21 Cdo 2149/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2149/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 2. 2026 Spisová značka:21 Cdo 2149/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.2149.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Pracovněprávní vztahy Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 1a odst. 1 písm. a) předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 3. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1233/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2149/2025-406USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce D. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem se sídlem v Kolíně, Zahradní č. 46, proti žalovanému Středočeskému kraji, se sídlem krajského úřadu v Praze 5, Zborovská č. 81/11, zastoupenému JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 119/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2025, č. j. 23 Co 12/2025-365, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Nataši Randlové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, č. j. 23 Co 12/2025-365, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Dovolatel namítá, že soudy nepostupovaly v souladu se základními principy pracovního práva ve smyslu § 1a zákoníku práce, podle nichž je třeba na zaměstnance nahlížet jako na slabší stranu. Tyto principy se podle jeho názoru musí projevit nejen v oblasti práva hmotného, ale i v oblasti práva procesního. Podle dovolatele soudy při hodnocení důkazů v souladu s uvedenými principy nepostupovaly, neboť „veškeré důkazy a nejasnosti byly vyloženy ve prospěch zaměstnavatele“, čímž se soudy měly odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu. Odkazuje-li dovolatel v této souvislosti na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2453/2019, a ze dne 20. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3151/2017, pak dovolací soud uvádí, že tato dovolatelem citovaná judikatura se projevem zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance (ve smyslu § 1a zákoníku práce) ve vztahu k hodnocení důkazů nezabývá a v projednávané věci tak není přiléhavá (tato rozhodnutí pouze poukazují na existenci uvedené zásady v souvislosti s právy a povinnostmi zaměstnance před uzavřením smlouvy, respektive v souvislosti s pracovním posudkem). Z judikatury Nejvyššího soudu naopak vyplývá závěr, že základní zásada pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance [§ 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce] na rozložení důkazního břemene nemá vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1957/2022). 3. Dovolatel dále namítá, že soudy se od judikatury Nejvyššího soudu odchýlily i tím, že opomenuly diskriminační jednání, kterému byl dovolatel jako zaměstnanec žalovaného vystavován, a v neposlední řadě namítá, že soudy vycházely ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, čímž se měly opět odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu. Odkazuje-li dovolatel v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2754/2014, pak dovolací soud uvádí, že citovaná judikatura je v projednávané věci nepřiléhavá, neboť vychází z jiného skutkového stavu, v němž byl rozlišovacím diskriminačním kritériem věk. K námitce dovolatele, že jiným dvěma zaměstnancům, kteří rovněž nesplnili úkol spočívající ve vyplnění osobního ohodnocení, na rozdíl od žalobce nebyla doručena výtka ani vůči nim nebyly činěny jiné personalistické kroky, Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené judikatury je věcí zaměstnance, aby se choval takovým způsobem, aby zaměstnavatel neměl důvod ke skončení pracovního poměru výpovědí, a nemůže přitom spoléhat na to, že k porušování povinností dochází také u jiných zaměstnanců. Z žádného ustanovení zákoníku práce totiž nevyplývá, že je povinností zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem, a to i v případě, že pracovní kázeň (povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) porušuje. Tento jednostranný úkon (jednání) je zcela na uvážení zaměstnavatele. Dospěl-li proto zaměstnavatel (žalovaný) k závěru, že se žalobcem chce rozvázat pracovní poměr, a byly-li podmínky pro skončení pracovního poměru výpovědí splněny, nelze tento závěr soudu zvrátit tvrzením, že výpovědí měl být pracovní poměr skončen také s jinými zaměstnanci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 596/2007, nebo ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1407/2022). 4. Namítá-li pak dovolatel, že úkol týkající se osobního ohodnocení splnil včas nebo že kompetence nebyly vyjasněny, předkládá tím dovolacímu soudu vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22). 5. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V projednávané věci se soudy zabývaly každým jednotlivým uvedeným porušením povinností žalobce a na základě rozsáhlého dokazování dospěly k závěru, že žalobce věděl, kteří zaměstnanci žalovaného jsou jemu nadřízeni, a rovněž k závěru, že žalobce v systému nevyplnil sebehodnocení v zadaném termínu. Soudy tak učinily na základě zjištění, která vyplynula z výpovědí svědků a z provedených listinných důkazů. Nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko