21 Cdo 213/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 213/2024-264 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Alfa Union, a. s., se sídlem v Praze 4, Mezi Vodami č. 1955, IČO 25148389, zastoupeného Mgr. Kateřinou Ryšavou, advokátkou se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci č. 404/30a, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Jindřichem Rajchlem, advokátem se sídlem v Praze 7 – Troji, Povltavská č. 829/36, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 21 243 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 296/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2023, č. j. 23 Co 123/2023-237, takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. února 2023, č. j. 16 C 296/2021-202, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. února 2023, č. j. 16 C 296/2021-202, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Dopisem ze dne 15. 4. 2021 žalovaný sdělil žalobci, že okamžitě ruší pracovní poměr „dle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů“, a dále v něm uvedl, že očekává, že „v souladu s § 56 odst. 2 a § 67 odst. 3“ zákoníku práce mu bude „nejpozději do 20. 4. 2021 vyplacena náhrada mzdy a odstupné ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby (tj. mzda za měsíc duben a odstupné za měsíce květen červen)“, a že mu budou „předány veškeré doklady, tj. mimo jiné zápočtový list, potvrzení o proškolení na vyhlášku č. 50, evidenční list důchodového pojištění a potvrzení o výši příjmů za rok 2021“. 2. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburce dne 26. 5. 2021 domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil tím, že s žalovaným uzavřel dne 9. 7. 2012 pracovní smlouvu se sjednaným druhem práce „elektro/mechanik“ a místem výkonu práce v Praze, že k pracovní smlouvě byly uzavřeny celkem čtyři dodatky (dne 9. 7. 2012, dne 29. 10. 2013, dne 21. 12. 2015 a dne 14. 11. 2017), že dne 15. 4. 2021 mu žalovaný předal v sídle společnosti dokument označený jako „Okamžité zrušení pracovního poměru“, v němž v rozporu s právní úpravou „nijak skutkově“ nevymezil důvod pro jeho podání, a že důvod k ukončení pracovního poměru žalovaným není dán, neboť ze strany žalobce mu byla mzda poskytována vždy řádně „v souladu s právní a smluvní úpravou“ a žalobci není známo, že by žalovanému po dobu trvání pracovního poměru „něčeho dlužil“. 3. Žalovaný zejména namítal, že žalobce mu neposkytoval mzdu ve výši zaručené mzdy podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., že na to žalobce několikrát upozorňoval a že žalobce „nerespektoval právní předpisy, postupoval v rozporu se zákonem, kdy mzdy nevyplácel řádně a nárokovou složku mzdy nahrazoval nenárokovou“. Vzájemným návrhem se domáhal, aby mu žalobce zaplatil náhradu mzdy za dobu odpovídající délce výpovědní doby ve výši 21 243 Kč. 4. Okresní soud Praha-západ – poté, co Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 10. 8. 2021, č. j. 6 C 29/2021-50, vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu Praha-západ jako soudu místně příslušnému – rozsudkem ze dne 2. 2. 2023, č. j. 16 C 296/2021-202, žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vyhověl, zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 21 243 Kč a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 25 716 Kč k rukám advokátky Mgr. Kateřiny Ryšavé. Dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2021 je „zcela neurčitým právním jednáním“, neboť žalovaný v něm skutkově nevymezil důvod zrušení pracovního poměru, pouze odkázal na zákonné ustanovení, aniž by specifikoval, v čem konkrétně došlo k porušení povinnosti na straně zaměstnavatele, a že s ohledem na skutečnost, že žalovaný tvrdil, že mu „dlouhodobě nebyla vyplácena zaručená mzda již od roku 2012“, měl povinnost v okamžitém zrušení pracovního poměru uvést měsíc a rok, kdy mu mzda nebyla řádně vyplacena; tyto skutečnosti však z okamžitého zrušení pracovního poměru vůbec neplynou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru tak nesplňuje základní formální náležitosti a je neplatné, neboť v rozporu se zákoníkem práce neobsahuje popis důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru a ani skutečnosti potřebné pro posouzení včasnosti takového právního jednání, když navíc „pro naprostou neurčitost ani o právní jednání nejde (zdánlivé právní jednání)“. Vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 21 243 Kč zamítl z důvodu, že žalovanému náhrada mzdy „podle § 67 zákoníku práce“ nenáleží. 5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 8. 2023, č. j. 23 Co 123/2023-237, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 905,60 Kč k rukám advokátky Mgr. Kateřiny Ryšavé. Vyšel ze zjištění, že žalovaný žalobci dlouhodobě vytýká nesprávnou výši vyplácené mzdy, kdy například v dopisu žalobci ze dne 7. 3. 2021 vyčísluje celkový nedoplatek mzdy částkou 450 160 Kč, ovšem bez konkrétního vymezení období či konkrétních měsíců, že podle nedatovaného, rukou psaného výpočtu založeného ve spise, ze kterého vyplývá, jak žalobce (správně žalovaný) k částce 450 160 Kč dospěl, by mělo jít o „souhrnné období od roku 2012 do roku 2021“, a že v podání žalovaného ze dne 8. 12. 2021 je uvedeno, že po „jistém incidentu, k němuž mělo mezi účastníky dojít někdy na přelomu léta a podzimu 2020, byl až do února 2021 klid a firma vyplácela (a to si dali skutečně záležet) mzdu bez problémů“. Zdůraznil, že „důležitost“ náležitého skutkového vymezení uplatněného důvodu skončení pracovního poměru spočívá nejen v nezaměnitelnosti vytýkaného jednání, ale i v tom, že pouze nezaměnitelná specifikace skutku umožňuje náležitě posoudit, zda byla dodržena lhůta podle ustanovení § 59 zákoníku práce, popř. zda nebylo okamžité zrušení pracovního poměru dáno předčasně, tj. před uplynutím 15 dnů od splatnosti mzdy, a v souvislosti s tím poukázal na skutečnost, že relevantním důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce doručenému dne 15. 4. 2021 by byly (jednak s ohledem na lhůtu uvedenou v § 59 zákoníku práce a dále na požadavek nevyplacení mzdy či její části do 15 dnů ode dne zákonné splatnosti mzdy) pouze nedoplatky mzdy za prosinec 2020 (splatná do 31. 1. 2021) a leden 2021 (splatná do 28. 2. 2021); případné dřívější nedoplatky mzdy by byly uplatněny pozdě a naproti tomu u případného nedoplatku mzdy za únor 2021, která byla splatná do 31. 3. 2021, ještě zcela neproběhla ke dni okamžitého zrušení pracovního poměru lhůta 15 dnů podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Odvolací soud dospěl k závěru, že z pouhého odkazu na ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce v okamžitém zrušení pracovního poměru nelze ani „širším výkladem“ dovodit, jaký konkrétní nedoplatek mzdy žalobce (správně žalovaný) dne 15. 4. 2021 uplatnil jako důvod skončení pracovního poměru, zda celkový jím tvrzený dluh za dobu trvání pracovního poměru, či „jen za některé měsíce, ovšem nelze zjistit jaké“. Z obsahu jednoho z jeho podání přitom podle odvolacího soudu vyplývá, že v období, kam spadají i dva měsíce, které by mohly být, v případě nedoplatku mzdy, uplatněny jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, byla žalobci (správně žalovanému) mzda vyplácena řádně. Za tohoto stavu shledal odvolací soud správným závěr soudu prvního stupně o neurčitosti skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru a o neplatnosti tohoto právního jednání. Odvolací soud uzavřel, že z neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru pak soud prvního stupně dovodil i správný závěr o nedůvodnosti vzájemnou žalobou uplatněného nároku na náhradu mzdy za výpovědní dobu ve smyslu § 56 odst. 2 zákoníku práce. 6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým napadá „všechny výroky“. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že „dovolací soud i soud Ústavní vyřešenou právní otázku posuzuje jinak“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3676/2010 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3399/14). Namítá, že „oba napadené rozsudky“ spočívají v nesprávném právním posouzení věci, neboť soudy posuzovaly pouze formální stránku okamžitého „ukončení“ pracovního poměru a nezabývaly se skutkovou podstatou a ani okolnostmi, které žalovaného k tomuto kroku vedly. Uvedl, že „zákonným“ důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru je nevyplácení části mzdy po celou dobu trvání pracovního poměru, tedy po dobu osmi let, včetně posledních čtyř mě