21 Cdo 2233/2019 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2233/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 11. 2019 Spisová značka:21 Cdo 2233/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2233.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Povinnosti zaměstnavatelů Náhrada mzdy Náhrada škody zaměstnavatelem Dotčené předpisy:§ 69 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 01.01.2012 § 265 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 01.01.2012 § 4 odst. 1 písm. f) předpisu č. 553/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:8. 2. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2233/2019-284 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci žalobce M. H., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná č. 356/7, proti žalovanému S. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova č. 502/42, o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 12/2017, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. května 2018, č. j. 16 Co 40/2018 - 164, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 573.748 Kč spolu s úroky z prodlení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, jakož i ve výrocích o nákladech odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za dobu ode dne 12. 1. 2014 do dne 12. 1. 2017 celkem 936.000 Kč, tj. 26.000 Kč měsíčně, to vše s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl zaměstnancem žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 2. 2006 a ode dne 25. 5. 2006 pracoval jako strážník – hlídkař. Dne 26. 7. 2010 obdržel od žalovaného okamžité zrušení pracovního poměru, se kterým nesouhlasil, oznámil žalovanému požadavek na dalším zaměstnávání a domáhal se určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru u soudu. Spor byl definitivně ukončen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015, který nabyl právní moci dne 7. 12. 2016, se závěrem, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalovaný mu po celou dobu práci nepřiděloval. Má proto za dobu od neplatného rozvázání pracovního poměru právo na náhradu mzdy. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, č. j. 83 C 12/2017-125, uložil žalovanému zaplatit žalobci 573.748 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částek a za dobu, jež rozvedl (výrok I.), a v části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 362.252 Kč a úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částek a za dobu, jež rozvedl, žalobu zamítl (výrok II.); zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit „státu Česká republika náklady řízení v rozsahu 22,60 % nákladů zaplacených státem ustanovené zástupkyni žalobce z titulu její odměny a náhrady hotových výdajů, jejichž přesná výše a splatnost budou určeny předsedou senátu v samostatném usnesení“ (výrok III.) a „státu Česká republika“ soudní poplatek 28.688 Kč (výrok IV.). Neshledal žádné důvody k pochybnostem o tom, že žalobce v srpnu 2010 chtěl nadále u žalovaného pracovat podle pracovní smlouvy tak, jak uvedl v oznámení ze dne 4. 8. 2010. Žalovaný měl navíc kdykoliv v průběhu trvání soudního sporu možnost ověřit zájem žalobce na dalším zaměstnávání a začít mu do skončení sporu přidělovat práci, čímž by se také zprostil povinnosti platit žalobci za dobu přidělování práce náhradu mzdy. Při posuzování, zda žalobce splňoval předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce také v období ode dne 12. 1. 2014 do dne 12. 1. 2017, za které požaduje žalobce náhradu mzdy, dospěl k závěru, že „žalobce za dobu od 1. 1.2016 až do 12. 1. 2017 nárok na náhradu mzdy nemá, protože nedosáhl středoškolského vzdělání zakončeného maturitní zkouškou coby předpoklad stanovený právními předpisy pro výkon práce obecního strážníka podle pracovní smlouvy v aktuálním znění, přičemž požadovaný nárok za uvedené období nelze žalobci přiznat ani z jiného právního důvodu“. Naopak, nárok na náhradu mzdy za dobu ode dne 12. 1. 2014 do dne 31. 12. 2015 vyhodnotil co do základu jako důvodný, neboť skutečnost, že žalobce nejpozději od roku 2012 nedisponuje osvědčením o splnění odborných předpokladů strážníka, protože nevykonal příslušnou odbornou zkoušku, ke které nebyl přihlášen výhradně v důsledku nečinnosti zaměstnavatele, neznamená, že se jedná o stav, kdy by nebyl schopen práci vykonávat. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 16 Co 40/2018 – 164, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I., v odstavci II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 321.226 Kč s příslušenstvím, a v odstavcích III. a IV. výroku“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalovaný je povinen „zaplatit státu 28 % nákladů odvolacího řízení spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobce, jejíž přesná výše a splatnost budou stanoveny v samostatném usnesení okresního soudu“. Nesouhlasil s názorem žalobce, že okolnost, že nedosáhl středního vzdělání s maturitní zkouškou, je z hlediska nároku na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce bezvýznamná. Naopak s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomněl, že o situaci, kdy zaměstnanec není připraven a schopen konat práci podle pracovní smlouvy a tudíž mu nelze za tuto dobu přiznat náhradu mzdy, se jedná také tehdy, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, a že zaměstnanec, jemuž zaměstnavatel po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy, nemá nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce, jestliže nemůže konat práci podle pracovní smlouvy z důvodů ležících na jeho straně. Uzavřel, že nestačí toliko, že byl žalobce připraven, schopen i ochoten vykonávat práci strážníka, ale musel také splňovat předpoklady pro výkon této práce, a je nepochybné, že tyto, pokud nedosáhl středoškolského vzdělání, nesplňoval. K námitkám žalovaného uvedl, že podle jeho názoru nejde o přehnaně formalistický postup při aplikaci tehdy platného ustanovení § 69 zákoníku práce, že nedošlo k porušení zásady rovnosti při výkladu právního předpisu a že ve vztahu k vytýkaným vadám vůle se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně k této otázce a na jeho závěry odkazuje. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (který napadl „ve výroku I. v části, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 321.226 Kč s příslušenstvím“) žalobce namítá, že situaci, kdy zaměstnavatel odmítne zaměstnanci přidělovat práci kvůli absentující kvalifikaci (vzdělání), nelze vyhodnotit jako překážku v práci na straně zaměstnance, neboť zaměstnavateli nic nebrání, aby takového zaměstnance dále zaměstnával, a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „v napadené části výroku I.“ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním „ve vztahu k výrokům Okresního soudu v Ostravě č. I., III. a IV.“, v němž opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před odvolacím soudem. Vytýká soudům, že nesprávně posoudily otázku schopnosti žalobce konat práci pro zaměstnavatele od okamžiku zániku osvědčení strážníka (2012), neboť „v předmětném období zde byl pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, který shledal okamžité zrušení pracovního poměru jako platné“. Je proto „procesně retroaktivní a nesplnitelné žádat po žalovaném, aby v roce 2012 splnil povinnost, kterou deklaroval Nejvyšší soud až v roce 2016“. Žalovanému tak nelze klást k tíži, že žalobci nepřiděloval práci a nepřihlásil jej na zkoušku pro získání osvědčení strážníka. Jako dosud neřešenou v praxi dovolacího soudu, označuje otázku posuzování vážnosti vůle a projevu vůle při trvání na dalším zaměstnávání, když má za to, že „je možné jak usoudit z faktického jednání zaměstnance, že o další zaměstnání zájem nemá, tak na skutečnost, že tento zájem pozbyl v průběhu času a na dalším zaměstnání netrvá“. Je také přesvědčen, že ačkoliv v zákoně č. 262/2016 Sb., zákoníku práce, v období ode dne 1. 1. 2007 do dne 31. 12. 2011 nebyla zakotvena možnost soudu na