21 Cdo 2867/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2867/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 2. 2019 Spisová značka:21 Cdo 2867/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2867.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody zaměstnavatelem Změna poměrů Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 187 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 13.12.2004 § 187 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 13.12.2004 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 5. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2867/2018-604 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně E. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Vítem Palarčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Milady Horákové č. 329/26, proti žalované Úrazové nemocnici v Brně, příspěvkové organizaci se sídlem v Brně, Ponávka č. 139/6, IČO 00209813, zastoupené JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Brně, Zdislavina č. 488/10, o 1 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 170/2004, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2018 č. j. 15 Co 57/2017-551, takto: I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části směřující proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o změně rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 42 C 170/2004-495, a dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení se odmítají. II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 42 C 170/2004-495 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Právní předchůdce žalobkyně J. P., (dále též jen „žalobce“) se žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1 400 000 Kč. Žalobu zdůvodnil tím, že byl od 1. 9. 1984 do 20. 8. 2003 zaměstnancem žalované, přičemž od 1. 2. 1991 až do skončení pracovního poměru pracoval ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum. Od začátku června do 8. 7. 2003 byl vystaven stupňující se šikaně ředitelem žalované P. Z., a tato neúnosná situace jej donutila podat dne 8. 7. 2003 výpověď. V přímém důsledku diskriminace mu tak vznikla škoda, kterou spatřuje v rozdílu mezi příjmy, jež pobíral jako zaměstnanec žalované, a příjmy, jež pobíral jako nezaměstnaný a jako důchodce v předčasném starobním důchodu, a jež pobírá nyní jako důchodce v řádném starobním důchodu. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 9. 2009 č. j. 42 C 170/2004-268 žalobu zamítl a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dospěl k závěru, že uplatněný nárok nelze podřadit pod žádné ustanovení zákoníku práce. Ačkoli došlo ze strany tehdejšího ředitele žalované k šikaně žalobce a k jeho diskriminaci z důvodu zdravotního stavu, morální zadostiučinění, jehož se žalobci dostalo, se jeví ve všech zvažovaných souvislostech jako plně dostačující. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 11. 2010 č. j. 15 Co 24/2010-291 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že v tomto probíhajícím řízení není řešena otázka nemajetkové újmy, naopak předmětem tohoto řízení zůstává výlučně majetková újma. Z hlediska předpokladů ustanovení § 187 zákoníku práce bylo prokázáno protiprávní jednání žalované spočívající v jednání jejího ředitele vůči žalobci v měsíci červnu a červenci 2003, které mělo diskriminační charakter a za které se žalovaná žalobci písemně omluvila. Stejně tak lze považovat za prokázané, že v období od 1. 9. 2003 do 31. 1. 2009 došlo u žalobce k poklesu jeho příjmů oproti výdělku, který pobíral u žalované před skončením pracovního poměru. Podle názoru odvolacího soudu však není dána příčinná souvislost mezi porušením uvedené právní povinnosti a vzniklou škodou, neboť to byl právě žalobce, který sám navrhl skončení pracovního poměru dohodou. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2204/2011-312 rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že pro posouzení, zda je dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalované, která byla deklarována ve smíru schváleném usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2008 č. j. 1 Co 91/2008-249, a vznikem škody spočívající ve ztrátě výdělku z pracovního poměru žalobce u žalované, není významná samotná izolovaně chápaná skutečnost, že pracovní poměr skončil dohodou podle ustanovení § 43 zákoníku práce na návrh žalobce (způsob skončení), ale též důvod, z jakého k tomuto skončení pracovního poměru došlo. Za situace, kdy žalobce byl v červnu a červenci 2003 šikanován „z důvodu zdravotního stavu, resp. došlo k porušení zákazu zneužití práva tehdejším ředitelem nemocnice, čímž byla ponížena lidská důstojnost, vážnost a profesní odbornost žalobce“, nelze (i vzhledem k obsahu korespondence z tehdejší doby obsažené ve spise) úspěšně dovozovat, že návrh žalobce na skončení pracovního poměru dohodou učiněný v úzké časové návaznosti na to dne 8. 7. 2003 nemá právní význam a že „diskriminační jednání žalované nemělo za následek skončení pracovního poměru“, neboť „žalobce se sám rozhodl pracovní poměr skončit“. Uvedený závěr doveden do důsledků by za tehdejší situace znamenal, že žalobce měl pasivně vyčkávat dalšího vývoje věcí a nadále trpně snášet jednání žalované, aniž by mu byla dána možnost vzniklé situaci aktivně čelit. Je-li namítáno, že žalobce měl možnost využít institutu určení neplatnosti skončení pracovního poměru podle ustanovení § 64 zákoníku práce, pak je třeba mít na zřeteli, že žalobce ukončil pracovní poměr právě proto, že nechtěl vzniklé podmínky snášet. Bylo by nelogické bezprostředně poté podávat žalobu a na podkladě vyslovení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru usilovat o obnovení pro něj nepřijatelného stavu. Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 22. 4. 2013 č. j. 42 C 170/2004-367 uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 870 557 Kč s úrokem z prodlení, ohledně částky 529 443 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 92 536,94 Kč k rukám advokáta Mgr. Víta Palarčíka. Dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení § 187 odst. 2 zákoníku práce a že žalobci náleží náhrada škody ve formě ušlého výdělku od 21. 8. 2003. Při úvaze o tom, „do kterého časového okamžiku žalobci náhrada náleží“, vycházel soud prvního stupně „z data, do něhož se obecně předpokládá aktivní výdělečná činnost jedince, tj. z časového okamžiku, v němž jedinci vzniká nárok na starobní důchod“. „Případné další zaměstnání po dosažení důchodového věku není již pouze věcí fyzické osoby – zaměstnance, ale záleží i na vůli druhé strany, zda zaměstnance i nadále potřebuje“. Podle názoru soudu prvního stupně nelze uplatnit postup podle ustanovení § 195 odst. 4 zákoníku práce, podle něhož náhrada za ztrátu na výdělku náleží poškozenému nejdéle do konce měsíce, v němž dovrší 65 let věku. Žalobci tak náleží náhrada ušlého výdělku pouze do dne 6. 12. 2004, kdy dosáhl důchodového věku. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 12. 2013 č. j. 15 Co 264/2013-410 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, v zamítavém výroku jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 529 443 Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení „před soudy všech stupňů“ 391 912 Kč k rukám advokáta Mgr. Víta Palarčíka. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v projednávané věci byly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu (majetkovou újmu), „jak jsou vymezeny v ust. § 187 zákoníku práce“, spočívající v protiprávním jednání žalované, ve vzniku škody žalobci a v příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a vzniklou škodou. Zabývaje se výší škody, přisvědčil soudu prvního stupně, že průměrný hrubý výdělek J. P., v rozhodném období za druhé čtvrtletí roku 2003 činil částku 56 171 Kč, a dovodil, že za období od září 2003 do ledna 2009 včetně „došlo ke ztrátě příjmů ve výši, jež podstatně převyšuje uplatněnou částku 1 400 000 Kč“. Odvolací soud zdůvodnil, proč není uplatněný nárok (postupně rozšiřovaný) promlčen, vyslovil nesouhlas s úvahou, že by žalobci měl nárok příslušet pouze do okamži