21 Cdo 2740/2000 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2740/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 11. 2001 Spisová značka:21 Cdo 2740/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2740.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 46 odst. 1 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb. § 107 odst. 2 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb. § 40 odst. 5 písm. f) předpisu č. 108/1994Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2740/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. L., zastoupené advokátkou, proti žalované S. e., a.s., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 70/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2000, č.j. 22 Co 722/99-157, takto : Dovolání žalované se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 23.8.1996 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce rozvazuje pracovní poměr. Toto opatření odůvodnila žalovaná tím, že žalobkyně dne 14. 8. 1996 nenastoupila po ukončení pracovní neschopnosti do zaměstnání a v dopoledních hodinách oznámila, že nastupuje dovolenou, kterou neměla schválenou vedoucím; tato nepřítomnost (pozdní oznámení) byla posouzena „jejím vedoucím, vedením STE a.s. RZ K. po dohodě se ZV OSE jako neomluvená absence“. Protože se jedná o opětovné porušení pracovní kázně a za předchozí porušení jí „byla odňata výkonnostní odměna na dobu tří měsíců (písemné upozornění ze dne 6. 5. 1996), je dán důvod k výpovědi“. Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby bylo určeno, že výpověď žalované ze dne 23.8.1996 podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, podle níž měl pracovní poměr žalobkyně skončit ke dni 31.10.1996 je neplatná a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni za dobu od 1.11.1996 do 30.6.1997 na náhradě ušlé mzdy 58.320,- Kč. Žalobu odůvodnila v podstatě tím, že skutečnosti uváděné jako výpovědní důvod jsou vykonstruované a nezakládají se na pravdě. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 1.9.1997, č.j. 7 C 70/97 - 44, žalobu zamítl a rozhodl, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jsou splněny všechny hmotněprávní podmínky výpovědi. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně sice o dovolenou dne 14.8.1996 požádala, ale tato žádanka jí nebyla jejím nadřízeným odsouhlasena, a že dne 6.5.1996 byla upozorněna na možnost výpovědi při dalším méně závažném porušení pracovní kázně. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem (správně usnesením) ze dne 24.2.1998, č.j. 22 Co 56/98 - 57, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se zabýval pouze porušením pracovní kázně, ke kterému mělo dojít ze strany žalobkyně tím, že nastoupila dne 14. 8. 1996 dovolenou bez souhlasu zaměstnavatele. Nezabýval se však tím, zda žalobkyně před tímto eventuelním porušením pracovní kázně porušila již dříve nejméně dvakrát méně závažným způsobem pracovní kázeň, a to v určitých přiměřených časových souvislostech. Odvolací soud nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že bylo prokázáno, že v písemném upozornění žalovaného ze dne 6.5.1996 jsou uvedeny konkrétní případy, kdy se tak mělo stát. Protože žalobkyně v reakci na písemné upozornění ze dne 6.5.1996 tvrdila, že pracovní kázeň neporušila „nezbyde, než aby bylo prověřeno, zda se dopustila jednání v tomto upozornění uvedených a zda jsou tedy splněny hmotněprávní podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce“. Okresní soud v Kolíně dalším rozsudkem ze dne 15.9.1998, č.j. 7 C 70/97 - 78, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že výpovědní důvod uplatněný ve výpovědi ze dne 23. 8. 1996 není dán. Vycházel přitom z toho, že ačkoli žalobkyně o dovolenou dne 14.8.1996 požádala, nebyla jí žádanka nadřízeným odsouhlasena, že porušila kázeň též dne 15.4.1996, kdy neuposlechla příkazu nadřízeného a odmítla napsat dopisy konzumentům, že neoprávněně přepisovala pracovní výkazy bez příkazu přímého nadřízeného, a z toho, že, jestliže nesouhlasila s rozhodnutím ředitele ohledně neomluvených absencí v prosinci 1995 a v únoru 1996, mohla se u soudu domáhat žalobou, aby soud rozhodl, že její nepřítomnost v práci nebyla absencí neomluvenou. K odvolání obou účastnic Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 1998, č.j. 22 Co 616/98 - 99, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že výpověď žalovaného zaměstnavatele ze dne 23. 8. 1996 dle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, podle níž měl pracovní poměr žalobkyně skončit ke dni 31.10.1996, je neplatná a pracovní poměr žalobkyně u žalované nadále trvá, a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu ušlé mzdy za dobu od 1.11.1996 do 30.6.1997 58.320,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.126,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.952,- Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně porušila pracovní kázeň tím, že dne 15.4.1996 neuposlechla příkaz svého nadřízeného a odmítla provést přikázané práce (toto jednání jí bylo vytknuto dopisem ze dne 6.5.1996), a tím, že dne 14.8.1996 nastoupila na dovolenou bez prokázaného souhlasu zaměstnavatele; k naposled uvedenému porušení pracovní kázně uvedl, že i když odborová organizace neposoudila čerpání dovolené žalobkyní jako neomluvenou absenci, nástupem na dovolenou bez prokázaného souhlasu zaměstnavatele žalobkyně pracovní kázeň porušila. Oproti soudu prvního stupně však dovodil, že žalovaná neprokázala, že by žalobkyně porušila pracovní kázeň též tím, že přepisovala záznamy denních prací provedených na „OBS Z.“, případně tím, že „svoje vyhrocené osobní antipatie vůči vedoucímu OBS p. V. přenášela na pracoviště, což se negativně projevilo nejen v celém kolektivu, ale i ve vztahu k zákazníkům“, když navíc je toto porušení pracovní kázně uvedeno v dopise ze dne 6. 5. 1996 velmi obecně. Za porušení pracovní kázně odvolací soud nepovažoval ani skutečnost, že žalobkyně nastoupila dovolenou dne 22.12.1995 bez souhlasu svého přímého nadřízeného, neboť toto čerpání dovolené nebylo posouzeno žalovanou ani odborovým orgánem žalované jako neomluvená absence a údajné pochybení jí bylo vytknuto teprve dne 6.5.1996, ani skutečnost, že žalobkyně doložila pracovní neschopnost a nástup na lázeňskou léčbu dne 19.2.1996 potvrzením přímo osobnímu oddělení „RZ K.“. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně se tak dopustila nejvíce dvou porušení pracovní kázně, a i když byla na možnost výpovědi z pracovního poměru upozorněna, nebyly zcela naplněny předpoklady ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Protože žalobkyně oznámila žalovanému, že na dalším zaměstnávání trvá, žalovaná žalobkyni neumožnila pokračovat v práci a mezi účastníky nebylo sporu o výši průměrného výdělku žalobkyně v rozhodném období, uložil odvolací soud žalované, aby žalobkyni za dobu od 1. 11.1996 do 30.6.1997, kdy nepracovala a nepobírala dávky z mateřské dovolené, zaplatil náhradu mzdy. K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17.11.1999, č.j. 21 Cdo 1069/99-124, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytknul, že změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 2 o.s.ř., ačkoli ve skutečnosti dospěl k odlišnému (jinému) skutkovému zjištění než soud prvního stupně, aniž dokazování provedené před soudem prvního stupně zopakoval nebo doplnil. Dovolací soud dospěl k závěru, že skutkový závěr odvolacího soudu (o tom, že jednáním dne 22.12.1995 a 19.2.1996 žalobkyně neporušila pracovní kázeň, a že skutečnost, že překračovala svoji pravomoc a přepisovala záznamy denních prací provedených na „OBS Z.“ a že „svoje vyhrocené osobní antipatie vůči vedoucímu OBS přenášela na pracoviště, což se negativně projevilo nejen v celém kolektivu, ale i ve vztahu k zákazníkům“, nebyla prokázána) byl učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o.s.ř. a že řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 28.3.2000, č.j. 22 Co 722/99-157, připustil zpětvzetí návrhu, „pokud žalobkyně požadovala určení, že pra