21 Cdo 2184/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2184/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2025 Spisová značka:21 Cdo 2184/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.2184.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady podání Příslušnost soudu věcná Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 7 odst. 1,4 o. s. ř. § 4 předpisu č. 150/2002 Sb. § 104b o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2184/2025-52 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce R. K., proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3, IČO 00007064, o určení neplatnosti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 298/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2025, č. j. 23 Co 76/2025-31, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2025, č. j. 23 Co 76/2025-31, v části výroku I, pokud jím bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 11. 2024, č. j. 10 C 298/2024-15, ve výroku I, zčásti neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat, a zčásti není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z tam uvedených předpokladů přípustnosti dovolání. 2. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 4. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). 5. Uvedeným požadavkům dovolání v části označené „II. Přípustnost dovolání“, nevyhovuje. Ačkoliv dovolatel obecně uvedl, že brojí proti závěru odvolacího soudu, že řízení spadá do věcné příslušnosti správního soudu, a že se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, nikterak nespecifikuje, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit, ani nijak neosvětluje, v čem se řešení přijaté odvolacím soudem podle jeho mínění od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlilo. 6. Argumentaci, která by odpovídala požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., nelze nalézt ani v ostatním obsahu dovolání. 7. Tvrzení dovolatele, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že „soud rozhodl v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, když bylo žalobci odepřeno právo na spravedlivý proces,“ a že „postup ze strany soudních orgánů mu znemožňuje úspěšně se domáhat svých práv a je tak opětovně zasahováno do žalobcova práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nepředstavuje. Přestože dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), přičemž i předpoklady přípustnosti dovolání lze z ústavně právního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu, musí dovolatel v takovém případě vymezit přípustnost dovolání alespoň odkazem na tuto judikaturu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16). Žalobce v podaném dovolání neoznačil žádnou judikaturu Ústavního soudu, a dokonce ani judikaturu dovolacího soudu (s níž má být podle jeho tvrzení napadené rozhodnutí v rozporu). 8. Jako vymezení předpokladu přípustnosti dovolání by bylo možno vyhodnotit tu jeho část, kde dovolatel v rámci prezentace uplatněného dovolacího důvodu cituje závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3086/2022, které se týkají doručování soudních písemností (konkrétně výzvy k zaplacení soudního poplatku), a prosazuje, že odvolací soud je měl aplikovat ve zde souzené věci analogicky na doručení rozhodnutí ředitele Policie České republiky ze dne 5. 2. 2024, č. 128/2024, a to za předpokladu, že je tím míněno, že odvolací soud se při řešení otázky doručování úředních písemností odchýlil od těchto judikaturních závěrů. Ani tato argumentace však dovolání přípustným nečiní. Nejen, že je odkaz na uvedené rozhodnutí dovolacího soudu nepřípadný, protože jeho závěry se týkají zcela specifické úřední listiny, svým charakterem odlišné od dovolatelem zpochybněného rozhodnutí, ale především dovolatel odhlíží od toho, že vzhledem k závěru o nedostatku věcné příslušnosti se odvolací soud předmětem sporu, a tedy ani otázkou doručování rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, nezabýval (viz bod 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Na řešení dovolatelem předestřené otázky doručování písemností proto napadené rozhodnutí nezávisí. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 9. S ohledem na obsah dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že jednou z podmínek, za nichž soud může rozhodnout ve věci samé (podmíne