21 Cdo 2152/2012 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2152/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 4. 2013 Spisová značka:21 Cdo 2152/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2152.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výklad projevu vůle Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 44 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 240 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 237 odst. 3 o. s. ř. § 243b odst. 5 bod věta první o. s. ř. § 218 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 4. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2152/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Dvořákova č. 5, proti žalovanému Zemědělskému zásobování a nákupu v Jihlavě, a.s. se sídlem v Jihlavě, Na Hranicích č. 4039/8, IČO 49455851, zastoupenému JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova č. 29, o neplatnost výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 197/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. března 2011 č.j. 49 Co 324/2009-149, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.632,- Kč k rukám JUDr. Boženy Zmátlové, advokátky se sídlem v Jihlavě, Dvořákova č. 5. Odůvodnění: Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.3.2011 č.j. 49 Co 324/2009-149, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9.7.2009 č.j. 4 C 197/2005-124 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 24.5.2005 je neplatná), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení stejně – žalobě vyhověl) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. V posuzované věci odvolací soud řešil - mimo jiné - právní otázku, jak má být ve výpovědi z pracovního poměru skutkově vymezen její důvod, aby se jednalo z hlediska ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2005 (dále jen „zák. práce“), o platný právní úkon. Výklad této právní otázky se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Ustálená soudní praxe vychází v této souvislosti z názoru, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 46 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se výpověď dává. Konkretizace důvodu výpovědi z tohoto hlediska bude různá podle charakteru jednotlivého výpovědního důvodu. V případě výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci – tak jako v projednávané věci žalobci – podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce [které obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, a to nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny] sice zpravidla postačí zcela stručné vylíčení skutečností zakládajících zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru, jež je v podstatě shodné s jeho uvedením v zákoníku práce (k tomu srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968), ovšem zůstává mimo pochybnost, že výpovědní důvod je ve výpovědi skutkově vymezen nezaměnitelným způsobem pouze tehdy, jestliže jsou skutkové okolnosti ve výpovědi uvedeny tak, že ve svém souhrnu tvoří skutek nezaměnitelný s jinými skutky subsumovatelnými pod tutéž hypotézu právní normy. Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci výpověď dána (k tomu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.3.2008 sp. zn. 21 Cdo 1760/2007, uveřejněného pod poř. č. 141 v časopise Soudní judikatura, ročník 2008). Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Při výkladu projevu vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů, nýbrž současně je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno; rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn, a významné je i to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen. Celkové hodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat dobrým mravům. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). V posuzované věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výše uvedených právních názorů důsledně vycházel. Jestliže žalovaný v dopise ze dne 24.5.2005 uvedl, že žalobci, který u něj pracuje na základě pracovní smlouvy ze dne 3.2.2003 jako provozní elektrikář, dává „výpověď z důvodu nadbytečnosti podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, je z tohoto vyjádření sice patrné, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce byla výpověď z pracovního poměru dána i v čem je důvod k výpovědi spatřován, zároveň však z takto vymezeného důvodu výpovědi nelze dovodit, v čem spočívala organizační změna, v důsledku které se žalobce měl stát pro žalovaného nadbytečným. V tomto směru tedy – jak lze odvolacímu soudu přisvědčit – zůstalo skutkové vymezení výpovědního důvodu v projevu vůle žalovaného obsaženém v dopise ze dne 24.5.2005 nedostatečně určité. Za tohoto stavu odvolací soud správně při výkladu projevu vůle žalovaného vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z důkazů provedených v řízení (zejména z výpovědí svědků – tehdejšího člena představenstva, prokuristy a ředitele žalovaného P. Š. a ekonomického náměstka žalovaného Ing. J. Š., kteří se zúčastnili jednání se žalobcem počátkem května 2005, jejichž výslech navrhl sám žalovaný za účelem prokázání okolností, za nichž podle jeho názoru „důvod výpovědi z pracovního poměru musel být žalobci znám“), a dovodil, že žalobce před dáním výpovědi nebyl seznámen s existencí rozhodnutí žalovaného o organizační změně, v jejímž důsledku se stal nadbytečným (která podle tvrzení žalovaného měla na podkladě rozhodnutí představenstva ze dne 28.4.2005 a následného rozhodnutí ředitele spolu s vedením žalovaného ze dne 2.5.2005 spočívat ve zrušení pracovního místa „provozní elektrikář-katalogové číslo 2737“ a vytvoření nového pracovního místa „správce operačního systému-katalogové číslo 5074 a provozní elektrikář-katalogové číslo 2737“), když „tuto skutečnost nelze dovodit z pouhého faktu“, že žalobce na jednání za účasti výše zmíněných svědků „byl (bez dalšího) dotazován na to, zda je schopen (resp. má zájem) vykonávat funkci správce počítačové sítě, ani z toho, že mu bylo následně (poté, co uvedl, že zájem má, avšak znalosti ani kvalifikační předpoklady nikoli) nabídnuto rozvázání pracovního poměru dohodou“. Okolnost namítaná dovolatelem, že žalobce přes nesouhlas s podanou výpovědí „čerpal pracovní volno, které vybral pro účely hledání nového zaměstnání“, rovněž nic nevypovídá o tom, zda žalobci bylo v době doručení výpovědi známo, proč (v důsledku jakého organizačního opatření) se stal pro žalovaného nadbytečným. Vzhledem k uvedeným skutkovým okolnostem tedy nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že „ani z písemného projevu vůle žalovaného, ani z okolností, za kterých byl jeho projev vůle směřující k rozvázání pracovního pom