21 Cdo 304/2003 – Nejvyšší soud

21 Cdo 304/2003 citace  Název judikátu:Skončení pracovního poměru. Výpověď z pracovního poměru. Odstupné. Bezdůvodné obohacení. Plnění bez právního důvodu. Právní věta:Poskytl-li zaměstnavatel zaměstnanci odstupné proto, že mu dal výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo že s ním uzavřel z týchž důvodů dohodu o rozvázání pracovního poměru, a ukázalo- li se později (po vyplacení odstupného), že pracovní poměr účastníků podle podané výpovědi z pracovního poměru nebo uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru neskončil a dále trvá, jde o plnění bez právního důvodu, jímž zaměstnanec získal na úkor zaměstnavatele bezdůvodné obohacení. Zaměstnanec věděl nebo z okolností musel předpokládat, že jde o částky neprávem vyplacené (§ 243 odst. 3 zák. práce), šlo-li o odstupné, na něž nemá nárok proto, že pracovní poměr účastníků podle podané výpovědi z pracovního poměru nebo uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru neskončil a dále trvá. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 6. 2003 Spisová značka:21 Cdo 304/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.304.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odstupné Dotčené předpisy:§ 46 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. § 46 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb. § 60a odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb. § 243 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:28 / 2004 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 304/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce T. S. B., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované H. B., zastoupené advokátem, o 42.910,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 115/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2002 č.j. 49 Co 253/2001-48, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 42.910,- Kč s 17% úrokem od \"vyplacení odstupného\" do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 17.12.1997 dal žalované výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, podle které měl pracovní poměr účastníků skončit dnem 31.3.1998, a že jí v souvislosti s tímto rozvázáním pracovního poměru vyplatil podle ustanovení § 60a zákoníku práce odstupné ve výši 59.111,- Kč \"před zdaněním\". Žalovaná napadla u soudu platnost uvedené výpovědi z pracovního poměru a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9.3.1999 č.j. 49 C 176/98-17 bylo její žalobě vyhověno; vzhledem k tomu, že žalovaná rovněž požadovala, aby jí žalobce nadále zaměstnával, pracovní poměr účastníků trvá i nadále. Protože podle ustanovení § 60a odst.1 zákoníku práce lze poskytnout odstupné jen tehdy, jestliže pracovní poměr byl rozvázán podle ustanovení § 46 odst.1 písm. a) až c) zákoníku práce, bylo odstupné žalované vyplaceno bez právního důvodu. Žalovaná však odmítá odstupné žalobci vrátit. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29.11.2000 č.j. 38 C 115/99-34 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 42.910,- Kč s 12% úrokem od 19.5.1999 do zaplacení, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení dalšího 5% úroku z částky 42.910,- Kč od 16.5.1999 do zaplacení, zamítl žalobu v časti, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 17% úroku z částky 42.910,- Kč za dobu od 15.4.1998 do 15.5.1999 a 12% úroku z částky 42.910,- Kč za dobu od 16.5. do 18.5.1999, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.320,- Kč k rukám jeho \"právního zástupce\". Soud prvního stupně zjistil, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9.3.1999 č.j. 49 C 176/98-17 bylo určeno, že je neplatná výpověď z pracovního poměru, kterou žalobce dal dne 17.12.1999 žalované podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, že žalovaná trvala na tom, aby jí žalobce i nadále zaměstnával, a že pracovní poměr účastníků skončil až dnem 30.11.1999 na základě dohody o rozvázání pracovního poměru, která byla uzavřena z důvodu neuvedeného v ustanoveních § 46 odst.1 písm.a) až c) zákoníku práce. Protože odstupné bylo žalované vyplaceno na základě neplatné výpovědi z pracovního poměru, \"došlo tím k plnění z neplatného právního úkonu\" a žalované \"vzniklo\" bezdůvodné obohacení, které je ve smyslu ustanovení § 243 odst.1 zákoníku práce povinna vydat žalobci. Námitku žalované, že odstupné přijala \"v dobré víře\", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že \"dobrá víra na straně žalované dána nebyla, jelikož žalovaná od počátku, co jí byla žalobcem výpověď z pracovního poměru dána, tuto považovala za neplatnou\". Skutečnost, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podala u soudu až po vyplacení odstupného dne 24.5.1998 (správně dne 29.5.1998), nelze považovat \"za relevantní, a to vzhledem k námitce žalované, že nebyla od počátku přesvědčena o neplatnosti výpovědi\". K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.3.2002 č.j. 49 Co 253/2001-48 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení částky 42.910,- Kč s 12% úrokem od 19.5.1999 do zaplacení zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 20.410,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že vyplacením odstupného vzniklo žalované bezdůvodné obohacení. Podle ustanovení § 243 odst.3 zákoníku práce je však žalovaná povinna vydat získané bezdůvodné obohacení žalobci, jen jestliže v době jeho vyplacení věděla nebo musela z okolností předpokládat, že jde o částku nesprávně určenou nebo omylem vyplacenou; rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a prokázat žalobce. Podle názoru odvolacího soudu nelze \"nedostatek dobré víry\" žalované ve smyslu ustanovení § 243 odst.3 zákoníku práce spatřovat v jejích pochybnostech o platnosti výpovědi z pracovního poměru, neboť z nich nevyplývá \"její vědomost o tom, že jí odstupné nenáleží\", a ani nejsou způsobilé \"založit takové okolnosti, z nichž by žalovaná musela nedůvodnost vyplacení odstupného předpokládat\". Závěr o tom, že žalovaná musela předpokládat, že se jedná o částku nesprávně určenou nebo omylem vyplacenou, by podle názoru odvolacího soudu \"ve svém důsledku znamenal, že by na žalovanou jako zaměstnankyni, jde-li o její orientaci v právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru, byly kladeny vyšší nároky než na žalobce jako zaměstnavatele, vybaveného na rozdíl od žalované k řešení těchto otázek odborným aparátem\". Protože z výsledků dokazování \"navíc nevyplývají pochybnosti žalované o platnosti výpovědi z pracovního poměru v době vyplacení odstupného\" (žalobu na určení neplatnosti výpovědi žalobkyně podala až po vyplacení odstupného dne 29.5.1998), dospěl odvolací soud k závěru, že \"v době vyplacení odstupného žalobkyně byla v dobré víře, že jí toto náleží\". Podmínky k vydání bezdůvodného obohacení uvedené v ustanovení § 243 odst.3 zákoníku práce nebyly splněny, a proto žaloba nemůže být důvodná. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že v době výplaty odstupného si oba účastníci \"byli vědomi\" toho, že \"vyplacená částka představuje odstupné vyplacené v návaznosti na rozvázání pracovního poměru výpovědí\". Na povinnost žalované vrátit poskytnuté odstupné nelze užít ustanovení § 243 odst.3 zákoníku práce, které se vztahuje jen na případy částek vyplacených omylem nebo nesprávně určených, neboť ani o jeden z těchto případů se v posuzované věci nejedná; ustanovení § 243 odst.3 zákoníku práce proto vůbec nemělo být při právním posouzení věci použito. Žalobce dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by nebylo prokázáno, že žalovaná v době vyplacení odstupného věděla nebo musela z okolností předpokládat, že jde o částku nesprávně určenou nebo omylem vyplacenou. Poukazuje na to, že při výplatě odstupného žalované byl přítomen její \"právní zástupce\", což svědčí o tom, že se již v této době \"vážně zabývala právními aspekty ukončení svého pracovního poměru a tyto otázky řešila za pomoci právního zástupce jako osoby znalé práva a s dostatečnou právní praxí\". Žalovaná proto musela \"přinejmenší