21 Cdo 2784/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2784/2024-622 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce D. K., zastoupeného Mgr. Oldřichem Barochem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 730/59, proti žalované EUROPE IVF International s. r. o. se sídlem v Praze 6 – Vokovicích, Evropská č. 859/115, IČO 08508674, zastoupené Mgr. Tomášem Politzerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1207/10, o neplatnost rozvázání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 236/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2024, č. j. 23 Co 75/2024-581, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. listopadu 2023, č. j. 4 C 236/2020-516, takto: I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. listopadu 2023, č. j. 4 C 236/2020-516, se zastavuje. II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2024, č. j. 23 Co 75/2024-581, se odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 167,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Politzera, advokáta se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1207/10. Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však svým dovoláním napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale výslovně je podává „i do všech výroků rozsudku prvoinstančního soudu“. Opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. § 201 o. s. ř.). Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 11. 2023, č. j. 4 C 236/2020-516, zastavil (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.). 2. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 23 Co 75/2024-581, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 3. Otázky uvedené v dovolání pod bodem [1] - kdo nese důkazní břemeno ve vztahu k prokazování počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty podle § 58 odst. 1 zákoníku práce v řízeních o neplatnost rozvázání pracovního poměru, pod bodem [2] - „otázka vztahu péče řádného hospodáře a povinnosti výkonu odborné činnosti zaměstnavatele dle specifické legislativy (zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, resp. zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách) k počátku běhu subjektivní lhůty dle § 58 odst. 1 ZP“, resp. „zda je v souladu s dobrými mravy a veřejným pořádkem a ustanovením § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce, dojde-li k odsouvání počátku běhu subjektivní lhůty nebo závisí-li počátek běhu subjektivní lhůty na postupu zaměstnavatele, resp. vedení zaměstnavatele, který není v souladu s péčí řádného hospodáře, a zda lze takový posun počátku běhu prekluzivních lhůt přičítat k tíži zaměstnanci“, pod bodem [3] - „tzv. teorie důkazní v souvislosti s přenášením důkazního břemene“, resp. zda byla žalovaná povinna prokazovat i negativní skutečnosti, „tedy mj. i to, že o podobě IMD cyklu nevěděla již v roce 2019 nebo počátkem roku 2020“, a pod bodem [4] – zda v případě odmítnutí důkazu navrženého účastníkem pro nadbytečnost lze rozhodnout v neprospěch tohoto účastníka pro neunesení důkazního břemene, přípustnost dovolání založit nemohou, protože na jejich řešení napadené rozhodnutí nezávisí. 4. Ve vztahu k otázkám zformulovaným pod bodem [2] je nutno předně konstatovat, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nezahrnují poznatek, na jehož základě by bylo možné učinit závěr, že postupem žalované došlo k porušení povinnosti péče řádného hospodáře, tím méně pak takového, v jehož důsledku by došlo k oddálení počátku běhu dané lhůty, a kdy se tak stalo. Soudy nižších stupňů proto ani neměly důvod zabývat se hypotetickou otázkou, jaké důsledky pro počátek běhu subjektivní lhůty dle § 58 odst. 1 zákoníku práce by mělo případné porušení povinností řádného hospodáře ze strany žalované. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových tvrzení, která v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). 5. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že vzhledem k tomu, že poslední IMD cykly byly provedeny v únoru 2020, je pro počátek běhu subjektivní lhůty v dané věci rozhodující, zda a kdy se žalovaná dozvěděla o IMD cyklu klientky S. S., jež po skutkové stránce popsala a vytkla žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru, neboť s ohledem na právní závěry přijaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2973/2018, dvouměsíční subjektivní lhůta v případech dlouhodobého porušování pracovních povinností stejným způsobem neskončí dříve, než po uplynutí dvou měsíců ode dne následujícího po posledním takovém porušení pracovní povinnosti, ledaže by se zaměstnavatel o tomto porušení dozvěděl později (viz body 13 a 15 odůvodnění napadeného rozsudku). Správnost tohoto závěru žalobce v dovolání nezpochybnil, natož pak způsobem, který by mohl založit přípustnost dovolání, tento závěr proto není otevřen dovolacímu přezkumu a dovolací soud z něho dále vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3706/2022). Dovolání tak nelze shledat přípustným pro řešení otázek pod body [1] – [4], jejichž prostřednictvím dovolatel prosazuje názor, že subjektivní lhůta podle § 58 odst. 1 zákoníku práce ve vztahu k porušení povinností vymezenému pod písm. A okamžitého zrušení pracovního poměru začala běžet již od podzimu 2019, příp. začátkem roku 2020, neboť žalovaná již v té době získala nebo jako řádný hospodář měla získat informace o podstatě tzv. IMD cyklu obecně (nikoliv u klientky S. S.). 6. Mimo to otázky pod body [1], [3] a [4], při jejichž řešení se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil od závěrů konstantní judikatury dovolacího soudu, týkajících se důkazního břemene, nečiní dovolání přípustným také proto, že napadené rozhodnutí není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene. 7. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětluje, že smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti sporného tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 5, ročník 2002, pod číslem 86, a z pozdější doby např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1531/2021). Taková situace však ve zde souzené vě