21 Cdo 2212/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2212/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:21 Cdo 2212/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.2212.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Skončení pracovního poměru Výpověď z pracovního poměru Přípustnost dovolání Školství Dotčené předpisy:§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.07.2013 § 73a odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.07.2013 § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:26. 1. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 658/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2212/2025-567 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce A. H., proti žalované Střední škole Brno, Charbulova, příspěvkové organizaci, se sídlem v Brně, Charbulova č. 1072/106, IČ: 60552255, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská č. 58/8, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 95/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2025, č. j. 15 Co 123/2024-526, takto: I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá; jinak se dovolání zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou k Městskému soudu v Brně dne 27. 9. 2013 se žalobce domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele. Žalobce byl u žalované zaměstnán od 15. 8. 2006 na pozici učitel střední školy. Dopisem ze dne 2. 5. 2013 byla žalobci ze strany žalované dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, a to na základě rozhodnutí ředitelky školy ze dne 23. 4. 2013. Žalobce trval na dalším zaměstnávání, o čemž žalovanou vyrozuměl dopisem ze dne 29. 5. 2013. 2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 38 C 95/2013-251, určil, že výpověď z pracovního poměru, doručená žalobci dne 2. 5. 2013, je neplatná, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, č. j. 15 Co 266/2019-275, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2441/2020, rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru mohou být zohledněny jen okolnosti známé (a existující) ke dni dání výpovědi z pracovního poměru. Skutečnost, že v mezidobí od dání výpovědi z pracovního poměru do uplynutí výpovědní doby došlo případně u zaměstnavatele ke změně poměrů v tom smyslu, že by (eventuálně) předpoklady pro dání výpovědi z pracovního poměru nebyly naplněny, nemůže mít na platnost již učiněného rozvazovacího jednání vliv. Tím není vyloučeno, že by za okolností shora uvedených vyšlo najevo, že zaměstnavatel sledoval „jiný“ (než zákonem předpokládaný) cíl. Usnesením ze dne 18. 1. 2021, č. j. 15 Co 266/2019-306, Krajský soud v Brně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Městský soud v Brně v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 9. 1. 2024, č. j. 38 C 95/2013-487, určil, že výpověď z pracovního poměru, doručená žalobci dne 2. 5. 2013, je neplatná (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl u žalované zaměstnán na pozici učitel střední školy. Žalovaná z důvodu očekávaného snížení počtu žáků provedla organizační změnu, která měla spočívat v propuštění 13 pedagogických pracovníků. V době od doručení výpovědi žalobci až do účinnosti předmětné organizační změny dne 31. 7. 2013 žalovaná prokazatelně přijímala nové zaměstnance a prodlužovala pracovní smlouvy jiným zaměstnancům na stejné pozici, jakou zastával žalobce, kterým by jinak ke dni účinnosti organizační změny pracovní poměr skončil, a mohlo tak dojít k přirozenému úbytku zaměstnanců bez nutnosti vypovídat pro nadbytečnost, případně měnila pracovní zařazení na obdobné žalobci. Podle soudu prvního stupně žalovaná neunesla důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že je dána příčinná souvislost mezi vydanou organizační změnou a výpovědí doručenou žalobci. Nadto soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná již před plánovaným organizačním opatřením musela minimálně uvažovat o odvolání zástupce ředitele a tento mohl tvořit tzv. přirozený úbytek zaměstnanců. 4. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 4. 2025, č. j. 15 Co 123/2024-526, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud částečně zopakoval dokazování e-mailovou komunikací, doplnil dokazování otevřeným dopisem ředitelky žalované a dospěl k závěru, že žalovaná již od počátku organizační změny počítala se zrušením pracovního místa zástupce ředitelky školy a vytvořením nového pracovního místa obdobného tomu, které bylo zrušeno v případě žalobce. Tento „úmysl“ vyhodnotil odvolací soud jako „jiný“ důvod, pro který byla dána výpověď právě žalobci. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost shledává v otázkách, „zda musí zaměstnavatel zvažovat všechny varianty budoucího vývoje, které však není schopen ovlivnit (počet žáků, potažmo tříd a jejich oborové složení v nadcházejícím školním roce), a jejich dopad na předpokládanou druhou organizační změnu“ a „zda změna pracovního zařazení odvolaného vedoucího pedagogického pracovníka školy (v daném případě zástupce ředitele školy) ve smyslu nabídkové povinnosti zaměstnavatele dle ust. § 73a odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, který nadále vykonává v podstatné míře stejný rozsah přímé pedagogické činnosti jako dosud, přičemž jeho úvazek je (jen) rozšířen o výuku, která byla uvolněna jinou zaměstnankyní na její žádost, představuje vytvoření nového pracovního místa, vylučující příčinnou souvislost mezi organizační změnou a výpovědí jiného zaměstnance“, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, respektive které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny. 6. Podle dovolatelky je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, závěr odvolacího soudu, že již v době předmětné organizační změny (tedy před výpovědí danou žalobci) bylo zřejmé snížení počtu zástupců ředitelky žalované vyvolané organizační změnou, proto žalovaná musela „minimálně uvažovat“ o skončení zaměstnance J. D. na pozici zástupce ředitele, který se tak stal nadbytečným a mohl tvořit přirozený úbytek zaměstnanců. Namítá, že nevěděla, jak se situace s přihlédnutím k okolnostem vyvine (v důsledku odchodu některých zaměstnanců a s ohledem na výsledek přijímacího řízení), a že redukce zástupců ředitelky současně nebyla součástí organizační změny z dubna 2013. 7. Dovolatelka se dále neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že odvoláním zástupce ředitele J. D. a změnou jeho pracovního zařazení na pozici učitele mělo dojít ke zřízení nového pracovního místa obdobného pracovnímu místu, které zastával žalobce před výpovědí z pracovního poměru. Namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval § 73a zákona č. 262/2006 Sb., z nějž podle dovolatelky nevyplývá, že odvolaný vedoucí zaměstnanec je bez dalšího nadbytečný. 8. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení, popřípadě aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „zrušil a rozhodl tak, že žaloba o neplatnost výpovědi z pracovního poměru se zamítá“. 9. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že dovolání považuje za nepřípustné a otázku dovolatelky za skutkovou a účelově formulovanou. Argumentaci dovolatelky týkající se § 73a odst. 2 zákoníku práce považuje žalobce za právně irelevantní a organizační změnu dovolatelky za účelovou. Navrhl odmítnutí dovolání. 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací [(§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 11. Dovoláním lze napadnout pravomocná ro