21 Cdo 219/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 219/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2026 Spisová značka:21 Cdo 219/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.219.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Překážka věci rozsouzené (res iudicata) Církev (náboženská společnost) Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 159a odst. 4 o. s. ř. čl. 16 odst. 2 předpisu č. 2/1993 Sb. § 4 odst. 3 předpisu č. 3/2002 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 825/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 219/2025-86 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce Y. Y., zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Švihance č. 1549/8, proti žalované Pražské pravoslavné eparchii se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Šárecká č. 1065/36, IČO 00441830, zastoupené Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 288/17, o určení neplatnosti rozhodnutí ve věci pracovního poměru duchovního, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 7/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2024, č. j. 23 Co 244/2024-60, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 082 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Michala Diamanta, advokáta se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 288/17. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2024, č. j. 23 Co 244/2024-60, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2024, č. j. 23 Co 244/2024-60, bylo výrokem I potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 5. 2024, č. j. 19 C 7/2024-49, jímž bylo řízení zastaveno (výrok I) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a vrácení soudního poplatku (výroky II a III), a výrokem II bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., neboť o žalobou uplatněném nároku (na vyslovení neplatnosti rozhodnutí s názvem Zrušení ustanovení vydaného †M., arcibiskupem pražským a českých zemí ze dne 20. 7. 2022 ve spojení s rozhodnutím s názvem Zrušení ustanovení ze dne 31. 3. 2023 vydaným †M., arcibiskupem pražským a českých zemí a dále rozhodnutí s názvem Ustanovení – přeložení ze dne 20. 7. 2022 vydaného †M., arcibiskupem pražským a českých zemí ve spojení s rozhodnutím s názvem Ustanovení – přeložení ze dne 31. 3. 2023 vydaným †M., arcibiskupem pražským a českých zemí) již bylo mezi týmiž účastníky pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 6. 2023, č. j. 4 C 118/2023-43, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 62 Co 245/2023-62, tak, že žaloba byla zamítnuta (s odůvodněním, že obecné soudy nerozhodují ve věcech služebního poměru duchovních církví, když tímto rozhodováním by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci, takový postup by byl v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). 3. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka (zda rozsudek o zamítnutí žaloby na neplatnost rozhodnutí církve nebo náboženské společnosti vydaného ve věci pracovního poměru duchovního, odůvodněný principem autonomie církve nebo náboženské společnosti a z něj vyplývajícím maximálním možným omezením zásahu státu do jejich činnosti, zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté) byla posouzena jinak. 4. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod č. 84/2007 Sb. rozh. obč., ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod č. 82/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3967/2011) překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním. 5. Uvedená východiska je nutno vztáhnout i na případy, kdy je předmětem řízení vyslovení neplatnosti rozhodnutí církve nebo náboženské společnosti vydaného ve věci vzniku, změny či zániku pracovního (služebního) poměru duchovního. 6. Rozhodovací praxe se konsolidovala v závěru, že Česká republika je založena na principu laického státu, akceptujícího náboženský pluralismus a toleranci. Náboženská svoboda, znamenající svobodu každého vyznávat své náboženství a víru, formuje uvnitř církví, resp. jejich institucí forum internum, do něhož nepřísluší třetím osobám, zejména ne veřejné moci, zasahovat. Zásada autonomie církví a náboženských společností tak nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. III. ÚS 136/2000, nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1244/07). 7. Nejvyšší soud potom v usnesení ze dne 11. 9. 2008, č. j. 21 Cdo 702/2007, uveřejněném pod č. 61/2009 Sb. rozh. obč., uvedl, že neodlučitelnou součástí ústavně zaručeného práva církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti je kromě jiného právo stanovit si vlastní podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) a určit vlastn