21 Cdo 2490/2004 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2490/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 6. 2005 Spisová značka:21 Cdo 2490/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2490.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 14 odst. 1 předpisu č. 451/1991Sb. § 46 odst. 1 písm. e) předpisu č. 65/1965Sb. § 44 odst. 2 písm. e) předpisu č. 65/1965Sb. § 241a odst. 3 písm. e) předpisu č. 99/1963Sb. § 132 odst. 3 písm. e) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 21 Cdo 2490/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. N., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí ČR, o neplatnost výpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 80/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2004 č. j. 1 Co 294/2003-191 takto : I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 10. 4. 1998 č. j. 54.763/98-PEMO žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobce zastává místo, pro které nesplňuje předpoklady stanovené zákonem č. 451/1991 Sb., a že proto je dán důvod k výpovědi „ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 a 3 výše citovaného zákona“. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „důvod ve výpovědi uvedený není dostatečně specifikovaný, ani nejsou blíže určeny předpoklady, které nesplňuje“. Podle jeho názoru „samotný odkaz na ustanovení zákona“ je nedostatečný. Kromě toho namítal, že mu žalovaná před podáním výpovědi nenabídla práci „odpovídající jeho kvalifikačním předpokladům“. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně [§ 9 odst. 2 písm. f) o.s.ř.] rozsudkem ze dne 11. 10. 2000 č.j. 37 C 80/2000-37 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci „náklady řízení ve výši 3.225,- Kč k rukám advokátky“. Ve věci samé dospěl k závěru, že výpověď „nesplňuje podmínky, které jsou na ni kladeny ustanovením § 44 odst. 1 písm. c)“, neboť „výpovědní důvod není uveden tak, aby bylo zřejmé, jaký je skutečný důvod, který vede žalovanou k tomu, že se žalobcem rozvázala pracovní poměr“. Pouhý odkaz „na citovaný zákon a paragraf“ podle názoru soudu prvního stupně ke konkretizaci důvodu k výpovědi nepostačuje. Jestliže žalovaná tvrdila, že žalobce učinil nepravdivé čestné prohlášení, že nebyl členem Lidových milicí, bylo na ní, „aby jednoznačně prokázala, že žalobce členem Lidových milicí byl“. Podle názoru soudu prvního stupně bylo „jediným důkazem pro členství žalobce v Lidových milicích komplexní hodnocení“, avšak, i kdyby bylo prokázáno, že žalobce toto komplexní hodnocení podepsal, není - jak zdůraznil - „postaveno na jisto, že skutečně členem Lidových milicích byl“. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 10. 2001 č.j. 1 Co 42/2001-73 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že výpověď byla žalobci dána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb., a že se zřetelem k tomu, že „výpovědi předcházelo dne 24. 3. 1998 předložení „komplexního hodnocení“, které obsahovalo údaj o členství žalobce v Lidových milicích, a vzhledem k tomu, že při předávání výpovědi dne 8. 4. 1998 na jeho dotaz o důvodu k výpovědi mu bylo sděleno, že není možné, aby působil ve funkci, když byl v Lidových milicích, „je a bylo i v době podání výpovědi mezi účastníky skutkově nepochybné, co je důvodem k výpovědi“. Odvolací soud rovněž nepovažoval za důvodnou námitku, že žalovaná nenabídla žalobci jinou vhodnou práci, neboť „vázat platnost výpovědi na ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce je logicky možné, pouze pokud zaměstnavatel má takové volné pracovní místo, pro které zaměstnanec splňuje předpoklady stanovené právními předpisy“, avšak - jak bylo v řízení prokázáno – „žalovaná neměla ke dni 10. 4. 1998 žádné volné pracovní místo, na které by se nevztahoval buď zákon č. 451/1991 Sb. nebo zákon č. 101/1971 Sb“. Protože ale „žalovaná ve svém odvolání navrhuje provedení dalších důkazů o členství žalobce v Lidových milicích, „a tento její postup je přípustný vzhledem k bodu 15 části dvanácté Hlavy I. zák. č. 30/2000 Sb.“, uložil odvolací soud soudu prvního stupně, aby ke zjištění skutkového stavu věci - existenci členství žalobce v Lidových milicích - provedl další důkazy navržené žalovanou. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 11. 6. 2003 č. j. 37 C 80/2000-170 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10.100,- Kč k rukám advokáta“ a že žalovaná je povinna „nahradit českému státu náklady řízení ve výši 7.820,- Kč na účet Městského soudu v Praze“. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že „nelze jednoznačně prokázat věrohodnost obsahu a podpisu komplexního hodnocení“ a že „i za situace, kdyby žalobce skutečně toto hodnocení podepsal“, nevypovídá tato skutečnost sama o sobě „o tom, zda je skutečně dán důvod pro výpověď danou žalobci“. V průběhu řízení podle názoru soudu prvního stupně „nebylo jednoznačně prokázáno, že by žalobce byl skutečně členem Lidových milicí, což by zakládalo výpovědní důvod ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 451/1991 Sb.“, a proto „soud žalobě vyhověl, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpovědní důvod, který byl uveden ve výpovědi, nebyl dán“. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2004, č.j. 1 Co 294/2003-191 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i na náhradu nákladů odvolacího řízení, a že žalobce je povinen zaplatit „státu 7.820,- Kč na náhradě nákladů řízení na účet Městského soudu v Praze“. Na rozdíl od soudu prvního stupně „dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná v řízení prokázala, že žalobce byl členem Lidových milicích“. O této skutečnosti svědčí podle názoru odvolacího soudu především komplexní hodnocení žalobce ze dne 14. 4. 1976 obsahující údaj o členství žalobce v Lidových milicí, které se zachovalo v originále a na kterém je podpis žalobce. Žalobce sice popíral, že by listinu podepsal, jeho tvrzení však bylo vyvráceno posudkem z oboru písmoznalectví, podle něhož je „sporný podpis s větší pravděpodobností vlastnoručním podpisem žalobce“. Kromě toho svědčí o členství žalobce v Lidových milicích kopie jeho komplexního hodnocení ze dne 23. 3. 1982, které sice není žalobcem podepsáno, je však zpracováno stejnou osobou jako hodnocení ze dne 14. 4. 1976, a dále pak docházkové listy žalobce z let 1979 až 1984 vedené jeho dřívějším zaměstnavatelem, z nichž vyplývá, že se v těchto letech „ve více případech zúčastnil akcí LM“. Podle názoru odvolacího soudu každý z těchto důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech prokazují, že žalobce byl členem Lidových milicí. Tento závěr není zpochybněn ani výpovědí bývalé manželky žalobce svědkyní J. (uvedla, že o členství žalobce v Lidových milicích neví), a nevylučuje jej ani zpráva Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, z níž vyplývá pouze, že žalobce není veden v žádné databázi úřadu. Výpověď samotného žalobce je podle názoru odvolacího soudu nevěrohodná a účelová vzhledem k jeho postoji k dané věci, kdy ve svém vyjádření ze dne 10. 4. 1998 žádal, aby byl zaměstnán jinou formou odpovídající jeho kvalifikaci, avšak své členství v Lidových milicích nepopřel, „což by jednoznačně mělo být první a zcela přirozenou reakcí v případě, kdyby tvrzený výpovědní důvod nebyl dán“. Ani následně v žalobě ze dne 21. 4. 1998 své členství v Lidových milicích nepopřel, a za důvod neplatnosti výpovědi označil kromě nedostatečné specifikace výpovědního důvodu okolnost, že žalovaná má možnost jej zaměstnávat jinak. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce poprvé své členství v Lidových milicích popřel „až ve své účastnické výpovědi z 11. 10. 2000, tedy více než po dvou letech od předmětné výpovědi“. Vycházeje z těchto úvah, odvolací soud dovodil, že důvod uvedený ve výpovědi z pracovního poměru, dané žalovanou žalobci dne 10. 4. 1998 podle ustanovení § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 451/1991 Sb., byl dán. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že mu výpověď ze dne 10. 4. 1998 nebyla dána ve lhůtě uvedené v § 14 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb., n