21 Cdo 2968/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2968/2006 citace  Právní věta:Právní úkon pořízení nebo zrušení závěti musí být učiněn osobně pořizovatelem závěti (zůstavitelem) není možné, aby tyto úkony za zůstavitele učinil jeho zástupce (zákonný nebo na základě plné moci). Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 3. 2008 Spisová značka:21 Cdo 2968/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2968.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Závěť Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:7 / 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2968/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci návrhu MUDr. B. F., zastoupené advokátkou, na schválení právního úkonu, vedeném Okresním soudem v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 9 P 110/94, o dovolání MUDr. B. F. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. dubna 2006, č.j. 17 Co 112/2006-151, takto: Dovolání MUDr. B. F. se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Havlíčkově Brodě usnesením ze dne 28.11.1962, č.j. L 156/62-17, „povolil, aby J. P. byla zadržena v uzavřeném ústavu po dobu 6-ti měsíců“; současně jmenovanou „částečně zbavil svéprávnosti pro duševní chorobu“ a ustanovil „opatrovníkem choré pro toto řízení M. P.“ Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 31.5.1989, č.j. P 110/94-36, ustanovil opatrovníkem J. P., MUDr. B. F. K návrhu opatrovnice MUDr. B. F. ze dne 11.8.2005 Okresní soud v Havlíčkově Brodě, rozsudkem ze dne 1.2.2006, č.j. P 110/94-139, 9 Sen 14/2006, neschválil „za J. P., omezenou ve způsobilosti k právním úkonům, právní úkon učiněný jejím opatrovníkem MUDr. B. F. dne 24.6.2005, spočívající v sepsání závěti za přítomnosti svědků T. K. a T. R.“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „dne 24.6.2005 byla opatrovníkem J. P., omezené ve způsobilosti k právním úkonům, MUDr. B. F., sepsána závěť za účasti svědků T. K. a T. R.“; že „podle platných ustanovení občanského zákoníku týkajících se dědictví, konkrétně závěti, je závěť jednostranný, kdykoli odvolatelný nebo změnitelný projev vůle ryze osobní povahy, tedy nedopouštějící zastoupení“; že „vzhledem ke zvláštní povaze a závažnosti se vyžaduje, aby ten, kdo ji zřizuje, byl plně způsobilý k právním úkonům a výjimka se vztahuje pouze na nezletilé osoby starší patnácti let a nikoliv na osoby, které nejsou plně způsobilé k právním úkonům“; že „občanský zákoník nepředpokládá, že by závěť mohla být zřízena osobou omezenou ve způsobilosti k právním úkonům, a to ani ustanoveným opatrovníkem“ a že proto „neshledal podmínky pro postup podle § 28 obč. zák. a § 193 o.s.ř.“. K odvolání MUDr. B. F. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4.4.2006, č.j. 17 Co 112/2006-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že „J. P. byla usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28.11.1962, č.j. L 156/62-17, částečně zbavena svéprávnosti pro duševní chorobu“; že „toto usnesení nabylo právní moci dne 2.2.1963“; že „návrhem ze dne 8.8.2005 se opatrovnice domáhá schválení závěti, učiněné jí za J. P.“; že „závěť je právním úkonem, jehož platnost se posuzuje jednak z hlediska obecných ustanovení (§ 34 a násl. obč. zák.), jednak z hlediska ustanovení zvláštních (§ 476 a násl. obč. zák.)“; že „soudní praxe dospěla již dříve k závěru, že ten, kdo byl za účinnosti dříve platných zákonů zbaven částečně svéprávnosti, nemohl ani po zrušení těchto zákonů činit pořízení závětí o svém majetku, pokud soud nerozhodl o rozsahu jeho způsobilosti k právním úkonům; že „zákon přiznává pořizovací způsobilost pouze osobám způsobilým k právním úkonům“; že „to je patrno z ustanovení § 476d odst. 2 obč. zák., kde je stanovena jediná výjimka z tohoto pravidla, a to ve prospěch nezletilých, kteří dovršili patnáctý rok“; že „závěť není způsobilý zřídit ten, kdo byl pro duševní poruchu zbaven či omezen ve způsobilosti k právním úkonům“; že „závěť je nutno považovat za osobní úkon pořizovatele, což vylučuje její pořízení jinou osobou, konkrétně zástupcem zůstavitele“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala MUDr. B. F. dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž zásadní právní význam spatřuje v otázce, „zda osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena, může platně pořídit závěť“. Namítá, že „rozhodnutími obou soudů bylo porušeno ustanovení článku 11 odst. 1 poslední věta Listiny základních práv a svobod“; že podle tohoto ustanovení „má každá osoba právo rozhodovat o svém majetku pro případ smrti“; že „záměrem ústavodárce bylo zcela nepochybným způsobem vtělit institutu dědění určité neporušitelné a přirozené právo, které nesmí být subjektům práva upíráno“; že „jinak by se jednalo o diskriminaci“; že „obecné soudy se problematikou toho, že dědění se zaručuje, vůbec nezabývaly“; že „občanský zákoník výslovně neupravuje možnost či nemožnost sepsat závěť opatrovníkem, což znamená dovolenost takového jednání, jak stanoví čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle nichž každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. MUDr. B. F. dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání MUDr. B. F. proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.]. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že