21 Cdo 2369/2022 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2369/2022-147 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně B. Č., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova č. 1896/90, proti žalovanému s. n. o. p. cz a. s., se sídlem v Písku – Pražském Předměstí, Stanislava Maliny č. 452, IČO 63998203, zastoupenému Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní č. 58/32, o 23 708,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 59/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2022, č. j. 19 Co 1507/2021-130, takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení se odmítá; v dalším se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Písku dne 17. 2. 2021 (opravenou podáním ze dne 30. 3. 2021) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 13 162,06 Kč s 8,25% úrokem z prodlení z částek a za dobu, jež rozvedla. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 3. 12. 2018 uzavřela s žalovaným jako zaměstnavatelem „pracovní smlouvu na dobu neurčitou“ na pracovní pozici XY s místem výkonu práce v XY, že týdenní pracovní doba byla sjednána v rozsahu 37,5 hodin, že pro žalovaného v měsících červenec až říjen 2020 odpracovala nad rámec sjednaného rozsahu pracovní doby 50,5 hodin práce přesčas (5,5 hodin v červenci, 5 hodin v srpnu, 18,5 hodin v září a 21,5 hodin v říjnu), že se s žalovaným nedohodla na poskytnutí náhradního volna v předmětném rozsahu ve smyslu § 114 zákoníku práce a že jí doposud nebyla uhrazena ani „náhrada“ za práci přesčas. 2. Podáním doručeným soudu dne 5. 8. 2021 žalobkyně rozšířila žalobu o částku 10 546 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od 13. 6. 2021 do zaplacení, neboť „po podání žalobního návrhu“ jí byla provedena srážka ze mzdy za měsíc květen 2021 ve výši 10 546 Kč označená ve výplatní pásce jako „Oprava náhrady“, kterou žalovaný žádným způsobem nezdůvodnil. Uvedla, že se nejedná o „úhradu členského příspěvku“, že s žalovaným neuzavřela žádnou dohodu o srážkách ze mzdy a že si není vědoma žádné zákonem dané skutečnosti, na základě níž by byl žalovaný oprávněn srážku provést. 3. Žalovaný zejména namítal, že odpracované hodiny, za které žalobkyně požaduje „náhradu mzdy“, nejsou prací přesčas, ale šlo o nerovnoměrné rozvržení pracovní doby podle § 78 odst. 1 písm. m) zákoníku práce, kdy tento způsob rozvržení pracovní doby byl „výslovně“ ujednán v dohodě s odborovou organizací nazvané „KONTO 80“, a to na základě „kolektivní pracovní smlouvy“. Dále uvedl, že důvodem provedení srážky ze mzdy v měsíci květnu 2021 ve výši 10 546 Kč bylo neoprávněné vyplacení náhrady mzdy žalobkyni za 61 hodin, které neodpracovala, a že tato částka, která byla žalobkyni vyplacena „nad rámec“ mzdy za skutečně odpracovanou dobu za vyrovnávací období (duben 2020 – březen 2021), představuje přesný rozdíl mezi částkou, která byla žalobkyni vyplacena, a částkou, na kterou jí vznikl „reálně“ nárok, neboť celkový fond pracovní doby činil 1 957,5 hodin a žalobkyně „odpracovala, resp. naplnila tento fond“ pouze v rozsahu 1 896 hodin (s přihlédnutím k práci přesčas v měsíci lednu 2021 v rozsahu 10,5 hodin). 4. Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 6. 10. 2021, č. j. 12 C 59/2021-93, opraveným usnesením ze dne 20. 1. 2022, č. j. 12 C 59/2021-122, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 24 101 Kč k rukám advokátky Mgr. Elišky Barthelemy. Dospěl k závěru, že rozsah 50,5 hodin odpracovaných žalobkyní za období od července do října 2020 není prací přesčas, neboť zaměstnavatel využil sjednáním „KONTA 80“ možnost nerovnoměrného rozvržení pracovní doby, v rámci něhož bylo umožněno zaměstnancům „odpracovat“ v pracovní smlouvě sjednanou pracovní dobu, která u žalobkyně činí minimálně 37,5 hodiny týdně, v průběhu období od 30. 3. 2020 do 28. 3. 2021, přičemž „případné přesčasy mohou být odvozeny, resp. vyhodnoceny až na konci vyrovnávacího období, nikoliv v jeho průběhu“. Ve věci „srážky ze mzdy“ ve výši 10 546 Kč dospěl k závěru, že žalovaný prokázal, že v souvislosti se zavedením „KONTA 80“ v době „od 4/2020 do 3/2021“ odpracovala žalobkyně z celkového fondu pracovní doby 1 957,5 hodin navýšeného o 10,5 hodin přesčasů celkem 1 896,5 hodin, což znamená, že záloha na mzdu byla žalobkyni zaplacena v neoprávněné výši 10 546 Kč za 61 hodin, a proto byla provedena žalovaným „oprava náhrady“, tj. srážka ze mzdy ve smyslu § 147 odst. 1 písm. e) zákoníku práce ve mzdě žalobkyně za 5/2021; v případě částky 10 546 Kč jde o „náhradu mzdy nebo platu podle § 192 zák. práce, na niž žalobkyni jako zaměstnankyni nevzniklo právo“. 5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. 3. 2022, č. j. 19 Co 1507/2021-130, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně („ve znění“ opravného usnesení) v části výroku o věci samé, v níž byla žaloba zamítnuta co do 13 162,06 Kč s úrokem z prodlení, a ve zbývající části jej změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 10 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 13. 6. 2021 do zaplacení; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ohledně nároku žalobkyně na zaplacení částky 13 162,06 Kč dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že případné přesčasy žalobkyně mohou být vyhodnoceny až na konci vyrovnávacího období, nikoliv v jeho průběhu, a vzhledem k tomu, že žalobkyně v rámci vyrovnávacího období od dubna 2020 do března 2021 z celkového fondu pracovní doby 1 957,5 hodin odpracovala 1 896,5 hodin, tedy méně než byl celkový fond pracovní doby ve vyrovnávacím období, nemohl jí vzniknout nárok na žádné „přesčasové hodiny“. Ohledně nároku na zaplacení částky 10 546 Kč na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že je třeba aplikovat ustanovení § 120 a § 121 zákoníku práce o mzdě při uplatňování konta pracovní doby, podle kterých je zaměstnavatel bez ohledu na skutečně odpracovanou dobu povinen poskytovat zaměstnanci po dobu uplatnění konta pracovní doby mzdu ve stálé měsíční výši, že tato stálá mzda je mzdové plnění, které má v podstatě charakter „nevratné zálohy“ na mzdu a je tedy odlišné od celkové sjednané, stanovené nebo určené mzdy podle § 113 zákoníku práce, že stálá mzda nesmí být nižší než 80 % průměrného výdělku zaměstnance zjištěného za rozhodné období a že pokud součet stálých mezd zaměstnance za vyrovnávací období přesáhne výslednou částku dosažené mzdy, neukládá zákoník práce zaměstnanci povinnost vrátit rozdíl ve vyplacené mzdě zaměstnavateli a zaměstnavatel není oprávněn to po něm požadovat. Dospěl k závěru, že v daném případě žalovaný nebyl oprávněn požadovat po žalobkyni vrácení již vyplacené mzdy za 61 hodin, které žalobkyně z fondu pracovní doby za vyrovnávací období neodpracovala, neboť žalovaný pracovní dobu v tomto rozsahu žalobkyni ve vyrovnávacím období nerozvrhl, a pokud žalobkyni srazil ze mzdy za měsíc květen 2021 částku 10 546 Kč jako „opravu náhrady“, učinil tak v rozporu s ustanoveními § 120 a § 121 zákoníku práce. 6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (jeho měnícímu výroku a výroku o náhradě nákladů řízení) podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, „zda lze platně provést srážku ze mzdy dle § 147 zákoníku práce za situace, kdy při platném sjednání konta pracovní doby jako nerovnoměrného rozvržení pracovní doby, zaměstnanec odpracuje nižší počet hodin, než který je stanoven celkovým fondem pracovní doby, anebo je při takové situaci nutno věc vykládat dle § 121 zákoníku práce a zaměstnanec není povinen přeplatek na mzdě vracet“, která nebyla před dovolacím soudem dosud řešena. Má za to, že odvolací soud, který (na rozdíl od soudu prvního stupně, s jehož právním závěrem se dovolatel ztotožňuje) posoudil věc podle § 121 zákoníku práce, dospěl k nesprávným právním závěrům. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené výroky rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se od