21 Cdo 2511/2022 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2511/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 1. 2023 Spisová značka:21 Cdo 2511/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2511.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Břemeno tvrzení Práce přesčas Odměna Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 78 odst. 1 písm. i) předpisu č. 262/2006 Sb. § 136 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 3. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 681/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2511/2022-365 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce M. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 370/4, proti žalované apt Products s. r. o. se sídlem v Chebu – Dolní Dvory, Průmyslový park č. 33/22, IČO 60199741, zastoupené JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4 – Michle, Budějovická č. 1550/15a, o 421 371,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 222/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. května 2022, č. j. 10 Co 14/2022-319, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 370/4. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2022, č. j. 10 Co 14/2022-319, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejních (z hledisek rozhodných pro přípustnost dovolání dovolatelkou vytknutých) otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly řešeny jinak. A) k otázce, za jakých okolností lze práci zaměstnance považovat za práci přesčasovou Práce přesčas je definována v ustanovení § 78 odst. 1 písm. i) zákoníku práce jako „práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn. U zaměstnanců s kratší pracovní dobou je prací přesčas práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu; těmto zaměstnancům není možné práci přesčas nařídit. Prací přesčas není, napracovává-li zaměstnanec prací konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu pracovní volno, které mu zaměstnavatel poskytl na jeho žádost“. Podle výše uvedené definice není prací přesčas automaticky jakákoliv práce pro zaměstnavatele mimo předem stanovenou pracovní dobu (například práce nad rámec stanovené pracovní doby proti vůli zaměstnavatele), ale pouze práce, kterou zaměstnavatel nad rámec stanovené týdenní pracovní doby nařídil jako přesčas, nebo ke které zaměstnanec obdržel zaměstnavatelův souhlas (tj. zaměstnavatel a zaměstnanec se na ní dohodli, a to nejen písemně, ale i ústně, případně mlčky). Práce přesčas proto nemůže být bez jasného rozlišení, že se jedná o práci přesčas, uvedena v rozvrhu směn. Pokud zaměstnanec požádá o práci mimo svoji stanovenou pracovní dobu výměnou za pracovní volno, tj. napracovává si volno, taková práce se za přesčas nepovažuje (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2141/2021). Zaměstnavatel je povinen vést u jednotlivých zaměstnanců evidenci odpracované 1. pracovní doby [§ 78 odst. 1 písm. a) zákoníku práce], 2. práce přesčas [§ 78 odst. 1 písm. i) a § 93 zákoníku práce], 3. další dohodnuté práce přesčas (§ 93a zákoníku práce), 4. noční práce (§ 94 zákoníku práce), a 5. doby v době pracovní pohotovosti (§ 95 odst. 2 zákoníku práce) [srov. § 96 odst. 1 písm. a) zákoníku práce]. Z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanoveních § 114 a § 96 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, která vymezuje obsah povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele, vyplývá, že ve sporu o zaplacení mzdy za práci přesčas má žalobce jako zaměstnanec břemeno tvrzení o tom, že mezi ním a žalovaným zaměstnavatelem byl uzavřen (vznikl) pracovní poměr a že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas. Z tohoto břemene tvrzení pak pro zaměstnance (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, jde-li o prokázání tvrzení toho, že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas a po jakou dobu. Prokazuje-li zaměstnanec své tvrzení o tom, že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas, evidencí odpracované práce přesčas, a brání-li se žalovaný zaměstnavatel oproti požadavku zaměstnance na zaplacení mzdy za práci přesčas námitkou, že žalující zaměstnanec pro něj práci přesčas nevykonal, nemá (nemůže mít) ohledně tvrzení o tom, že byla práce přesčas vykonána, důkazní povinnost, ale nese břemeno tvrzení o tom, že příslušná evidence odpracované práce přesčas neodpovídá skutečnosti (a že tedy zaměstnanec nepracoval přesčas vůbec, nebo alespoň v jím tvrzeném rozsahu), a má povinnost označit k tomuto tvrzení důkazy (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4166/2015). Pakliže odvolací soud vyšel ze skutkového závěru (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pro žalovanou práci přesčas fakticky vykonal, že „žalobcem tvrzený rozsah přesčasové práce (byl prokázán) jednak z předložených pracovních listů za zkoumané období, z výpovědi svědkyně D.,… ale i z účastnické výpovědi (jednatele) žalované…“, že „přinejmenším konkludentní“ souhlas jednatele žalované (s výkonem práce přesčas) vyplývá z „SMS komunikace“ mezi žalobcem a jednatelem žalované (srovnej bod 27. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pak závěr odvolacího soudu, že „…žalobce konal práci přesčas v souladu se zákonnou úpravou…“, je v souladu se shora citovanými závěry dovolacího soudu k projednávané otázce a námitky žalované, formulované pod bodem II. /1., 2., resp. IV. /1., 2. odůvodnění dovolání, tak přípustnost dovolání nezakládají. Žalovaná ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, případně předkládá svoji vlastní skutkovou verzi, od níž potom odvíjí údajný rozpor s judikaturou dovolacího soudu (popř. judikaturou Ústavního soudu). Do této kategorie je nutno zařadit námitky, že „…v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná dala žalobci příkaz nebo souhlas k výkonu práce přes čas…“, že „… žalobce v uvedeném období nevykonával práci přesčas….“, že „…bylo prokázáno, že nadřízený práci přesčas dokonce zakazoval…“, že „…žalobce žádnou práci (podle pracovní smlouvy) nevykonával…“, a že „…vykonával práci, která neodpovídala jeho postavení v rámci žalované, jeho druhu práce a pracovní náplně…“. Jde tak o námitky, jimiž žalovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). B) k otázce aplikace ustanovení § 136 o.