21 Cdo 2149/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2149/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 2. 2022 Spisová značka:21 Cdo 2149/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.2149.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výpověď z pracovního poměru Doručování Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 24.11.2015 § 53 odst. 1 písm. a) předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 24.11.2015 § 33 odst. 1, 3 a 4 předpisu č. 48/1997 Sb. ve znění do 17.12.2015 § 9 odst. 1 a 2 předpisu č. 372/2011 Sb. ve znění do 30.04.2016 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:18. 5. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2149/2020-635 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., v právní věci žalobce J. V., narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalované Č. r. – M. s. se sídlem v XY, IČO XY, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 36/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2019 č. j. 23 Co 254/2019-533, takto: I. Dovolání žalované proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. dubna 2019 č. j. 43 C 36/2016-484 ve výroku o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru č. j. XY ze dne 2. 9. 2015, se odmítá; v dalším se dovolání zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Dopisem ze dne 2. 9. 2015 a dopisem ze dne 22. 10. 2015 (oběma označenými „Čj. XY“) žalovaná sdělila žalobci, že mu jako zaměstnanci zařazenému do odboru XY dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Výpověď odůvodnila tím, že XY rozhodnutím č. 15/2013 rozhodla „o zrušení organizačního útvaru, oddělení XY v odboru XY“, a současně „s účinností od 15. 10. 2013“ o zrušení „bez náhrady“ všech pracovních míst „v tomto organizačním útvaru“ včetně pracovního místa, které zastával žalobce. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 25. 1. 2016 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že výpovědi z pracovního poměru ze dne 2. 9. 2015 a ze dne 22. 10. 2015 jsou neplatné, a aby byla žalované uložena povinnost vydat žalobci platové výměry ode dne 1. 11. 2013 do současnosti. Žalobu odůvodnil tím, že byl členem odborového orgánu a výpovědi mu byly dány přes nesouhlas tohoto orgánu, tedy v rozporu se zákoníkem práce. Výpovědi mu byly navíc doručeny v ochranné době. V prvním případě dne 25. 9. 2015, v době, kdy byl v pracovní neschopnosti, ve druhém případě dne 22. 10. 2015, kdy byl v lázeňském léčení. Žalobce zpochybnil i vlastní organizační změnu, jestliže žalovaná učinila „racionalizační“ opatření spočívající ve zrušení útvaru, který vykonává činnosti svěřené m. zákonem; za této situace zde nemůže být příčinná souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností zaměstnance. I když od roku 2013 se několikrát změnily platové poměry zaměstnanců M. s., nebyly žalobci v případě změny předány nové platové výměry. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 4. 2019 č. j. 43 C 36/2016-484 určil, že výpověď z pracovního poměru č. j. XY ze dne 2. 9. 2015 a výpověď z pracovního poměru č. j. XY ze dne 22. 10. 2015 jsou neplatné, žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost „vydat žalobci platové výměry ode dne 1. 11. 2013 do současnosti“, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 3. 2005 změněné dohodou ze dne 20. 1. 2010 pracoval naposledy v odboru XY. XY rozhodnutím č. 15/2013 ze dne 9. 10. 2013 s účinností od 15. 10. 2013 zrušila oddělení XY v odboru XY a rozhodnutím č. 16/2013 ze dne 11. 10. 2013 „zrušila v odboru XY funkční místa s druhem práce specifikovaným v rozhodnutí“ rovněž s účinností od 15. 10. 2013. Žalobce byl členem orgánu odborové organizace oprávněné spolurozhodovat se zaměstnavatelem, která (nejprve dopisem ze dne 25. 10. 2013 a k opětovné žádosti žalované ze dne 4. 8. 2015 dopisem ze dne 18. 8. 2015) odmítla udělit žalované souhlas s výpovědí z pracovního poměru danou žalobci. Žalobce byl v pracovní neschopnosti v době od 17. 10. 2013 do 15. 7. 2015 a od 16. 9. 2015 do 7. 10. 2015. Dne 14. 8. 2015 byl žalobci P. K. vystaven návrh na lázeňskou léčebně rehabilitační péči, který byl dne 9. 9. 2015 schválen revizním lékařem. Komplexní lázeňskou rehabilitační péči v Lázeňské léčebně Mánes v Karlových Varech žalobce čerpal od 14. 10. 2015 do 4. 11. 2015 a jako samoplátce si pobyt prodloužil na dobu od 5. 11. 2015 do 11. 11. 2015. Lázeňským lékařem bylo žalobci povoleno, aby dne 22. 10. 2015 za účelem diabetologické kontroly léčebnu opustil; návrat byl nařízen na 23. 10. 2015 bezprostředně po absolvování kontroly. V průběhu lázeňské péče žalobce čerpal dovolenou. Dne 25. 9. 2015 byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru ze dne 2. 9. 2015; tomuto doručení předcházelo, že dne 2. 9. 2015 příslušník justiční stráže M. P. žalobci v sídle žalované předal „obálku s pruhem“, aniž by došlo k „odtržení dodejky“, o čemž sepsal úřední záznam až následující den (podle soudu proto „nelze zcela jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností uzavřít, že žalobci byla … doručena výpověď“). Výpověď z pracovního poměru ze dne 22. 10. 2015 byla žalobci doručena téhož dne v pražské restauraci U Dobré myšlenky, kde žalobce pořádal soukromou oslavu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne 2. 9. 2015 byla žalobci doručena v ochranné době podle § 53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce (v době jeho pracovní neschopnosti). Protože uvedené zákonné ustanovení nelze vykládat „v neprospěch zaměstnance restriktivním způsobem“ tak, že by se vztahovalo „výhradně na lázeňské léčení, které je nařízeno lékařem a po jehož dobu je zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným“, ale vztahuje se „i na jiná lázeňská léčení včetně léčení, které bylo schváleno revizním lékařem zdravotní pojišťovny a v jehož souvislosti čerpal zaměstnanec dovolenou“, učinil stejný závěr i ohledně výpovědi ze dne 22. 10. 2015; skutečnost, že k doručení výpovědi došlo v době, kdy žalobce pořádal soukromou oslavu, nemá „na posouzení existence ochranné doby žádný vliv“, neboť žalobce „byl oprávněn se po absolvování předepsaných léčebných procedur účastnit společenských akcí“, kdy „k přerušení lázeňského léčení, respektive ochranné doby, nedochází“. Bylo proto rozhodnuto o neplatnosti obou výpovědí z pracovního poměru. Žaloba na vydání platebních výměrů byla jako nedůvodná zamítnuta s odůvodněním, že ustanovení § 136 odst. 1 zákoníku práce „zaměstnavateli neukládá obligatorní povinnost oznámit změny skutečností uvedených v platovém výměru vydáním nového platebního výměru“. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2019 č. j. 23 Co 254/2019-533 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud shledal ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně „spolehlivý základ i pro rozhodnutí odvolacího soudu“. Námitky žalované k hodnocení svědecké výpovědi M. P. odmítl jako neopodstatněné a navrhované důkazy kamerovým záznamem a zápisem v knize návštěv odmítl jako nadbytečné. Žalované sice k doručení výpovědi ze dne 2. 9. 2015 mělo být soudem prvního stupně poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., tento nedostatek však nemohl být odvolacím soudem napraven, neboť žalovaná se k jednání odvolacího soudu nedostavila. Přisvědčil proto soudu prvního stupně, že za situace, kdy M. P., „do jehož pracovní činnosti náleží i doručování písemností, … a proto by měl znát postup při doručování písemností, předal žalobci obálku, aniž by si její převzetí nechal potvrdit na dodejce (svědkovi nebylo řečeno, aby obálku předal standardním doručením úřední písemnosti) a úřední záznam o jejím předání vyhotovil až následující den (tj. 3. 9. 2015) na pokyn svého nadřízeného, který mu sdělil č. j. předávané písemnosti, neboť svědek P. neznal obsah obálky“, nebylo doručení výpovědi z pracovního poměru ze dne 2. 9. 2015 „spolehlivě (bez jakýchkoliv pochybností) prokázáno“. Tato výpověď byla žalobci doručena až prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb dnem marného uplynutí lhůty 10 pracovních dnů od uložení písemnosti (§ 336 odst. 3 a 4 zákoníku práce), což v příp