21 Cdo 2400/2014 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2400/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce D. F., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem v Šenově, Těšínská č. 1495, proti žalované OKD, a.s. se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 268 63 154, o převedení na jinou práci, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 60/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2014 č.j. 16 Co 215/2013-45, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 12.7.2013 č.j. 25 C 60/2012-26 se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost „převést žalobce na jinou vhodnou práci, kde již nedochází k načítání expozice“, popřípadě, aby žalované byla uložena povinnost „s žalobcem rozvázat pracovní poměr z důvodu naplnění NPE“. Žalobu odůvodnil tím, že dosáhl 100% nejvyšší přípustné expozice (dále též jen „NPE“) již v květnu 2012, a zaměstnavatel je dle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce povinen převést na jinou práci zaměstnance, který dosáhl nejvyšší přípustné expozice. Pro případ, že žalovaná nemá pro žalobce jinou vhodnou práci, žádal, aby žalované byla uložena povinnost rozvázat s ním pracovní poměr z důvodu dosažení NPE. Žalovaná žalobě přisvědčila v tom, že žalobce, který byl pracovně zařazen v úseku degazace a vrtů jako vrtmistr, dovršil na tomto pracovišti v měsíci květnu 2012 100% NPE. Toto pracoviště je však jako tzv. „neproduktivní konto“ zařazeno podle kategorizace prací v závislosti na míře rizika prašnosti do kategorie 2. V rozhodnutí Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje ze dne 12.8.2005 zn. 10786/245/05/Ur - „Kategorizace prací v závislosti na míře rizika prašnosti“ – je pak v bodě 26 stanoveno, že zaměstnanci, kteří dosáhli 100% NPE, mohou nadále vykonávat práce na důlních pracovištích, a to práce zařazené do třídy prašnosti 1 a 2, avšak mimo produktivní konta (rubání, ražení). Vzhledem k tomu, že žalobce dosáhl 100% NPE na pracovišti zařazeném do kategorie prašnosti 2 mimo produktivní konta, nebyl tedy důvod převést žalobce na jinou práci nebo s ním rozvázat pracovní poměr. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 12.7.2013 č.j. 25 C 60/2012-26 uložil žalované povinnost „převést žalobce z vrtmistra na úseku degazace v dole na jinou vhodnou práci odpovídající jeho kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kde nedochází k načítání přípustné expozice“, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost rozvázat se žalobcem pracovní poměr z důvodu nejvyšší přípustné expozice a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle názoru soudu prvního stupně ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce „zcela jasně“ stanoví povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci, dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice. Žalobce dosáhl v květnu 2012 nejvyšší přípustné expozice 100,28%, a stále pracuje na původním pracovišti, které je sice zařazeno do 2. kategorie rizika prašnosti, ale nadále se zde načítá nejvyšší přípustná expozice. Bod 26 Rozhodnutí KHS je podle názoru soudu prvního stupně v rozporu s ustanovením § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť toto ustanovení má preventivní charakter, a kdyby žalobce na svém pracovišti nadále pracoval, docházelo by dále ke zvyšování nejvyšší přípustné expozice. Požadavek žalobce, aby žalované bylo uloženo rozvázat s ním pracovní poměr, soud prvního stupně zamítl jako předčasný, neboť teprve poté, co zaměstnavatel nebude mít možnost žalobce převést na jinou práci, je dosažení nejvyšší přípustné expozice výpovědním důvodem podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.1.2014 č.j. 16 Co 215/2013-45 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost převést žalobce na jinou práci, potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.180,- Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Piekarzové. Odvolací soud vyslovil nesouhlas s názorem žalované, že povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci nenastává již samotným dosažením nejvyšší přípustné expozice, ale až při splnění podmínky, že na takovém pracovišti nesmí dále pracovat. Podle názoru odvolacího soudu ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce „uvádí zcela jasně“ povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance, kteří již dosáhli 100% NPE, na jinou práci, kde již nedochází k načítání NPE. Rozhodnutí KHS, že tito zaměstnanci mohou vykonávat práce na důlních pracovištích zařazené do tříd rizika prašnosti 1. a 2. je v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce, a odvolací soud se tímto rozhodnutím necítí být vázán. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Setrvává na tom, že povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou vhodnou práci nevzniká již tím, že zaměstnanec dosáhne NPE, ale až za současného splnění podmínky, že na takovém pracovišti nesmí zaměstnanec dále pracovat. Zaměstnanci, kteří již dosáhli 100% NPE, mohou v souladu s bodem 26 rozhodnutí Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje nadále vykonávat práci na důlních pracovištích, a to práce zařazené do třídy rizika prašnosti 1. a 2. mimo produktivní konta. Protože zákon sám žádná kriteria ochrany zdraví nestanoví, příslušný orgán ochrany veřejného zdraví je zákonem č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, zmocněn, aby stanovil svým rozhodnutím nejvyšší přípustnou expozici pro práce na jednotlivých pracovištích v podzemí hlubinných dolů a zařazování prací do kategorií rizik prašnosti. Za těchto okolností, protože sám zákon žádná kriteria ochrany zdraví nestanoví, nelze tvrdit, že toto rozhodnutí je v rozporu se zákonem. Dovolatelka dále vyslovila nesouhlas se závěrem, že by zaměstnanci po dosažení 100% NPE měli být převáděni na práci bez dalšího načítání NPE, neboť takováto důlní pracoviště prakticky neexistují, a všichni zaměstnanci, kteří dovršili 100% NPE by nebyli převáděni, ale vyřazováni z dolu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nemá žádné volné pracovní místo, kde by nedocházelo k načítání NPE, nemá možnost rozsudek splnit, neboť na zaměstnavateli nelze požadovat, aby vytvořil nové pracovní místo jen proto, aby rozsudku vyhověl. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek okresního soudu se mění tak, že žaloba se zamítá. Žalobce uvedl, že v žádném ustanovení zákoníku práce není stanoveno, že by orgán veřejného zdraví mohl rozhodnout, že v případě, když zaměstnanci dosáhnou nejvyšší přípustné expozice, mohli by nadále zůstat na pracovišti, kde se nadále načítá prašná expozice, ale s menším rizikem prachu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda a za jakých předpokladů dochází k povinnosti zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci při dosažení nejvyšší přípustné expozice. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce odvozuje svůj žalobní požadavek od dosažení nejvyšší přípustné expo