21 Cdo 2645/2000 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2645/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce MUDr. A. N., zastoupeného advokátem, proti žalované F. nemocnici v M., zastoupené advokátkou, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 55/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2000 č.j. 12 Co 68/2000-37, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr k žalované, vzniklý na základě pracovní smlouvy ze dne 2.11.1995, \"trvá i po 1.1.1999 a je uzavřen na dobu neurčitou\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 2.11.1995 mu vznikl k žalované pracovní poměr na dobu určitou do 30.4.1996 a že je osobou se změněnou pracovní schopností, neboť rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 22.7.1996 č.j. 5602251699 mu byl přiznán s účinností od 1.11.1995 částečný invalidní důchod. Pro žalovanou pracoval i po uplynutí sjednané doby (po 30.4.1996), aniž by mezi účastníky došlo k další písemné dohodě o změně pracovní smlouvy, kterou by byl znovu sjednán pracovní poměr na dobu určitou; podle názoru žalobce se proto pracovní poměr účastníků ve smyslu ustanovení § 56 odst.2 zák. práce změnil v pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou. Vzhledem k tomu, že žalobce je osobou se změněnou pracovní schopností, nelze s ním sjednat pracovní poměr na dobu určitou nebo prodlužovat již sjednaný pracovní poměr na dobu určitou. Žalobce sice nebyl osobou se změněnou pracovní schopností již v době uzavření pracovní smlouvy, ale stal se jí k tomuto dni zpětně, což \"ovlivňuje pozdější možnost sjednání změny pracovní smlouvy na dobu určitou\". Žalovaná namítala, že dne 2.11.1995 uzavřela se žalobcem pracovní smlouvu na dobu určitou do 30.4.1995 a že s ním dne 5.4.1996, dne 28.11.1996 a 1.12.1997 dohodla \"časově omezené prodloužení pracovního poměru na dobu určitou, nejprve do 31.12.1996, poté do 31.12.1997 a následně do 31.12.1998\"; v posléze uvedeném případě žalobce sám podal dne 2.12.1997 žádost o prodloužení pracovního poměru do 31.12.1998. O tom, že žalobce je osobou se změněnou pracovní schopností, se žalovaná dozvěděla dne 20.2.1997, kdy jí žalobce předal rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 22.7.1996 o přiznání částečného invalidního důchodu. Pracovní poměr účastníků skončil podle názoru žalované uplynutím sjednané doby dne 31.12.1998. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29.9.1999 č.j. 20 C 55/98-15 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 4.225,- Kč k rukám \"jeho právní zástupkyně\". Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§ 80 písm.c) o.s.ř.]. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že od uzavření pracovní smlouvy ze dne 2.11.1995 nedošlo k další písemné dohodě o změně pracovní smlouvy v tom směru, že se pracovní poměr sjednává na dobu určitou, a že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 22.7.1996 byl žalobci přiznán se zpětnou platností od 1.11.1995 částečný invalidní důchod. Vzhledem k tomu, že žalobce je ve smyslu ustanovení § 21 zákona č. 1/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) osobou se změněnou pracovní schopností, že o pracovní poměr na dobu neurčitou jde i v případě, kdy ujednání v pracovní smlouvě o pracovním poměru na dobu určitou je pro rozpor s ustanovením § 30 odst.2 zák. práce neplatné, a že žalobce byl osobou se změněnou pracovní schopností již v době uzavírání dodatku k pracovní smlouvě ze dne 16.4.1996 (i když žalovaná o tom nevěděla a ani vědět nemohla, neboť částečný invalidní důchod byl žalobci přiznán zpětně od 1.11.1995 až rozhodnutím ze dne 22.7.1996), platí podle názoru soudu prvního stupně domněnka, že pracovní poměr účastníků, vzniklý na základě pracovní smlouvy ze dne 2.12.1995, se změnil na pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou a že trvá i po 1.1.1999. Dodatky k pracovní smlouvě ze dne 16.4.1996, 16.12.1996 a 4.12.1997 jsou pro rozpor s ustanovením § 30 odst.2 písm.d) zák. práce neplatné a ze žádosti žalobce ze dne 2.12.1997, kterou požádal o prodloužení pracovního poměru do 31.12.1998, nelze \"dovozovat, že žalobce písemně požádal žalovanou o sjednání pracovního poměru na dobu určitou, jak má na mysli ustanovení § 30 odst.3 zák. práce\". K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.6.2000 č.j. 12 Co 68/2000-37 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a že žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3.225,- Kč k rukám její \"právní zástupkyně\", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.725,- Kč k rukám její \"právní zástupkyně\". Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, ve věci samé však po doplnění skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k odlišným právním závěrům. Odvolací soud zdůraznil, že pro uzavření pracovní smlouvy a dohody o změně pracovní smlouvy zákoník práce sice vyžaduje písemnou formu, avšak s jejím nedodržením nespojuje neplatnost právního úkonu; pracovní smlouvu a dohodu o změně pracovní smlouvy lze tedy platně uzavřít i jinak než písemně (tj. ústně nebo konkludentně). Vzhledem k tomu, že žalobce je osobou se změněnou pracovní schopností, že ustanovení § 30 odst.2 písm.d) zák. práce vylučovalo možnost uzavřít s takovou osobou pracovní poměr na dobu určitou a že ustanovení § 30 odst.3 zák. práce připouštělo z tohoto zákazu výjimku v případě, že osoba se změněnou pracovní schopností sama požádá zaměstnavatele o uzavření takového pracovního poměru, je pro posouzení této věci rozhodující, zda žalobce sám požádal o uzavření pracovního poměru na dobu určitou a zda došlo k platné změně (platným změnám) pracovní smlouvy ve vymezení doby trvání pracovního poměru. V odpovědi na uvedenou otázku odvolací soud přihlédl k tomu, že rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu bylo vydáno dne 22.7.1996 (o platnosti sjednání pracovního poměru na dobu určitou do 30.4.1996 tedy nemohou být pochybnosti) a že v době, kdy byly sjednávány dodatky k pracovní smlouvě, žalobce byl osobou se změněnou pracovní schopností, i když se o tom žalovaná dozvěděla až dne 20.2.1997. Vzhledem k tomu, že jednání o prodloužení doby trvání pracovního poměru probíhala tak, že je \"iniciovala pracovnice osobního oddělení\", která sepsala na \"interním formuláři\" žádost o vyjádření k dalšímu prodloužení pracovního poměru se žalobcem a adresovala ji \"pracovníkovi oprávněnému rozhodnout o této personální otázce\", že žalobce ve všech případech s tímto postupem souhlasil, což vyjádřil svým podpisem na příslušném \"interním formuláři\", a že v posledním případě sám žádostí ze dne 2.12.1997 požádal o prodloužení pracovního poměru do 31.12.1998, bylo podle názoru odvolacího soudu \"naplněno ustanovení § 30 odst.3 zák. práce\"; nepožádal-li žalobce \"výslovně vlastní žádostí o sjednání (případně prodloužení) pracovního poměru na dobu určitou, byl s takovým ujednáním srozuměn, což se promítlo v jeho podpisu na žádosti adresované \"vedoucímu pracovníkovi, která byla podkladem pro změnu pracovní smlouvy ve stanovení doby trvání pracovního poměru\". Žaloba proto nemůže být důvodná, neboť pracovní poměr účastníků skončil dnem 31.12.1998. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že prodloužení pracovního poměru sjednaného na dobu určitou je změnou pracovní smlouvy. Závěr odvolacího soudu, podle kterého o prodloužení pracovního poměru rozhodoval zaměstnanec žalované, který byl oprávněn rozhodovat o této personální otázce, nemá oporu ve výsledcích dokazování, neboť nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by vyplývalo, že by vedoucí lékař, který podepisoval formulář žádosti o vyjádření k dalšímu prodloužení pracovního poměru, byl osobou oprávněnou činit za žalovanou právní úkony v pracovněprávních vztazích. Podle ustanovení § 30 odst.3 zák. práce neplatí zákaz sjednávat pracovní poměr na dobu určitou s osobou se změněnou pracovní schopností, jen jestliže tato osoba písemně požádá zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou. Z podpisů žalobce na formulářích žádosti o vyjádření k dalšímu prodloužení pracovního poměru nelze dovozovat, že by žalobce podal žádost ve smyslu ustanovení § 30 odst.3 zák. práce. Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že náležitě nepřihlédl k tomu, že žádost o vyjádření k dalšímu prodloužení pracovního poměru ze dne 1.12.1997 odporuje ustanovení § 30 odst.2 písm.d) zák. práce. Žalovaná si byla vědoma protiprávnosti svého jednání a \"vylákala na žalobci\" žádost o prodloužení pracovního poměru ze dne 2.12.1997; odvolací soud \"ponechal bez povšimnutí\", že žalobce sepsal tuto žádost \"na nátl