21 Cdo 2141/2021 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2141/2021-466 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. Z. D., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vítem Nevařilem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 32/22, proti žalovanému Botanickému ústavu AV ČR, v.v.i., se sídlem v Průhonicích, Zámek č. 1, IČO 67985939, zastoupenému JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Ondříčkova č. 2167/16, o 288.377,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu pro Praha-západ pod sp. zn. 8 C 343/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2021 č.j. 23 Co 22/2021-418, takto: Rozsudek krajského soudu (s výjimkou části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 4.9.2020 č.j. 8 C 343/2018-361 v zamítavém výroku I.) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil za období od 1.1.2016 do 30.6.2017 mzdu ve výši 265.498,- Kč, „eventuálně“ za stejné období mzdu za práci přesčas ve výši 288.377,- Kč, obojí s úroky z prodlení od 1.10.2018 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalovaného byla již od roku 1999 zaměstnána na základě několika pracovních smluv na dobu určitou, naposledy jako vědecký pracovník. Dne 10.12.2015 uzavřela se žalovaným „Dodatek č. 3 k pracovní smlouvě uzavřené dne 6.8.2009“, což byla podle jejího názoru „fakticky úplně nová pracovní smlouva uzavřená pouze formou jakéhosi dodatku“, ve které žalovaný omezil žalobkyni pracovní dobu (z původního plného pracovního úvazku) pouze na 6 hodin denně ve dnech pondělí až čtvrtek, a to opětovně na dobu určitou od 1.1.2016 do 31.12.2018. Tento dodatek žalobkyně považuje za neplatný, neboť má za to, že její původní pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 6.8.2009 se změnil nejpozději dne 1.1.2016 na pracovní poměr na dobu neurčitou. Žalobkyně navíc i po uzavření tohoto dodatku „s plným vědomím žalovaného“ pracovala v původním rozsahu osmi hodin denně 5 pracovních dní v týdnu; žalovaný jí dokonce „zcela běžně“ schvaloval dovolenou na pátek, „ke kterému vždy přistupoval tak, jakoby to byl běžný pracovní den“. Žalobkyně přitom uvedla veškeré činnosti, které v rámci svého pracovního poměru vykonávala (kromě vědecké práce i šéfredaktorství časopisu XY vydávaného žalovaným), a poukazovala i na své hodnocení, kdy na konci roku 2015 byla mezi 52 vědeckými pracovníky uvedena na jedenáctém místě v evaluační databázi. Vzhledem k tomu, že žalobkyně i po 1.1.2016 nadále prováděla stejné pracovní činnosti ve stejném rozsahu jako před tímto datem (někdy pracovala i v noci a o víkendech, zejména v souvislosti s prací spojenou s řízením časopisu XY), a protože žalovaný od 1.1.2016 vyplácel žalobkyni mzdu pouze ve výši odpovídající zkrácenému pracovnímu úvazku, požadovala po žalovaném za období od 1.1.2016 do 30.6.2017 odpovídající doplatek mzdy, „eventuálně“ (kdyby soud dospěl k závěru, že žalobkyni nenáleží mzda za práci při plném pracovním úvazku, ale že se jedná o odpracované hodiny v práci přesčas) odpovídající doplatek za práci přesčas. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 4.9.2020 č.j. 8 C 343/2018-361 zamítl žalobu o zaplacení 265.498,- Kč s příslušenstvím „z titulu nedoplatku řádné mzdy za období od 1.1.2016 do 30.6.2017“ (výrok I.), žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 178.813,97 Kč s 9% úrokem z prodlení od 1.10.2018 do zaplacení (výrok II.), a žalobu o zaplacení „dalších 109.563,03 Kč z titulu nároku na úhradu přesčasové práce“ s příslušenstvím zamítl (výrok III.); současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 360.096,- Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok IV.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného na dobu určitou zanikl dnem 31.12.2015, a jelikož nebyla podána žaloba na určení, že se pracovní poměr žalobkyně změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou, vznikl následně dnem 1.1.2016 nový pracovní poměr na dobu určitou se zkráceným pracovním úvazkem (24 hodin týdně). Z výsledků dokazování však podle jeho názoru vyplynulo, že i po 1.1.2016 žalobkyně „vykonávala prakticky totožnou práci, její rozsah tedy nebyl ze strany žalovaného nikterak omezen“. Nadále pracovala na tzv. grantovém plnění, kdy šlo o vědeckou práci, na kterou žalobkyně získala finanční krytí z grantu; mimo to pokračovala v další vědecké práci (s jinými tématy výzkumu, než grantové plnění – např. o čeledi Juncaceae), „což spadalo dle názoru soudu pod tzv. ústavní úkoly, neboť sjednaným druhem práce žalobkyně byl vědecký pracovník“. Výsledky vědecké práce žalobkyně žalovaný přijímal a využíval. Kromě vědecké práce v užším slova smyslu vedla žalobkyně minimálně diplomovou práci magisterské studentky V. B., „což bylo u vědeckých pracovníků žalovaného běžné a žádoucí (k atestaci měla být taková činnost uvedena)“. Žalobkyně také „věnovala značnou část pracovního času činnostem spojeným s faktickou pozicí šéfredaktorky časopisu XY, do kterého zároveň i přispívala – a k této činnosti byla přímo žalovaným vyzývána“; tuto činnost „jednoznačně nelze podřadit pod pojem vědecká práce“ (že si toho byl vědom též žalovaný, vyplývá z toho, že nabízel žalobkyni později uzavření pracovní smlouvy i na tuto pozici). Tvrzení žalovaného, že si žalobkyně nikdy nestěžovala, že práci v žalovaným vymezeném čase nestíhá a stihnout nemůže, „bylo vyvráceno písemnou komunikací žalobkyně s V. z května 2016“. Žalovaný také žalobkyni „nevykazoval z pracoviště ve dnech, kdy dle rozvržení pracovní doby neměla pracovat (zejména v pátky), ba dokonce určoval žalobkyni na den, kdy pracovat neměla (právě pátek), dovolenou nebo náhradní volno“. Takto žalovaný podle mínění soudu prvního stupně „vyslovil minimálně konkludentně souhlas s prací žalobkyně přesčas“, a „zároveň má soud za to, že žalobkyně uceleným řetězem nepřímých důkazů prokázala, že při zkráceném úvazku ani nebylo možné všechnu jí vykonávanou práci stihnout“. Proto soud prvního stupně „shledal základ nároku podle eventuálního nároku – na úhradu přesčasové práce“ důvodným, a dovodil, že žalobkyni náleží za práci přesčas mzda podle ustanovení § 114 odst. 1 zák. práce. Při stanovení doby, kterou žalobkyně pracovala přesčas, vycházel soud prvního stupně jednak z učiněných zjištění (zejména z evidence v knize docházky ve spojení s účastnickou výpovědí a výplatními páskami), a jednak ze své úvahy, když pro stanovení rozsahu přesčasových hodin použil ustanovení § 136 o.s.ř. („za nejspravedlivější“ považoval doplnění přesčasových hodin o všechny pátky, ve kterých žalobkyně pracovala na jiných místech než v sídle žalovaného při běžné pracovní době 8 hodin, a dále o dny, kdy byla prokazatelně na pracovní cestě, a přihlížel rovněž k tomu, že od 1.4.2016 do 31.3.2017 byla žalobkyně zaměstnána - byť na ještě více zkrácený úvazek -  ještě u dalšího zaměstnavatele), a dospěl k závěru, že žalobkyně odpracovala 641,1277 přesčasových hodin ve všedních dnech a 24 přesčasových hodin odpracovala v sobotu a v neděli. Vycházeje z průměrné hodinové mzdy žalobkyně 214 Kč a po připočtení příplatku 25% za práci přesčas a příplatku 10% za práci o víkendu, přiznal žalobkyni mzdu za práci přesčas ve výši 178.813,97 Kč a ve zbývající částce 109.563,03 Kč žalobu zamítl. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.4.2021 č.j. 23 Co 22/2021-418 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby o zaplacení 265.498,- Kč s příslušenstvím „z titulu nedoplatku řádné mzdy za období od 1.1.2016 do 30.6.2017“ a o zaplacení „dalších 109.563,03 Kč z titulu nároku na úhradu přesčasové práce“ (výrok I.); ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 178 813,97 Kč s příslušenstvím „z titulu nároku na úhradu přesčasové práce“, změnil tento rozsudek tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.); současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 94.000,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.700,- Kč, obojí k rukám „právní“ zástupkyně žalovaného (výrok III. a IV.). Odvolací soud v první řadě vytkl soudu prvního stupně, že žalobu nelze považovat za žalobu s eventuálním petitem, neboť okolnost, z jakého titulu bude požadovaná částka žalobkyni přiznána, je otázkou právního posouzení uplatněného peněžního nároku a toto právní posouzení přísluší soudu. Dále zdůraznil, že otázka, zda žalobkyně u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou v rozsahu plného pracovního úvazku (40 hodin týdně), již byla (v neprospěch žalobkyně) vyřešena v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 210/2016 tak, že byla pravomocně zamítnuta žaloba žalobkyně, jíž se domáhala určení, že „ujednání o zkrácení pracovního úvaz