21 Cdo 2124/2021 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2124/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2023 Spisová značka:21 Cdo 2124/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2124.2021.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní poměr Dovolená na zotavenou Výpověď z pracovního poměru Náhrada mzdy Dotčené předpisy:§ 213 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 218 odst. 3 předpisu č. 262/2006 Sb. § 222 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 69 odst. 1,2 předpisu č. 262/2006 Sb. čl. 7 bod 1 a 2 směrnice 2003/88/ES Kategorie rozhodnutí:B EU Zveřejněno na webu:6. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2124/2021-222 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem se sídlem v Brně, Dřevařská č. 855/12, proti žalované Ředitelství silnic a dálnic ČR, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci č. 546/56, IČO 65993390, zastoupené JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici č. 1034/6, o zaplacení 55 552 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 250/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2020, č. j. 15 Co 19/2020-119, takto: I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. října 2019, č. j. 38 C 250/2017-74, ve výrocích o náhradě nákladů řízení, jakož i ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. října 2019, č. j. 38 C 250/2017-74, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 55 552 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 888 Kč od 14. 8. 2017 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 20 832 Kč od 14. 9. 2017 do zaplacení a ve výši 8,05 % ročně z částky 20 832 Kč od 14. 10. 2017 do zaplacení. Uvedla, že mezi účastníky byla uzavřena pracovní smlouva ze dne 23. 6. 2009, na základě níž žalobkyně u žalované pracovala na pozici investiční referent. Žalovaná jí nevyplatila náhradu platu za dovolenou za měsíc červenec 2017 čerpanou ve dnech 18.–21., 24.–28. a 31. 7. ve výši 3 888 Kč, za měsíc srpen 2017 ve dnech 2., 9., 14.–18., 21–25. a 28.– 30. 8. ve výši 20 832 Kč a za měsíc září 2017 ve dnech 6., 11.–15., 18.–22., 25.–27. a 29. 9. ve výši 20 832 Kč. Žalobkyni nebylo nařízeno čerpání dosud nevyčerpané dovolené za období od 1. 1. 2014 do 10. 1. 2017, a tak žalobkyně čerpala dovolenou sama. 2. Žalovaná uvedla, že nárok žalobkyně neuznává. V těchto dnech neměla žalobkyně schválenou dovolenou a nevznikl jí ani nárok na dovolenou za období od 1. 1. 2014 do 10. 1. 2017, když z důvodu sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru nevykonávala práci pro žalovanou. 3. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 10. 2019, č. j. 38 C 250/2017-74, žalobu zamítl (výrok I.), rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 19 012 Kč k rukám zástupce žalované (výrok II.), a že České republice se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok III.). 4. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána v pracovním poměru, v daných dnech měla absenci v práci a od 1. 1. 2014 do 10. 1. 2017 nekonala práci pro žalovanou. Podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2016, č. j. 15 Co 38/2016-125, který nabyl právní moci 10. 1. 2017, výpověď z pracovního poměru, daná žalobkyni dne 23. 10. 2013, je neplatná. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 115 C 231/2017 bylo zjištěno, že soud zamítl žalobu žalobkyně na neplatnost výpovědi dané žalovanou žalobkyni dne 9. 8. 2017 z důvodu nedovolené absence na pracovišti ve dnech od 18. 7. do 31. 7. 2017. Soudy v tomto řízení odmítly názor žalobkyně, že by jí měl vzniknout nárok na dovolenou za období, kdy nevykonávala práci pro žalovanou z důvodu, že mezi účastníky byl veden spor o neplatnost skončení pracovního poměru výpovědí ze dne 23. 10. 2013, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2343/2003. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyla-li žalobkyni v období od 23. 11. 2013 do 10. 1. 2017 přidělována práce a žalobkyně práci nekonala, není nutný dlouhodobější nepřetržitý odpočinek k regeneraci pracovních sil, což je hlavní účel dovolené, že nepřidělování práce žalobkyni v tomto období nepředstavuje překážku v práci, která by se jinak posuzovala jako výkon práce, že žalobkyni tedy za období od 23. 11. 2013 do 10. 1. 2017 právo na dovolenou nevzniklo. Žalobkyně si tak nemohla sama určit počátek „běhu“ dovolené, neboť neměla nevyčerpanou dovolenou, nástup na dovolenou určuje výhradně zaměstnavatel. Podmínkou pro přiznání dovolené podle § 212 zákoníku práce je, že zaměstnanec konal práci alespoň 60 dnů v kalendářním roce, ve výše uvedeném období sporu ohledně neplatnosti výpovědi žalobkyně práci nevykonávala, nárok na dovolenou za rok 2014, 2015 a 2016 jí nevznikl. 5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č. j. 15 Co 19/2020-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 447 Kč k rukám JUDr. Ladislava Smejkala (výrok II.). 6. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v době, kdy mezi účastníky probíhal spor o neplatnost výpovědi, žalobkyni nevznikl nárok na čerpání dovolené, že žalobkyně navíc v této době pro žalovanou žádné práce nevykonávala. Žalobkyně proto nemohla postupovat podle § 218 odst. 3 zákoníku práce a určit si dovolenou podle vlastní úvahy. V době, za kterou se žalobkyně domáhá náhrady mzdy za dovolenou, se žalobkyně do práce nedostavovala bez řádné omluvy, dovolená jí nebyla určena ani se účastníci na čerpání dovolené nedohodli, žalobkyni proto nemohl vzniknout uplatněný nárok na náhradu mzdy za čerpanou dovolenou. Žalobkyně v rozhodném období pro žalovanou žádnou práci nevykonávala, na čerpání dovolené jí nevznikl nárok. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podala žalobkyně dovolání. Namítla, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a že závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly vyřešeny. Uvedla, že spor je veden o náhradu platu za dobu čerpání řádné dovolené v době trvání pracovního poměru, nikoliv kdy probíhá mezi účastníky soudní řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru. Žalobkyně v soudním řízení předložila k posouzení právní otázku, zda čl. 7 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby, brání vnitrostátním předpisům v tom, aby nárok na placenou dovolenou byl podmíněn skutečně odpracovanou dobou a aby nebyla uznána pro tento nárok doba, po kterou zaměstnanec nepracoval z důvodu nepřidělování práce zaměstnavatelem po dobu sporu o neplatnost výpovědi. Odvolací soud se však obsahově přezkoumatelným způsobem výkladem směrnice vůbec nezabýval. Žalobkyně v interpretaci čl. 7 směrnice opakovaně odkazovala na rozhodnutí Soudního dvora (SD C-282/10 ze dne 24. 1. 2012, SD C-178/15 ze dne 30. 6. 2016, SD C-214/16 ze dne 29. 11. 2017, ESD C-173/99 ze dne 26. 6. 2001, naposledy SD ze dne 25. 6. 2020 ve věcech C-762/18 a C-37/19), vyzvala soudy k předložení předběžné otázky v konkrétní věci, ty se takovým návrhem žalobkyně ani její argumentací nezabývaly. Je přitom nepřípustným porušením práva EU, pokud vnitrostátní soud nepřizná straně řízení nárok na základě výkladu ustanovení vnitrostátního práva, který je s právem EU v rozporu. Jedná se o svévolný postup. Dovolatelka se domnívá, že je nutný výklad národních norem ve smyslu a účelu směrnice, z důvodu nepromlčitelnosti a nezcizitelnosti práva každého pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok. Národní právní předpisy je třeba ve světle evropského práva vykládat tak, že pokud jí nebyla přidělována práce v souladu s pracovní smlouvou nesporně z důvodů na straně zaměstnavatele, je nutno tuto (ne)práci zaměstnance posuzovat vždy jako překážku v práci na straně zaměstnavatele. Náhrada platu podle § 69 zákoníku práce však nemůže sama o sobě saturovat jak náhradu škod vzniklých zaměstnanci protiprávním jednáním zaměstnavatele, tak právo každého zaměstnance na placenou dovolenou za kalendářní rok ve smyslu a účelu směrnice. V průběhu odvolacího řízení se k řešení předložené právní otázky vyjádřil Soudní dvůr (rozsudkem ze dne 25. 6. 2020 ve věcech C 762/18 a C 37/19), v obdobných skutkových věcech, jako v projednávaném sporu. I kd