21 Cdo 212/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 212/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 2. 2007 Spisová značka:21 Cdo 212/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.212.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 755/07 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.                                                                                    21 Cdo 212/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. D. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému D. z. s., příspěvkové organizaci, zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 26/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005, č.j. 13 Co 517, 518/2004-145, takto: I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 10.12.2001, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.                                           O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 10.12.2001 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Naplnění důvodu výpovědi spatřoval v tom, že – jak vyplývá z protokolu odboru rezortní kontroly Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 29.10.2001 – „nebyla zásadně respektována smlouva o poskytování služeb k zajištění pracovních cest pracovníků“, kterou žalovaný na základě výběrového řízení uzavřel dne 30.12.1997 se společností S. spol. s r.o. a podle níž měl m.j. právo na slevu ve výši 4% z účtované ceny letenky. Místo toho – jak žalovaný dále uvedl – „byla bez potřebného výběrového řízení, jakož i bez vědomí ředitele žalovaného, v roce 2001 navázána spolupráce se společností H.-L. B. T., s.r.o., resp. její cestovní kanceláří T T. S.“ (což vyšlo najevo teprve na základě dotazu S. spol. s r.o., z jakých důvodů došlo k poklesu objemu poskytovaných služeb), přičemž „kontrola zjistila, že za srovnatelné období objem realizovaných výkonů se smluvním partnerem S. spol. s r.o. činil pouze 1,579.604,80 Kč, zatímco s cestovní kanceláří T. T. S. tento objem činil 3,806.087,- Kč“. Tímto postupem jednak došlo „k vážnému porušení smlouvy s partnerem vzešlým z výběrového řízení, který by se mohl domáhat náhrady škody včetně ušlého zisku“, a dále pak byla „zásadním způsobem porušena závazná ustanovení § 49 odst. 1, § 67 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, jakož i ustanovení § 53 odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech tím, že realizací výkonů s cestovní kanceláří T. T. S. nedochází k poskytnutí ujednaných slev ve výši 4% z objemu výkonů“. Protože „celou agendu dopravních cenin zajišťoval v plném rozsahu odbor vedený žalobkyní“, dopustila se žalobkyně podle názoru žalovaného shora popsaným jednáním závažného porušení pracovní kázně. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že spolupráce se smluvním partnerem (vzešlým z výběrového řízení) společností S. spol. s r.o. byla „postupem doby“ stále problematičtější a obtížnější, proto „bylo třeba se postupně orientovat na další dodavatele“, a to zejména na společnost H. L. B. T. s.r.o. (posléze přejmenován na T. T. S., s.r.o.), jejíž nabízené obchodní podmínky byly „přinejmenším rovnocenné“ (společnost měla navíc licenci IATA, tj. oprávnění vystavovat letenky, kterou S. spol. s r.o. v minulosti ztratila). Podle názoru žalobkyně „neodpovídá skutečnosti to“, že by vedení žalovaného o stupňujících se obtížích nevědělo, neboť záležitosti byly průběžně řešeny, „nicméně, jak je to v takovýchto situacích obvyklé, toliko v ústní formě“. Protože vedení žalovaného přes opakovaná upozornění problém dostatečně neřešilo, „bylo nutno stále větší část zakázek, měly-li se tyto vůbec realizovat, zadávat k realizaci mimosmluvnímu partnerovi bez toho, že by prošel výběrovým řízením“. Žalobkyně má zato, že předmětná výpověď je „neudržitelnou konstrukcí žalovaného“, když navíc došlo k „zásadnímu pochybení z hlediska jejího doručení v tzv. ochranné době“. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19.11.2002, č.j. 23 C 26/2002-45 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč „na účet zdejšího soudu“ a že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobkyni náklady řízení ve výši 6.375,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé dospěl k závěru, že vytčeným postupem organizačního odboru žalovaného, který řídila žalobkyně, „nedošlo k porušení zákona o zadávání veřejných zakázek s ohledem na to, že bylo postupováno v souladu s ust. § 49b zák. č. 199/1994 Sb.“, podle kterého v případě nižších peněžitých závazků může zadavatel rozhodnout o přímém zadání zakázky (bez výběrového řízení), přičemž je povinen postupovat podle svých zkušeností a vycházet z informací o trhu. Podle názoru soudu prvního stupně je totiž třeba vycházet z charakteru objednávaných služeb i ze skutečnosti, že ceny objednaných jízdenek, letenek či dalších služeb „nejsou vždy srovnatelné“. Žalovanému ani „nehrozí jakýkoli postih ze strany smluvního partnera“, neboť smlouvou o poskytování služeb k zajištění pracovních cest pracovníků ze dne 30.12.1997 se žalovaný „nezavázal tyto služby objednávat výhradně u tohoto dodavatele“ a „nepřevzal žádný závazek, který byl porušen postupem, který v průběhu roku 2001 zvolila žalobkyně“. Jelikož žalovaný „ani netvrdí, ani neprokazuje, že zajišťování služeb od smluvního partnera, by bylo pro něj finančně výhodnější“, nelze jen „ze samotné skutečnosti“, že žalovanému nebyla průběžně poskytována sleva 4% z ceny letenek, dovozovat, že v rozporu ustanovením § 53 odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, „nebylo postupováno nejhospodárnějším způsobem“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že „nelze ve výpovědi vytýkané skutečnosti považovat za porušení pracovní kázně, které by odůvodňovalo použití výpovědi podle ust. § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce“, a že proto „hodnotí předmětnou výpověď jako neplatnou“. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 5.6.2003, č.j. 20 Co 207/2003-62 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházeje ze zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek (který stanoví závazná pravidla a možné způsoby pro zadání veřejné zakázky) zdůraznil, že za situace, kdy společnost S., s.r.o. byla „vybraným uchazečem ve veřejné soutěži vyhlášené žalovaným“ a zároveň nedošlo k řádnému ukončení smluvního vztahu o dodávce veřejné zakázky, „bylo povinností organizačního odboru žalovaného postupovat v souladu s uzavřenou smlouvou, tj. zadávat poskytování služeb společnosti S., s.r.o.“; okolnost, zda jiným subjektům zadávané – byť dílčí – služby z této veřejné zakázky „splňovaly předpoklady pro přímé zadání zakázky ve smyslu § 49b zákona, je nevýznamná“. Jestliže tedy na podkladě pokynu žalobkyně jako vedoucí organizačního odboru žalovaného byly služby z veřejné zakázky zajišťovány jiným, než ve veřejné soutěži vybraným subjektem (S., s.r.o.) je podle názoru odvolacího soudu „nutno učinit závěr“, že tímto postupem byla porušena smlouva uzavřená dne 30.12.1997 mezi žalovaným a S., s.r.o. (jejímž předmětem bylo komplexní zajištění všech záležitostí zahraničních cest pracovníků vysílaných žalovaným a ostatních osob, pro které tyto služby objedná) a „závazná ustanovení § 49 odst. 1 a § 67 odst. 1 cit. zákona“, a že „žalobkyně tak nepochybně porušila své pracovní povinnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) zák. práce“. Protože z hlediska posouzení intenzity porušení pracovní kázně „není bez významu“ tvrzení žalobkyně o vědomosti žalovaného o tomto postupu, jímž se ovšem soud prvního stupně pro svůj odlišný právní n