21 Cdo 2551/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2551/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 10. 2006 Spisová značka:21 Cdo 2551/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2551.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 108 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 110b odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. § 110b odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. § 254 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. § 12 odst. 1 předpisu č. 119/1992Sb. § 12 odst. 3 předpisu č. 119/1992Sb. § 19 odst. 3 předpisu č. 119/1992Sb. § 12 odst. 4 předpisu č. 119/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2551/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného advokátkou, proti žalované H. B., spol. s r.o. zastoupené advokátem, o 84.356,80 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 203/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2005, č. j. 25 Co 41/2005-209, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba co do částky 3.000,80 Kč s 4% úrokem z prodlení od 2.8.2002 do zaplacení, se odmítá. II. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba co do částky 31.815,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% z částky 5.268,- Kč od 1.2.2000 do zaplacení, ve výši 10% z částky 7.772,- Kč od 1.2.2001 do zaplacení, ve výši 7,5% z částky 8.883,- Kč od 1.2.2002 do zaplacení a ve výši 7% z částky 9.892,20 Kč od 1.6.2002 do zaplacení, se zamítá. III. Rozsudek městského soudu se ve zbývající části napadeného zamítavého výroku, tj. ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba co do částky 15.558,- Kč s úroky z prodlení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu 89.443,- Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslil. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že u žalované byl zaměstnán jako řidič mezinárodní kamionové dopravy na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 3. 1994 až do 30. 4. 2002 a většinu práce vykonával mimo území České republiky. Žalovaná v průběhu trvání pracovního poměru neumožňovala žalobci čerpání dovolené a žalobci tak postupně vznikl nárok na náhradu za nevyčerpanou dovolenou za rok 1998 ve výši 5.268,- Kč, za rok 1999 ve výši 7.772,- Kč, za rok 2000 ve výši 8.883,- Kč, za rok 2001 ve výši 9.051,- Kč a za rok 2002 ve výši 2.768,- Kč; celkem ve výši 33.742,- Kč. Protože podle pracovní smlouvy byla místem výkonu práce žalobce P., veškeré jeho cesty mimo P. bylo nutno považovat za „cesty služební“ (správně pracovní cesty), které navíc převážně konal v zahraničí. Podle rozhodnutí žalované činila „denní dieta“ (správně stravné) do července 2000 částku 50,- německých marek (dále též jen „DEM“) a od 1. 7. 2000 částku 60,- DEM bez ohledu na stát, kde byla služební cesta konána. Žalovaná však žalobci v této výši „diety“ nevyplácela, takže mu za dobu od ledna 1999 do konce roku 2001 dluží nedoplatek ve výši 2.660,- DEM, tedy 47.614,- Kč. V souvislosti s výpovědí z pracovního poměru dostal žalobce nařízeno, aby do W. odvezl „tzv. black box (černou skříňku)“ s tím, že má jet vlastním osobním vozem. Cestovní náhrady za tuto cestu činí 5.059,- Kč. Protože žalovaná odmítala žalobci doplatit dlužné „diety“ a nevybranou dovolenou, nechal si žalobce udělat propočet odbornou účetní firmou, za což musel zaplatit 2.500,- Kč. Dále mu v souvislosti s uplatněním nároků vznikly náklady na poštovné ve výši 128,40 Kč a náklady na právní konzultaci ve výši 400,- Kč. Celkem takto jeho náklady činily 8.087,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 3. 2003, č. j. 7 C 203/2002-80, žalobě co do částky 84.356,80 Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslil, vyhověl a žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 5.086,20 Kč s úroky z prodlení, jež rovněž vyčíslil; zároveň uložil žalované zaplatit České republice „na účet zdejšího soudu“ státem zálohované svědečné 1.300,- Kč a žalobci na nákladech řízení 19.445,- Kč k rukám jeho „právní zástupkyně“ JUDr. O. U. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná nedodržela svou povinnost uvedenou v ustanovení § 109 odst. 2 zák. práce, tedy určit žalobci čerpání dovolené v rozsahu 14 dnů (do 31. 12. 2000), resp. čtyř týdnů (od 1. 1. 2001), a že žalobci tak vznikl nárok na proplacení nevyčerpané dovolené; proto žalobu co do částky 33.742,- Kč jakožto náhrady za neproplacenou dovolenou posoudil jako důvodnou. Vycházeje dále z toho, že žalovaná při výplatě stravného nepostupovala v souladu s ustanovením § 12 a § 19 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, neboť, ačkoliv žádná dohoda o krácení mezi účastníky neexistovala, přesto žalobci náhrady stravného krátila, posoudil žalobu za důvodnou také ohledně dlužného stravného ve výši 47.614,- Kč (tj. 2.660,- DEM). Protože při přepočtu vycházel z kurzu k 1. 1. 2002, tj. 17,90 Kč za 1 DEM, žalobu ohledně částek v Kč, které žalobce požadoval v důsledku nesprávně přepočítaného kurzu německé marky, zamítl. Zamítl rovněž požadavek žalobce na náhradu za cestu, kterou v souvislosti s ukončením pracovního poměru vykonal do W, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by k uvedené cestě dostal od žalované závazný pokyn, aby tzv. „černou skříňku“ převezl do N. V souvislosti s uplatňováním pracovněprávních nároků vznikly žalobci náklady na poštovném, právní konzultaci a za platbu odborné účetní firmě. Soud prvního stupně posoudil tyto nároky podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce jako odpovědnost zaměstnavatele za škodu, jež vznikla zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a uložil žalované zaplatit žalobci dalších 3.000,80 Kč s příslušnými úroky. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2003, č. j. 64 Co 229/2003-96, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech státu a nákladech řízení mezi účastníky navzájem zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že, ač mezi účastníky bylo sporné, v jakém rozsahu žalobce v rozhodné době čerpal dovolenou, a k této otázce byly provedeny důkazy, v odůvodnění napadeného rozsudku se objevuje pouze kategorický závěr shodný s tvrzením žalobce, aniž by bylo vysvětleno, o které důkazy se takové zjištění opírá a jak byly provedené důkazy hodnoceny. Stejně tak bylo sporné, zda mezi účastníky byla uzavřena dohoda o krácení stravného při pobytu ve W. Rovněž k této otázce byly provedeny důkazy, avšak v odůvodnění soud prvního stupně nevysvětluje, o které důkazy své závěry opírá a jak provedené důkazy hodnotil. Nezabýval se ani námitkou promlčení, kterou žalovaná ve vztahu k části nároku žalobce vznesla. Uložil soudu prvního stupně, aby žalovaného vyzval k označení důkazů k prokázání jeho tvrzení, aby znovu posoudil, zda mezi účastníky byla uzavřena dohoda o krácení stravného, a aby u nároku na náhradu škody posoudil, zda náklady na právní konzultaci s JUDr. U. by neměl podřadit pod náklady řízení, zda náklady na činnost účetní firmy žalobce vůbec vynaložil a zda se jednalo o náklady vynaložené účelně. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. 12. 2004, č. j. 7 C 203/2002-182, žalované uložil zaplatit žalobci 79.088,80 Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslil, ohledně částky 5.268,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 2. 2000 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice „na účet zdejšího soudu“ státem zálohované svědečné 861,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit České republice „na účet zdejšího soudu“ zálohované svědečné 12.929,10 Kč a žalobci na nákladech řízení 47.696,25 Kč k rukám jeho „právní zástupkyně“ JUDr. O. U. Ve vztahu k nároku na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou znovu dospěl k závěru, že žalovaná nedodržela povinnost uvedenou v ustanovení § 109 odst. 2 větě druhé zák. práce a neurčila žalobci čerpání dovolené v zákonem stanoveném rozsahu. Žalobce tak nevyčerpal dovolenou v celém rozsahu a vznikl mu nárok na její proplacení; v roce 1998 ve výši 5.268,- Kč, v roce 1999 ve výši 7.772,- Kč, za rok 2000 ve výši 8.823,- Kč, za rok 2001 ve výši 9.051,- Kč a za rok 2002 ve výši 2.768,- Kč. Zabývaje se dále vznesenou námitkou promlčení, dospěl k závěru, že nárok na proplacení dovolené za rok 1998 v