zák. práce], kdy pro něj neměla jinou vhodnou práci, a že „tato okolnost sama o sobě vylučuje jakoukoliv diskriminaci ze strany žalované v souvislosti s ukončením pracovního poměru se žalobcem“. Navíc – jak odvolací soud zdůraznil - „nelze přehlédnout ani to“, že žalobce byl žalovanou přijat k výkonu funkce referenta v odboru rozvoje lidských zdrojů d