21 Cdo 2148/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2148/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2025 Spisová značka:21 Cdo 2148/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.2148.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolací důvody Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 52 písm. c)) předpisu č. 262/2006 Sb. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2148/2025-345 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně S. E., zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, proti žalované Československé obchodní bance, a. s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 275/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2025, č. j. 62 Co 111/2025-313, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Vojáčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2025, č. j. 62 Co 111/2025-313, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 2. 2025, č. j. 42 C 275/2023-269, o zamítnutí žaloby, že výpověď z pracovního poměru ze dne 20. 6. 2023, daná žalovanou žalobkyni dne 28. 6. 2023, je neplatná (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že výkonná ředitelka útvaru Právní služby B. H. svým rozhodnutím ze dne 10. 6. 2023, označeným č. 2/2023, zrušila tři pracovní pozice Právník – senior a jednu pozici Analytik procesů I v útvaru Právní podpory korporátní klientely a finančních trhů (kde žalobkyně pracovala), důvodem organizační změny byly finanční úspory a zefektivnění činnosti. Organizační změna byla schválena, nebyla pouze předstíraná, byla součástí programu úspor realizovaného u žalované a odsouhlaseného na úrovni představenstva žalované, který se týkal řady útvarů žalované, a byla projednána se zástupci odborových organizací. Při dání výpovědi dne 28. 6. 2023 byla žalobkyně s organizační změnou seznámena, což potvrzuje text výpovědi i výpovědi svědků. Důvodem pro výběr žalobkyně nebyla diskriminace ze strany žalované (že žalobkyně je žena, že je matkou samoživitelkou, že by došlo k nějakému bossingu ze strany jejího nadřízeného nebo že důvodem, pro který byla vybrána, bylo, že měla námitky proti výši mezd u jiných zaměstnanců), nic takového z provedeného dokazování nevyplynulo, ale to, že její činnost dokázali dělat i ostatní kolegové a byla nejlépe přerozdělitelná. Na místo žalobkyně nebyl přijat žádný jiný zaměstnanec, a to ani pokud by šlo o druh práce právník-senior, ani jako právník či právník-junior. Nadbytečnost žalobkyně není v rozporu s tím, že žalovaná i nadále zaměstnávala jiné osoby s obdobným druhem práce. Bylo prokázáno, že žalovaná přistoupila k redukci počtu zaměstnanců a nenahradila žalobkyni jiným zaměstnancem. Poptávala-li žalovaná zaměstnance na pozici právníka – juniora se specializací na podporu správy úvěrů jako náhradu za pana H., který zemřel o letních prázdninách roku 2023, tedy až po dání výpovědi žalobkyni, je třeba platnost výpovědi posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy bylo toto jednání učiněno (tato událost nemůže mít zpětně vliv na platnost výpovědi). Je zcela nerozhodné, že účinky organizační změny měly nastat od 1. 9. 2023. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku I) podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda „je zaměstnanec pro zaměstnavatele nadbytečným, když i přes přijaté organizační změny zaměstnavatel přijímá nové zaměstnance se shodným druhem práce (s dovětkem junior), jako na rušeném pracovním místě (s dovětkem senior)“ a dále že nebyla dosud vyřešena otázka, zda „je zaměstnanec pro zaměstnavatele nadbytečným, když po předání výpovědi, ale ještě před účinností organizační změny, se zaměstnavateli uvolní pracovní místo se shodným druhem práce, jako na rušeném pracovním místě, které má zaměstnavatel zájem obsadit“. Žalovaná po předání výpovědi žalobkyni dne 10. 7. 2023 přijala novou zaměstnankyní paní P. na pozici právník-junior a 1. 9. 2023 přijala nového zaměstnance pana K. na pozici právník-junior. I přes předání výpovědi žalobkyni byli k žalované přijímáni zcela noví zaměstnanci jen s tím rozdílem, že s nimi byl sjednán druh práce právník-junior. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že „právník-senior se specializací na právní podporu korporátní klientely“ a „právník-junior se specializací na podporu správy úvěrů“ jsou odlišné pracovní pozice. Podle druhu práce sjednaného s žalobkyní jako „právník-senior“ mohla žalobkyně vykonávat pro žalovanou práci v jakémkoliv oddělení či útvaru a s jakoukoliv specializací. Zaměstnanci přijímaní na pozice právník-junior, právník či právník-senior nejsou jiné profese ani jiné kvalifikační složení, liší se pouze ve finančním ohodnocení s ohledem na získané zkušenosti – délku praxe. Žalobkyni bylo možné nadále přidělovat práci na nově zřizovaných pozicích právník-junior, nestala se pro žalovanou nadbytečnou. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, nebo ho zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 3. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl, když žalobkyně pouze nesouhlasí s posouzením skutkového stavu a napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 4. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“). 6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 7. Napadený rozsudek odvolacího soudu [jeho právní závěr o tom, že žalobkyně se stala pro žalovanou nadbytečnou následkem provedené organizační změny ze dne 10. 6. 2023, kterou bylo od 1. 9. 2023 zrušeno i pracovní místo žalobkyně právník-senior a která byla součástí balíčku úspor učiněných u žalované, jejímž účelem bylo snížení nákladů žalované, a byl proto naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. 8. K předpokladům výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, anebo – již ve vztahu k současné právní úpravě – odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, a v nich vyslovený právní závěr, že k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijat